Dáma, která se nevzdala: Věra Řeháková
Statečná žena Věra Řeháková

Dáma, která se nevzdala: Věra Řeháková

29. 8. 2019

Seznamte se, tato žena za to stojí. Vystudovala mezinárodní právo na Univerzitě Karlově, pedagogiku a psychologii na ostravské pedagogické katedře, učila na Vysoké škole báňské, dorozumí se několika jazyky. Nakonec byla ráda, že sehnala aspoň práci řadové prodavačky.

Po roce 1968 se znelíbila tehdejším mocným, protože obsazení Československa označovala za okupaci. „Chtěli, ať to odvolám, ale to přece nešlo, vždyť to okupace byla,“ říká.

Její život plný zvratů by vydal na román. Věra sama knížku napsala. Jejím cílem však nebylo psát o sobě. Chtěla psát především o Ostravici, o obchodním domě, který kdysi býval chloubou Ostravy, centrem módy a Věra v něm v nejtěžších chvílích našla práci. Podobně jako řada Ostravanů se totiž nedokáže smířit s tím, že krásná stavba zchátrala a je z ní ruina. Knížka se jmenuje Perla Ostravy a autorka se v ní pokusila připomenout, že ta budova, z níž nyní padají kusy zdi, opravdu perlou byla. Věra je totiž bojovnice. Když se jí něco nelíbí, řekne to. Taková byla v mládí, taková byla celý život. Taková je i nyní, ve svých sedmdesáti osmi letech, v penzi, se spoustou zdravotních obtíží, které jí téměř neumožňují opouštět její byt. Přestože je vidět, že jí každý pohyb působí bolest, často se při probírání jejího životního příběhu smějeme.

Proto stojí za to ten příběh znát.

Věra se za svobodna jmenovala Kávová. Dětství prožila v ostravské dělnické kolonii Hlubina. Vzpomíná na malé chaloupky, jejichž obyvatelé měli společné toalety a na vodu chodili přes ulici ke společnému vodovodu. Když se pak s maminkou přestěhovala do nového paneláku, ve kterém bylo teplo, voda i WC, připadalo jí to jako zázrak. Z mládí si vybavuje, že na ulicích často něco znělo z amplionů. Jásavá hudba, přenosy z politických procesů. Byla padesátá léta a Věra vyrůstala v prostředí, ve kterém mnoho lidí věřilo, že společně budují nový, lepší svět. Její maminka byla členkou komunistické strany. „Lidé ještě měli před očima hrůzy války. Věřili, že nastane ideální doba. I já jsem tomu tehdy uvěřila,“ vzpomíná na dobu, kdy studovala právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Tehdy za ní přišli kolegové a nabídli jí vstup do komunistické strany. Brala to jako poctu a napsala o tom mamince: „Vylíčila jsem jí, o co jsem  žádána. Maminka byla pracovitá, hodně dělala pro lidi, oni si jí vážili. Tak jsem jí psala, že si ještě nezasloužím být členkou strany, že jsem přece ještě pro společnost nic neudělala. Ptala jsem se, za co jsem si to zasloužila. Maminka na mě byla hrdá.“

Do komunistické strany vstoupila, ale postupně si uvědomovala, že se mnozí její členové nechovají zrovna příkladně. „Pomalinku se to lámalo. Objevovaly se další drobné věci, které mi čím dál více vadily,“ říká.

Po právech vystudovala ještě pedagogiku a psychologii na ostravské pedagogické katedře a splnila si sen učit. Získala místo odborného asistenta na Vysoké škole báňské v Ostravě. Stala se spoluzakladatelkou tamní katedry sociologie a politických věd, mezi studenty byla oblíbená, práce ji naplňovala. Vypadalo to na skvělou kariéru.

