Plakouni mezi námi
Ilustrační foto: pixabay.com

Plakouni mezi námi

20. 8. 2019

Podvádět, lhát a krást se nemá. V případech, že by na to někdo mohl přijít. – Asi takhle uvažují plakouni. Říkám jim tak podle počátečních písmen Podvádět, Lhát A Krást. Co je to za lidi?

Nevím, kolik jich je, ale žijí všude a vyskytují se v příbuzenstvu, v hospodách, v zaměstnání,  v podnikání i v politice. Asi jich taky několik znáte.

Tito lidé zacházejí s reálným životem zvláštním způsobem. Je to pro ně nekonečná zahrada plná ovoce, které mohou beztrestně trhat. Jen si dávají pozor, aby je někdo nechytil, protože vědí, že se to nemá.

Když jsou odhaleni, rozpačitě se usmějí, ale výčitky svědomí nemají. Řeknou si: Příště si musím dát větší pozor. Mnozí jiní lidé si občas taky „tak trochu zalžou“, někoho „trochu podvedou“ a něco si „maličko ukradnou“, ale přece jen je hryže svědomí. A jiní to neudělají nikdy. Svědomí jim nedovolí uskutečnit lež, podvod, krádež. A právě tohoto faktu plakouni využívají.

Chování, které my ostatní zavrhujeme, pro ně není odpudivé (jako pro nás), ale šikovné. Pán neudělal podvod, nýbrž trik. Nezalhal, nýbrž doběhl ostatní. Cítíte ty rozdíly? Někdy si toho všimnete u mladých kluků třeba na hřišti. Když se rozhodčí nedívá, sprostě faulují. Do krve se hádají, že byl ofsajd nebo gól, i když jasně nebyl. Vymyslí lež a dají ji třeba na internet (fake news). Většinou to ale dělají pro svůj bezprostřední prospěch čili v běžném životě (ne na internetu).  

Nad prohrou plakoun mávne rukou: nu, nepovedlo se. Příště budu chytřejší. Nechápavě se otáčí, když mu v Prachovských skalách řeknete, ať přestane vyrývat nápis do skály. Proč mi to ten dědek říká? Co mu je do toho? Tady na skále je přece místa dost. Neochotně poslechne. Stejně si o kus dál něco vyryje. Plakoun neuznává práva druhých lidí. Jen z naprosté nutnosti, když cítí, že se mu vyplatí, aby se trochu stáhl. Je to většinou sobecký člověk, potřeb druhých lidí si nepovšimne. Není však sobecký v tom smyslu, že by vám nepřál taky něco ukrást. Když sleduje, jak se někdo rozčiluje nad podvodem nebo lží, tak si maximálně řekne: „Proč si ten vůl nenakrade taky? Proč si taky nenahrabe? Přece každý to může aspoň zkusit!“ 

Bývá samolibý. Hrozně si věří. Je bezohledný. Nespoléhejte na to, že když ho někde nachytáte, že se nad sebou zamyslí nebo dokonce polepší. Není v tomto směru schopen učení (na rozdíl od nenarušených jedinců.)

Protože plakouni nemají svědomí a nechápou trapnost v chování, pokračují pořád dál, vaše vstřícnost je pro ně vítaná slabost. Využijí celý prostor, jaký pro své nekalé jednání mají. U plakounů se nedočkáte slitování. Jen pokud ucítí nad sebou větší moc, větší sílu, pak se dočasně přizpůsobí. Jediné, co na ně platí, je, že se musí bát, aby se nedostali třeba do vězení.

Zdá se mi, že je dost takových mezi zaměstnanci, podnikateli i mezi politiky, ale ovšem i mezi sousedy a známými. Je těžké to zjistit s určitostí, to byste s nimi museli nějaký čas žít a sledovat je v různých situacích.

My ostatní jsme vůči plakounům v obrovské nevýhodě, protože máme ty brzdy a něco prostě neuděláme a když už něco špatného, tak jen v extrémní situaci, která nás třeba ohrožuje. Kdežto plakoun lže, podvádí nebo i krade, kdykoliv má z toho osobní prospěch a dobrou příležitost. dokud se s tím cítí v bezpečí.

S plakounstvím a s nepřítomností svědomí však nesmíme automaticky spojovat další vlastnosti! Plakoun může a nemusí být laskavý. Může a nemusí mít humor. Může a nemusí to být alfa samec, macho. Může příjemně vystupovat a hovořit. Mnoha věcmi vám může imponovat. Ne každý vandal je plakoun. Ne každý lhář je plakoun (tj. bez svědomí). Někteří se sdružují v hospodách, protože v rámci příbuzenstva to dost dobře nejde. Ale neznamená to, že každý, kdo vysedává v hospodě, je plakoun – podvodník, lhář a příležitostný zloděj. To určitě ne!

