Zrcadlo nesplněných přání 6
portál Stará Plzeň

Zrcadlo nesplněných přání 6

3. 9. 2019

Karel s Májou zamířili druhý den večer opět na Lochotín. Oba se posadili na horní lavici amfiteátru a přitisknuti k sobě mlčky pozorovali město dole pod sebou. Karel se podíval směrem ke Karlovu a v místech, kde bydlela Mája, viděl zářit obrovský areál Škodovky. Když otočil hlavu doleva, uviděl girlandy světel městského centra. S prvním úderem zvonu se podíval na hodinky. Prokop na věži svatého Bartoloměje právě odbíjel osmou hodinu večerní. Ten pohled na město pod sebou se mu vryl hluboko do paměti. Trochu mu připomínal jeho nedávné letní dobrodružství s  třebíčskými dvojčátky a večerní schůzky na Hrádku nad městem.  Stejná kulisa, stejný děj, stejné pocity, jen dole pod třebíčskou skalou, na rozdíl od Lochotína, tekla Jihlávka. A čas už o pár měsíců popošel.

Prokop na svatém Bartoloměji utichl a Karel se stoupajícím vzrušením cítil vedle sebe tělo té drobné dívky. Vstal z lavice a v náhlém návalu emocí ji objal. Během chvilky se však ovládl a sevření uvolnil.

„Ty jsi takový můj dobrý anděl, Májo. I to učení mě snad víc baví. A to je co říct. Nechci před tebou vypadat jak trouba.“

Karel nikdy nebyl příliš hovorný. Mája se snažila dlouhé chvíle, kdy Karel mlčel, vyplnit neustálým hovorem o čemkoli, co ji právě napadlo. O Jardovi, o škole, o městě. Jeho mlčení jí vadilo.  Ale když ji objal, rázem zapomněla na všechny pochyby. 

„Nepůjdeme ještě na chvíli do Krymu?“ navrhnul Karel. „Mám chuť na víno a na pár tanečků s tebou. A to prostředí Krymu se mi moc líbí.“

„Na to mě nemusíš dlouho přemlouvat, Karlí. Víš přece, jak ráda tancuju. A s tebou zvlášť.“

Stůl v koutě zakouřeného sálu, kde seděli poprvé, byl kupodivu volný. Číšník se na ně chvíli upřeně díval, pak se spokojeně zatvářil a přišel si k jejich stolu pro objednávku. Karel si toho malého zaváhání všiml.

„Nedávno jsme tady seděli s přáteli,“ připomněl se.

„Právě jsem si na to vzpomněl. Že by nám přibyl další štamgast?“ usmál se číšník. „Copak si dnes dáte.“

„Lahvičku Zlatého hroznu, jako minule. Skutečně přibyl asi další štamgast, jak říkáte. Je tu moc příjemné prostředí. A k tomu dobré víno a pěkná muzika.“

Tady byl ve svém živlu. Když chvíli po půlnoci vycházeli ven, byl zamyšlený.

„O čem pořád přemýšlíš, Karlí?“ přitiskla se k němu Mája.

„O tom, kam půjdeme příště. A taky, jak zastavit čas, abych mohl být s  tebou trochu dýl. A taky o tom, kde budu dneska spát. Nějak se mi nechce ještě teď v  noci šlapat do Malesic.“

„Ke mně jít nemůžeš. Máma má tenhle týden ranní.“

„No vidíš, a právě to by se mi líbilo nejvíc. Je to docela vzrušující představa.“

„Ty bys toho chtěl najednou nějak moc.“

„Nevím, jestli je to moc, nebo málo, když chci jenom tebe. Být s tebou je moc příjemný. To ostatní pak snad přijde samo, ne? Nechci přeci nic, co bys nechtěla taky.“

Mája se zastavila.

 „Já vím, Karlí, nezlob se, jsem ještě hloupá. Sám si mi přeci řekl, že jsem ještě dítě.“

Pomalu došli mezi škodováckými zdmi až na Karlov. Mája se zastavila před malým domkem s patrovou mansardou, přikrčeným pod dlouhou tovární zdí.

„Tak tady bydlíme samy s mamkou. A můj pokoj je támhle to okno nahoře.“

„To abych si přinesl žebřík, ne?“

„To nebude třeba. Příští týden má máma odpolední, a když budeš hodnej a před desátou zmizíš, tak můžeš na chvíli přijít.“

„Klidně ti slíbím všechno možný, jenom ne to, že budu pořád hodnej.“

„Když já sama ani nevím, co bych chtěla. Možná, že chci to samý, co ty. A proto tak úplně hodnej bejt nemusíš. Po desáté ale přichází mamka a to už musíš být pryč. Jinak bude malér.”