Vystupuji ze strany, rozhodla se

Pak přišel 21. srpen 1968. Věra už byla vdaná, s manželem trávili dovolenou v Praze. Když se dozvěděli, že Československo obsadila sovětská armáda, šli ven, chtěli zjistit, co se děje. Stejně jako tisíce dalších lidí chodili ulicemi a nevěřili tomu, co viděli. Věra uměla velmi dobře rusky, tak se s vojáky dávala do řeči a vysvětlovala jim, že jde o omyl, že vůbec neměli důvod přijet. „Spolu s manželem jsme osobně zažili střelbu ruských tanků přímo na nemocnici na Karlově náměstí. Ve snaze dostat se na hlavní nádraží jsme se museli schovat do botanické zahrady a pak se před střelbou schovávat ve vchodech několika domů. Takové životní okamžiky zůstanou natrvalo v paměti člověka se všemi souvislostmi,“ říká.

Po návratu domů do Ostravy se samozřejmě o tom, co se stalo, bavila se svými studenty. Vysvětlovala jim, že se jednoznačně jedná o akt okupace. „Brala jsem to podle mezinárodního práva, které jsem měla vystudováno. Podle něj to okupace byla. Já jsem studentům vysvětlovala fakta, neříkala jsem jim své dojmy, pocity,“ říká.

Říkat fakta bylo v té době nebezpečné. Věra navíc spoluorganizovala pro studenty cestu na pohřeb Jana Palacha. To už bylo příliš. Ve škole byla pozvána před komisi, kde jí bylo řečeno, že když odvolá své veřejně vyjádřené politické názory, může ve škole zůstat.  To pro ni nepřicházelo v úvahu. Požádala o vystoupení z KSČ. „Písemně jsem sdělila vedení stranické organizace na škole a současně Městskému výboru KSČ v Ostravě, že reaguji na preambuli platných stanov KSČ, kde se konstatuje, že komunistická strana je dobrovolnou organizací a proto z ní na základě vlastního rozhodnutí vystupuji. Ještě před tímto mým rozhodnutím, mi bylo stranickou organizací členství ve straně pozastaveno,“ vysvětluje a dodává: „V životě mi na to nikdo neodpověděl. Až později, když mě vyhodili z práce a hledala jsem si zaměstnání, jsem se dozvěděla, že mě na nějakém tajném zasedání městského výboru strany z KSČ vyloučili. Oni vůbec nevzali v úvahu, že to bylo moje rozhodnutí.“

Vyhozená z práce

Vzdělaná a uznávaná socioložka byla skutečně z Vysoké školy báňské vyhozena. „Tehdy se proti tomu nijak nešlo bránit. Nemělo by smysl se soudit. To nepřicházelo v úvahu. Podobně jako já bylo vyhozeno hodně lidí. Vím o kolegovi ze školy, který pak léta řídil tramvaj,“ připomíná. Nebylo jí ani umožněno obhájit kandidátskou práci. Sociologický ústav Československé akademie věd byl prostě zrušen, takže nebylo kde. Stejně jako dostala vyhazov ona, skončili na Vysoké škole báňské i její kolegové a mnozí studenti byli vyloučeni ze studia a to i z posledních ročníků. „To bylo to největší svinstvo vyhodit studenty krátce před ukončením školy,“ vzpomíná. Soudruzi označili sociologii za zbytečnou buržoazní pavědu a místo katedry sociologie zřídili na Vysoké škole báňské Ústav marxismu leninismu. „To jsem považovala za naprosto nepřijatelnou situaci,“ říká Věra.