Jenom jim to možná trochu jinak funguje v tom malém útvaru, který je schován hluboko v mozku a jmenuje se amygdala. Ta ovlivňuje naše chování a emoce, vytváří reakce na strach nebo radost, ovlivňuje chuť a sexuální chování. Především však může způsobovat různé duševní poruchy, jako je deprese, autismus, schizofrenie. Možná právě v amygdale je příčina plakounství. Plakounovi jeho amygdalu nezměníte, on se maximálně jen přizpůsobí a lépe skryje své chování.

 

Pustý blábol
Teď odbočím k něčemu, co bude plakounovi znít jako pustý blábol a absolutně to nebude chápat. Je to o nás ostatních.

Když uděláme něco, co se podle většiny lidí nemá, tak máme špatné svědomí, máme výčitky, možná se i trápíme. Ale navíc se chováme se podle toho, co považujeme za morální:  

Za vlastní jednání se cítíme být odpovědni druhým lidem (plakouni ne).

Podřizujeme své osobní potřeby a jednání zásadě, abychom neškodili ostatním (plakouni ne).

Chováme se k ostatním tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám (plakouni ne).

Co říkáme, to děláme. Co slíbíme, to většinou splníme.

Chceme se zlepšovat, být lepší než jsme byli.

 

A na závěr:
Pro tenhle článek mě inspirovaly některé diskuse na chatu i60. Avšak nechci ho jakoby potajmu vztahovat na konkrétní lidi, i když některé možná známe z i60 i z vysoké politiky. Co je důležité: dospělého plakouna nelze převychovat, lze ho jen kontrolovat a zastrašovat. Protože plakouny nemůžeme přinutit k emigraci, musíme s nimi žít, avšak musíme si dávat pozor, aby nás nezneužívali až do morku kostí (našich kostí), držet si je od těla, ukázat, že jsme je prokoukli a že se jich nebojíme.