Cestou kolem nekonečné škodovácké zdi Karel přemítal o sobě a o letošním roce, plném změn v jeho životě. Uvědomoval si, že by už měl konečně přehodit výhybku a místo toho, aby se utápěl v  nekonečných spirálách emocí, jako na gymplu, zkusit život konečně normálně žít. A ujasnit si jeho priority.

Vzpomněl si na včerejší přednášku z  filozofie, která se zabývala Platonovou představou lidského poznání.  Zaujalo ho zejména krásné podobenství jeskyně, ve které plane oheň, vrhající stíny procházejících lidí na protější stěnu. Jakoby toto podobenství odráželo i jeho situaci. Najednou zapochyboval i o svém vztahu s  Májou. Není to jen onen  mihotavý stín, vržený ohněm na stěnu Platonovy jeskyně? Nejde mu vlastně jen o to, se s ní prostě vyspat? Karel se až otřásl. Už z toho blbnu, pomyslel si. To je asi tím vínem.

Propletl se škodováckými halami a došel ke škvrňanské železniční zastávce. Ve dvě hodiny ráno se mu už nechtělo šlapat ještě šest dalších kilometrů do malesického zámečku. Uvědomil si sice, že hned první dopolední přednáška je pedagogika, ale neviděl to jako problém. Příště to určitě doženu, přesvědčoval se. Hlavně si uvědomoval svoji únavu. Rozhlédl se kolem sebe a s úlevou se nakonec uložil ke spánku na lavici v čekárně.

 

* * *

„Karlí! 

Nezlob se, nemohu dnes jít s Tebou, protože bych nesměla jít zítra, ani pozítří. Píši ti ze školy a nemůžu se na učení vůbec soustředit. Máme zrovna matiku. Kde jsi spal? Karlí, prosím Tě, odepiš mi a Jarda mi to ještě večer přinese. Abych věděla, kde jsi byl a jestli se na mne nezlobíš. Mája“ 

Karel si ještě jednou přečetl dopis, který mu Jarda přinesl do školy. Pak vytrhnul jeden list ze sešitu a napsal Máje pár řádek.

„Dej jí to, Jardo, prosím tě, ať nemá o mě strach. Noci jsou přece pořád dost teplé. Než bych došel do Malesic, tak by už bylo skoro ráno. Tak jsem se vyspal na nádraží. Je to v pohodě.“

Když Karel vyšel před budovu školy, potkal Vláďu, který spolu s Vaškem Chasníkem, Honzou Selingerem a Petrem mířil na odpolední seminář.

„Karle, počkej na nás někde asi hodinu, pokud tedy nemáš rande,“ zasmál se Vláďa. „Půjdeme hledat cedule.“

„To si nenechám ujít. Půjdu se zatím podívat do antikvariátu, co nakoupili novýho, a za hodinu čekám tady u vchodu.“

„Nejdřív se ale podívej, co jsme dneska ulovili,“ řekl Honza Selinger a vytáhl z aktovky jednu menší ceduli.

 

NENIČ MNE, SLOUŽÍM VŠEM

 

„Tak tohle viselo v  telefonní budce kousek odsud,“ dodal.

Karel se chvíli zamyslel.

„Nedávno jste říkali, že nějaký holky od vás chodí do Perlovky na arabskou kolej. A tak mě při pohledu na ten nápis napadlo,…”

„Už nemusíš říkat nic. To je ono. Máš skvělej nápad,“ přerušil ho Vašek. „Tohle dostane jedna z nich na záda. Jen musíme počkat, až bude větší zima a holky začnou nosit zimní kabáty. Teď by to ještě poznala. Zatím to bude viset u nás na dveřích.“

Vláďa už začínal být netrpělivý. „Pojďte už konečně, seminář za chvíli začíná.“

Malý antikvariát na náměstí Republiky byl od budovy fakulty vzdálen jen pár minut. Od chvíle, kdy ho Karel objevil, strávil zde hodně času. Vůně starých knih a dřevěných regálů byla pro něj příliš velkým lákadlem. Na polici nad jeho kolejní postelí leželo již několik cestopisů a verneovek, koupených nedávno právě v této malé prodejně.

Když skoro po hodině vyšel z antikvariátu ven, tvářil se spokojeně a jeho aktovku nadouvalo velmi rozměrné a těžké jubilejní vydání Bible kralické, psané krásným zdobným švabachem, vydané přesně před sto lety. Těch třicet korun, které tato Bible stála, Karel rád zaplatil. Očekával cenu daleko vyšší. Přátelé na něj již čekali před školou.