Výpověď dostala v době, kdy byla těhotná a na nemocenské. Vyhodit z práce nemocnou ženu, to už bylo moc i na počátku sedmdesátých let, kdy se čistky běžně organizovaly, takže soudruzi z Vysoké školy báňské zřejmě vymysleli, že bude vhodné, když posudkový lékař napíše, že k tomu, aby Věra byla na nemocenské, není důvod. Takže ji posudkový lékař přišel prohlédnout. Byla v pokročilém stupni těhotenství. „Když mě prohlížel, tak mi prsty, takhle, silou, píchnul do pupku a okolo pupku. Pak prohlásil, že těhotenství není nemoc. No a já jsem pak dostala pupeční kýlu,“ vypráví. Závodní lékařka, která byla prohlídce přítomna, si na lékaře stěžovala. Nikoho to nezajímalo. „V té době bych nic nevysoudila, i když to bylo ublížení na zdraví. Ta paní doktorka z toho byla velice špatná. Takže ke všem těm nervákům mi začaly ještě fyzické problémy,“ říká Věra. Ten lékař bydlel ve vedlejším domě, potkávala ho na ulici. „Měla jsem chuť si před ním plivnout. Ale neučinila jsem tak, ignoroval jsem ho. Nevím, co na to jeho svědomí. 4. srpna 1970 se nám narodila dcerka Marta s vážnou žaludeční neurózou,“ vzpomíná.

Když byly Martě tři roky, Věra si začala hledat práci. Jako právnička neměla šanci, když nebyla ve straně. „Uvažovala jsem, že budu barmanka, ale maminka mi to rozmlouvala. Já mám silné sociální cítění, takže bych kdekomu nalévala zadarmo,“ říká se smíchem. Tehdy jí však do smíchu nebylo. Velkou oporou jí tehdy byla maminka, která ze svého komunistického nadšení mezitím naprosto vystřízlivěla. To, že zemi obsadili Sověti a že komunisté vyhodili její dceru z práce, jí vzalo veškeré iluze. Oporou byl Věře i její muž, který pracoval jako kovář. „My jsme měli naprosto stejné názory, měli jsme jasno. Žili jsme skromně a věděli jsme, že jsou jiné hodnoty než peníze,“ říká.

Mezitím absolvovala několik výslechů na Státní bezpečnosti. Pokaždé si pak sedla v parku a celá se třásla.

Pěkná léta v Ostravici

Z období beznaděje ji dostala to, že si všimla si inzerátu, že v obchodním domě Ostravica hledali prodavačky. Tak se přihlásila. Tamní ředitelce Věřin mizerný kádrový profil nevadil a dokonce ji časem z řadové prodavačky umožnila vypracovat se na vedoucí technického oddělení. Věra podávala zlepšovací návrhy, její zásluhou se obchodní dům výrazně proměňoval. Práce z nouze se pro ni paradoxně stala záchranou. Ponořila se do ní, brala ji stejně vážně jako svou kariéru na vysoké škole. Vypráví z té doby spoustu úsměvných historek dokladujících, jak se za socialismu těžce sháněli řemeslníci, jak fungovaly různé výpomoci ze známosti, jak se shánělo luxusní zboží. Vypráví, jak jednou na sekretariátu potkala tehdejšího nejvlivnějšího muže na severu Moravy, komunistického tajemníka Miroslava Mamulu, který ji pozdravil Čest práci. Odpověděla mu: Dobrý den. On znovu: Čest práci. Ona odešla. Teď se tomu smějeme, ale tehdy jí mnohokrát zatrnulo. Třeba když zjistila, že se na ni ještě v roce 1988 přišli do Ostravice k její nadřízené informovat estébáci. Zajímalo je, zda nechystá nějaké protestní akce. Ale kde by na ně měla čas? Měla co dělat, ať stihne vše v náročné práci, ať se postará o dceru, o domácnost. „Já jsem nebyla ve spojení s žádnými disidenty. Ostrava byla jiná než Praha, tam bylo podobně smýšlejících lidí hodně, ale tady nás bylo jen pár. Neměla jsem se s kým kontaktovat, ale kdyby se ke mně tehdy dostala Charta 77, podepsala bych ji,“ vysvětluje.

Přežijete díky optimismu

V listopadu 1989 se bála. Byla v práci, kousek od Ostravice probíhaly demonstrace a ona měla strach, aby proti studentům komunisté nezakročili silou. Stále měla k mladým lidem pěkný vztah, brala studenty jako ty své, které kdysi musela opustit. Pak stála před těžkým rozhodnutím. Byla statutární zástupkyní ředitelky obchodního domu Ostravica. Po revoluci se vrátili potomci jeho původních majitelů, kterým ho komunisté vzali. Vypadalo to, že ho chtějí dál rozvíjet, mohla se na tom podílet.