Hodnocení:
(4.8 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Oldřich Čepelka
Nene, plakouna nepoznáte z písemného projevu ani od jeho širokého okolí, ví to jen pár zasvěcených, nejbližších lidí. Já jich několik znám, dokonce i jednoho nepokrevního příbuzného, kolikrát se divil, když jsem tvrdil, že v podnikání nepodvádím. nechápal to. No nic, nechme osobních diskusí...
František MENDLÍK
Nabízenou ruku přijímám, jen doufám že ji nemusím políbit. Přiznávám, že s vámi diskutuji rád a čekal jsem na ohlas. Ale z těch vašich plakounů mne zamrazilo. Napadlo mne, kdo bude určovat kdo je plakoun a kdo ne? No a protože se většinou neznáme, vyhodnotí se plakounství z psaného nebo z informací širokého okolí?
Oldřich Čepelka
Právě že jednoznačné škatulkování, jaké máte v oblibě a jaké předpokládáte i u ostatních lidí, ve skuetčnosti moc nefunguje. ... No nic. Ale jinak - "do smrti dobrý", pane Mendlíku. (Říkal i můj táta, když nabízel ruku.)
František MENDLÍK
Pane Čepelko a ještě něco. Máte pravdu, že plakouna nelze předělat, pouze od něj utéct, nebo ho zastrašit. Ale nejtěžší je jej poznat, nebo svým kritickým zkoumavým a vševědoucím pohledem odhalit. Nejlépe by bylo vzít si rukověť a určovat člověka jako v atlasu hub!
František MENDLÍK
Pane Čepelko to byl jenom takový pud sebeobrany. Proč byste jinak psal takové učené pojednání? A kdybyste mne na ten článek neupozornil, vůbec bych jej nečetl. Mám odpor k učeným traktátům všeho druhu a proto nesleduji ano kecy našich Kroupů. Abych tomu rozuměl, můj intelekt nestačí. A tak jsem byl zvědav, proč jsem pozván a zaujal klinč. Útok na mne se nekonal. A tak sem něco zaplácal taky, bez ladu a skladu. Že abysem nebyl blbec!
Oldřich Čepelka
Jen pár slov: Velkou vědu v tom nehledejte. Tak třeba plakoun klidně odhodí plechovku na chodník nebo do příkopu. Ale nejdřív koukne, jestli se někdo nedivá a když ano, tak ji raději nevyhodí. (Ne proto, že by se styděl, ale protože by mohl být „potrestán“ třeba napomenutím.) Kdežto my ostatní tu plechovku neodhodíme, i když víme, že se nikdo nedívá! Tak funguje svědomí a stud, avšak netvrdím, že je to vždycky pro člověka výhodná strategie. Jakmile dojde k boji (třeba o potravu, o bezpečí, o samici), je to vážná nevýhoda. V boji různé životní zdroje mnoha lidem nezbývá než lhát, podvádět a krást, jinak si ty zdroje opatřit neumějí nebo nemohou. - Být plakounem není lidská přirozenost, jak se domnívá p. Mendlík. Spíš to závisí na způsobu výchovy a taky někdy na tzv. epigenetické výbavě, tedy s čím se člověk narodí. A proč si myslíte, pane Mendlíku, že jste plakoun? (napsal jste 21. 8. v 11:38). Oba se shodujeme, že plakouna nelze předělat, pouze od něj útéct nebo ho zastrašit.
František MENDLÍK
Žiji podle desatera, ani o tom nevím-Je to vlastně šestero. První tři přikázání jsou organizačního charakteru. Měl jsem rád rodiče kradl jsem velice málo, nikoho jsem nezabil a křivě svědit se bojím. Miluju také bližního svého, zejména ženy. No a smilní k faráři. No a když jsem k tomu plakoun, mám v tom zmatek!
Soňa Prachfeldová
Ano velmi zajímavý článek, který mě zavedl do dlouhého přemýšlení. Nejsme černobílí, jsme lidé s mnoha vlastnostmi kladnými i horšími. Těžko posuzovat a říkat oni jsou takoví a my jsme onaci . Psycholog to má v popisu práce, ale vyjadřuje opravdu skutečnost? Dříve se řeklo, je to lump, ale má i dobré vlastnosti. Dnes je lumpu více, ty bohaté pálí dobré bydlo, kradou a podvádí aby měli ještě víc a nedotknutelnou moc a ti chudí lumpove aby přežili. A pak jsou tu ty vlastnosti zděděné, co s tím? Nakonec se zjistí, že vrah je vlastně nemocným a tak se dá na léčení. Společnost je nemocná a jen psychologické ať už lepší či k ničemu tomu nepomohou. Fakt je, že se zkoumá a rozebírá člověk až když provede trestný čin, i když jeho chování nasvědčovalo tomu, že není takový, jak se jeví. Prostě dopsala jsem a jsem zase na začátku. Lidstvo je složité.
Jana Šenbergerová
Zajímavý článek, i když jsem se díky němu dověděla, že jsem lhářka. A jsem na to náležitě pyšná. Všechno se totiž musí umět, aby v tom člověk vynikl, byť bez vlastní potřeby vyniknout. :-) Nejvíce většinou lžeme sami sobě. :-(
Jitka Caklová
Podle slovníku farizejové, neboli licoměrníci, pokrytci, lidé dvojí tváře, nejsou pouze v církvi a je jedno, zda cesta k nim vede ke zpovědnici, či do jakékoliv sekty, nebo strany, ať v komunizmu, nebo v kapitalizmu. Ale s Plakouny bych řekla, že mají dost společného.
František MENDLÍK
Podle mne jsou nejhorší farizejové. Každý člověk je jiný a snaží se, aby mu bylo dobře. A hlavně nic nepředstírat. Když jsem od narození plakoun a nevím o tom, nikdo mne už nepředělá. I kdyby se o to snažil sám šéf plakounů. A tím, že jsem si zatarsil cestu ke zpovědnici, zůstanu plakounem a budu si myslet že jsem člověk.
Jitka Caklová
Nejhorší je, že stejně jako tzv. "Plakouny", tak i "vrahy, udavače, sadisty a zákeřné lidi", někdo "vychoval" (každý má přece rodiče), pustil do světa a stali se nedílnou součástí naší společnosti. Oni k nám nespadli z měsíce.