„Trochu jsme to již omrkli, jdeme teď nejdřív do potravin k divadlu. Tam ty cedule visí na stěně, tak, jak říkal Karel.“

Odpolední hon na cedule skončil mimořádným úspěchem. Když pak zasedli všichni ke stolu ve Vídeňce, v jejich aktovkách byly pečlivě uložené čtyři cedule z obchodu s potravinami, dvě cedule z pošty a jedna ze spořitelny.

„A co antikvariát? Koupil si zase něco?“ zeptal se Petr.

Karel položil na stůl rozměrnou Kralickou bibli.

„Tohle chceš číst?“ s  údivem se na Karla obrátil Vašek, když otevřel knihu. „Vždyť tomu není rozumět. Měl jsi koupit zase nějakou verneovku, ať máme co číst.“

„Žádná nová verneovka tam nebyla. A tahle bible je psaná  obyčejným švabachem. To není nic tak nesrozumitelnýho. Na seminářích se tyhle texty učíme číst. A nejen tyhle. Středověká německá kurentka je daleko horší. Musíme to ale umět, jinak není klasák. A Bibli jsem si koupil kvůli tomu, že mě baví biblická historie, která je docela zajímavá. A věřit tomu přece nemusím.“

„No jo, historik, já se švabach učit nemusím, mně je k ničemu.“

„Kéž by historik,“ povzdechl si Karel. „Já zase nerozumím těm vašim integrálům a derivacím. Přece víte, že jsem vylezl z gymplu o dva roky dříve, než vy. Ještě jsme se je neučili.“

„Nic si z toho, Karle, nedělej. Já těm integrálům taky moc nerozumím.“ A Honza Selinger pozdvihl půllitr.

„Držme se každý svýho.“

„Ať jsme blbí, jen když jsme zdraví!“ skočil trochu nelogicky do debaty Vláďa a zhluboka se napil.

„Amen,“ dodal Vašek a obrátil se ke Karlovi.

„Copak, dneska se nerandí? A kde si vůbec dneska spal? Na koleji si nebyl.“

„Prošvih si dvě dopolední přednášky,“ přidal se Honza Selinger. „To byla asi noční šichta u nějaký buchty, ne?“

„S kým vlastně randíš, pochlub se,“ šťouchla do Karla Zdena z Vláďovy skupiny, která s nimi absolvovala dnešní celý lov na cedule. 

„No, s jednou holkou, co je na tom divnýho? A vůbec, dejte mi pokoj, najděte si taky někoho.“

„Ty vole, to víme taky, že nerandíš se starým profesorem. Chceme vědět podrobnosti,“ vyzvídal Honza.

„Jo, a víš vůbec, o čem měly být ty dopolední přednášky? Nebo to pro samý randění už vůbec neregistruješ?“ rýpla si do Karla ještě Zdena.

„Hele, jste všichni moc zvědaví. Zatím si to užívám. Jsem v pohodě. To je všechno. A ty dopolední přednášky, to byly, myslím, filozofie a pedagogika. ”

 

* * *

  Jakýsi rozcuchaný třicátník vstoupil do posluchárny ve Velelavínově  ulici, rozhlédl se kolem a pak svižně vyskočil na katedru, kde si dřepl si na bobek.

„Dobrý den všem. Jmenuji se Karel Příhoda, jsem na této katedře asistentem a povedu ve vaší skupině semináře z marxismu-leninismu. Než ovšem začneme, je třeba zkontrolovat prezenci. Neboť jak jistě víte, všechny semináře jsou povinné. Kdo bude mít neomluvenou účast, nemůže dostat ani zápočet. A to by bylo pro vás moc špatné.”

Asistent vyndal z desek prezenční listinu a z výše své pozice na katedře začal vyvolávat jednotlivá jména.

Honza s Vláďou se na sebe podívali.

„Tohle začíná zajímavě, ten člověk asi není normální,“ zašeptal Honza Selinger.

„Jsem zvědav, jak dlouho bude dřepět na tom stole,“ dodal Vláďa.

„Já myslím, že dlouho ne. Vždyť ho takhle musí bolet nohy. Uvidíš, že za chvíli sleze.“

Ale asistent Příhoda navzdory této prognóze vydržel sedět na stole celou půlhodinu, než slezl dolů a začal dlouhými kroky měřit místnost.

„Tak co, Zdeno, co říkáš na kamaráda Příhodu?“ obrátil se Vašek Chasník na kolegyni, poté co vyšli před budovu.