Zároveň dostala nabídku vrátit se do školy. Probíhaly rehabilitace, vznikala katedra společenských věd, byl zrušen Ústav marxismu- leninismu. Někteří bývalí vyhození kolegové se vraceli. Připravovaný výukový program obsahoval sociologii.

Věra nevěděla, zda znovu zvládne postavit se před studenty, vždyť neučila dvacet let. Nakonec se vrátila a na Vysoké škole báňské strávila čtrnáct roků  a snažila se dohnat to, o co ji komunisté připravili. Seznam jejích prací a publikací je dlouhý, pro studenty se stala autoritou, vytvořila i nová skripta.

Na jedné straně ji mrzí, že nemohla učit celý život, že ji komunisté připravili o nejproduktivnější roky života. Vždyť jí bylo už dvaapadesát, když se mohla znovu do školy vrátit.  Na druhé straně je ráda, že díky tomu všemu zlému, co jí tehdy potkalo, poznala řadu dobrých lidí v obchodním domě Ostravica a mohla přispět k jeho skvělé pověsti, kterou měl. Právě proto si jednoho dne, už v penzi, sedla a rozhodla se, že o té krásné budově plné krásných věcí, která lidem přinášela radost v nelehké době, napíše. A že tím možná i trochu připomene, jak jsou věci pomíjivé a jak se život rychle mění. Protože nepřestává věřit, že se třeba Ostravica zase jednou dostane ze dna, na kterém se nachází. Podobně jako se z něj dostala Věra. Jí se  to podařilo mimo jiné proto, že disponuje  až nezničitelným optimismem. „No, víte, jsou chvíle, kdy přežijete jen díky optimismu. Ono je to vše už dávno, vlastně je to historie osobní, ale mluvím o tom, protože bych si přála, aby žádné z dalších pokolení již v takové společnosti nemuselo žít. A jsem přesvědčena, že v naší zemi podobný život jako já prožila řada slušných lidí, mých vrstevníků, jejich dětí a blízkých,“ podotýká.

 

Scarlett Wilková pro i60

 

 

 

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5.2 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Děkuji za článek o tom, jak to doopravdy chodilo. Na kursu Feuersteinovy metody nás učila psycholožka, která byla také vyhozena z Vysoké školy a pracovala v poradně se školáky. Po revoluci se mohla vrátit a nám na kursu říkala, že to byla užitečná doba praxe k těm všem poznatkům, co měla. Správný přístup, že?
Anna Potůčková
Moc krásný článek o velmi statečné a odvážné ženě!
Hana Rypáčková
Ano, tak to bylo. Švagr v 77 letech stále pracuje ve vědecké knihovně, šťastný, že se svobody dožil a mohl využí své vzdělání v smysluplné práci. Důležité bylo, že takoví lidé jsou nezlomní.. Bohužel , není jich dost.
Anna Csanádiová
Statečná žena.
Danka Rotyková
Takových lidí je ve společnosti třeba jako soli. Ráda si o jejich osudech přečtu. Díky ...
Dana Puchalská
Děkuju za moc pěkný článek o opravdu statečné ženě.
Eliška Murasová
ještě tak mladá a musela se vyrovnat s tolika těžkostma. Okolo Ostravice chodím velmi často , jsem smutná. Býval to skutečně skvostný nadčasový obchodní dům.
Eliška Murasová
Výborný článek o odvážné ženě. V době okupace byla
Svatava Páleníková
Moc hezký příběh. Ráda čtu o takových odvážných a přitom obyčejných lidech. Mnohé "VIP osobnosti", které jsou v kdejakém bulváru, jim mnohdy nesahají ani k patám.
Daniela Řeřichová
Tato statečná žena je solí naší země.