„No, že by byl zrovna sexy, to se říct nedá. Mohl se alespoň učesat. Ale příchod měl originální, to se musí nechat.“

„Rádl by takhle vysoko asi nevyskočil, co?“

Zdena se rozesmála. „Představa Rádla, jak skáče na katedru, je skutečně pozoruhodná. Ale tak starej zase není, určitě by to ještě zvládl.“

„Lidi, vykládat někde, že komunismus a fašismus má podobné ideové kořeny, jak nám to Příhoda vykládal, tak mě asi zavřou,“ přidal se Honza.

„Když to vezmeš logicky, tak to zase taková novina není. Ale on mezi ty dvě ideologie rovnítko nedával. To by tu dlouho nepřednášel. Mluvil o základních principech moci. Nikoli o jejích důsledcích. To je rozdíl. U zkoušky se tomu ale radši vyhnu,“ dodal ještě Karel. „Je to rizikový téma.“

„Hele, ty filozofe, nepůjdeme radši do Vídeňky? Dneska už nic nemáme na programu,“ přerušil Honza diskusi.

„Jak to, že ne? Program pokračuje. Pivo a duchaplné rozhovory. Tím spíš, že máme s sebou dámu,“ ozval se místo Karla Vašek.

„Ještě, že jsi mě pasoval na dámu. Za to dostaneš pusu,“ zasmála se Zdena a políbila Vaška na ucho.

Honza Selinger nastavil Zdeně tvář. „Já chci taky.”

„To víš, že jo,” zasmála se Zdena a lehce pleskla Honzu přes nastavenou tvář. „To může jen Vašík.”

„Vašík se zkrátka má.”

„To se musíš víc snažit, jako tady Karel s Vaškem. Aby ti to nebylo líto.”

„Tak co, Karle, bude dneska rande?” vyzvídal Vláďa, když se usadili ve Vídeňce.

„To se ví, že bude. Ale ty ještě nevíš, že na to rande jdeš večer se mnou. Eva i Mája po tobě touží, chtějí tě vidět na parketu. Tak si nalešti botky, jde se tancovat.”

„Víš, že tancování nemusím, ale půjdu. Bude tam i Jarda, ne?”

„Jen se neboj, bude tam Jarda i s Evou. A Mája tě zahálet určitě nenechá. Ta by utahala deset tanečníků.”

„Hele, chlapi, nechte si ty svý milostný problémy na večer. Radši mi, Karle řekni, kam chodíte tancovat.”

„Kousek odsud. Do Krymu na náměstí. Je to tam moc fajn. Malý parket, dobré vínko, dobrá společnost.”

„Kde na to, prosím tě, bereš? Ze stípka asi ne, co?”

„To skutečně ne. Ty dvě stovky jsou jako nic. Něco jsem si ale našetřil, když jsem dělal po gymplu dva roky v Pragovce. Byla to docela nádeničina, a tak jsem měl větší vejplatu než otec na poště. Dělnickej kádr. A něco dostávám ještě od našich. Tak často ale do Krymu nechodím. Zatím jsem tam byl jen třikrát.”

„To bysme si tam mohli někdy taky zajít, ne?” obrátila se Zdena na Vaška.

„To abych si někde před tím zopakoval taneční. Netancoval jsem, ani nepamatuju. Naposled v tanečních a pak až na maturitním plese. Ale zkusit to můžeme.”

„Mládeži, dopít, ať nám neujede autobus. Máme nejvyšší čas,” podíval se Honza Selinger na hodinky.

 

 * * *

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Také zatím "jen" čtu. :-)
Libuše Křapová
:-)
ivana kosťunová
Já zatím nemám co dodat, čekám, jak se příběh bude vyvíjet dál. Jen chci sdělit, že jej pilně sleduji :))
Věra Ježková
Honzo, děkuji za další vyprávění, plné krásného člověčenství. Nikdy jsem nebyla mladý kluk, jako mladá holka jsem si života moc neužívala. Proto ho teď moc ráda poznávám tvým prostřednictvím.
Dana Puchalská
Další hezké čtení. Díky.
Zuzana Pivcová
Ne, nepočítala jsem s tím, že se to dovím. To jen se mi tak prohnaly hlavou myšlenky, co všechno jeden člověk během půl století prožije, včetně mě. :-D
Jan Zelenka
Zuzko, já ale nepíši rodinnou ságu. Postupem času se budou některé okolnosti objasňovat. Román je dost obsáhlý.
Zuzana Pivcová
Ještě maličkost, omlouvám se, patří jinam. U "Tlustonitníku" jsem Vám zkusila poradit prostředky na lepší usínání.
Zuzana Pivcová
Vlastně ani nedokážu říct, jestli se těším víc na pokračování příběhu mladého Karla nebo Karla po letech. Co asi se odehrálo všechno v mezidobí?