Marie Doušová
Plakouni mezi námi ještě nejsou to nejhorší,ale vrazi,udavači,sadisti a zákeřní lidé mě vadí víc.Přeto je to zajímavý článek.
Jitka Caklová
......někoho baví, nebo to má dokonce v popisu práce, ......
Jitka Caklová
Vnímám celou záležitost podobně jako pan Mendlík (11:37) a reakce autora článku na jeho příspěvky (11:18) a na J.K. (11:59) mě v mém vnímání utvrdily. Není mým zvykem, kohokoliv posuzovat, nebo "škatulkovat", ale pokud to někoho baví, proč ne :-)
Oldřich Čepelka
SOuhals s Janou. Nikdy jsem si nemyslel, že svět a lidi v něm jsou černí nebo bílí. Minimálně 50 odstínu šedi :-) Chtěl jsem odlišit plakouny od těch ostatních, ale tím určitě nechci říct, že ti ostatní jsou zcela ctnostní a třeba pořádkumilovní, chytří, krásní nebo cokoliv dalšího.
Jana Kollinová
Zaujal mě název Plakoun a potěšilo mě, že se vyskytuje i v příjemnějších významech. 1. Jeden vodopád dostal název Plakoun podle legendy, která vypráví o dívce uzavřené rodiči ve skále poté co byla chycena na útěku s milencem. Její slzy měly vytvořit zmíněný vodopád. 2. Plakoun se nazývá mošt kapající z popraskaných hroznů po dešti. Autor článku vymezil negativní skupinu Plakounů a zbytek pojmenoval "MY OSTATNÍ" = ryzí, ti kteří nelžou, nekradou a nepodvádějí, pokud nejsou bezprostředně ohroženi na životě. Ale tak "černobílí" lidé nejsou. I ti tzv. OSTATNÍ mohou mít jiné charakterové vady a mnohdy být latentnímí Plakouny číhajícími na správnou živnou půdu. Staré rčení "příležitost dělá zloděje" je stále aktuální a to ve všech oblastech lidské činnosti.
František MENDLÍK
Vtip je v tom, že vlastnosti plakouna mají v podstatě všichni lidé. Je to přirozenost lidská. Jenže nikdo si to nepřizná. Ti, kteří mají zásady a dávají je veřejně na odiv to dělají za určitým účelem. A od toho jsou svatí. Takže my obyčejní plakouni pak máme před sebou vzory. Jsou jich plné kostely, radnice a posléze i sdělovací prostředky. Dobře to řekl Werich. Lidi jsou lidi nemůžou být nic jiného. Každý myslí na sebe a hrabe pod sebe. Kdo tvrdí, že je nezjištný, lže. Morální odstup vám závidím.
Oldřich Čepelka
Pan Mendlík napsal včera v noci mnoho příspěvků. Rád bych jej v něčem doplnil (méně slušně řečeno: opravil). K 22:11: Ne že o tom neví! Plakoun ví, že lže, podvádí a krade, ale nestydí se za to a nevadí mu to (nepřítomnost svědomí). Podobnost s tím, že se někdo dozví, že v mládí trpěl (vtipně řečeno panem M.), tak ta tu není žádná. Plakounovi netlačíme do hlavy, že je někým jiným, prostě mu nevadí lhát, podvádět a krást, jeho pojmenování na tom nic nezmění. K 22:16: Plakoun se podobá slovu blboun, ale to jen proto, že jsem dal najevo určitý morální odstup od takových lidí. Ke 22:22: roztomilá jazyková chyba, nebo jak to nazvat. K 22:45: Nejde o žádné psychotesty, plakouna nemůžete testovat, můžete pouze sledovat, co říká a jak se chová. Test plakounství neexistuje, jak byste si to taky představoval, když plakoun lže a podvádí? Akorát by mu vyšlo, že je tak dokonalý, že by se mohl v Česku klidně stát... (ale to už nenapíšu, protože článek je vážným textem a ne zlostnou polemikou).
Jitka Caklová
Řadu věcí, jak v článku, tak v diskuzních příspěvcích vnímám poněkud odlišně, ale co na tom záleží, když stále platí, "Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti" a běda, jak "vyje" podle jiných "not".
František MENDLÍK
Vždycky jsem se obával psychotestů. Člověk má o sobě daleko lepší mínění. Tak jako se bojím výsledků testů u lékaře, nikdy bych se nedal vyšetřit u psvchologa. Jsem si jist, že když vidím, slyším a chodím je to zjevné. Ale když se dovím že jsem vlastně debil, člověka to zkruší.
František MENDLÍK
Blboun dělá v rozčilení pravopisné chyby. Patří takový! Ale musí věřit, že to není další z jeho nedostatků.
František MENDLÍK
Podle mne se slovo plakoun podobá slovu blboun. A dobře tak některým Ičkařům. Mnohý takoví blboun si myslí že diskutuje a on vlastně pustě blábolí.
František MENDLÍK
Nemám co bych dodal. Prostě někdo vědecký zhodnotil člověka který podvádí, lže a krade a neví o tom. Stejně jako se naše generace dovídá se zpětnou platností od současných nestranných historiků jak v mládí trpěl, tak je dobré dovědět se jaký vlastně je.
Hana Rypáčková
Seděla jsem pod pergolou restaurace pod lesem a nestačila se divit, co děti maminkám vyváděly.Naschvály, odporné bezohledné chování...Matky na ně řvaly, praly se a nimi a dobře se při cigárku a pití vybavovaly. Co z těch lumpů vyroste? Už vím. Plakouni...
Zuzana Pivcová
Článek jsem si pozorně přečetla a byly bych ráda, kdyby bylo možno říct, že se řadím k těm "nám ostatním", o nichž je závěrečný "pustý blábol". Jinak nejsem moc dobrá psycholožka a charaktery jednotlivých lidí (včetně těch na portálu) příliš nestuduji. Nemyslím si však, že by tu byli nějací osobnostní extrémisté a portálu jako takovému vyloženě a hlavně záměrně škodili.
Oldřich Čepelka
Díky za komentáře, jistě budete pokračovat. Věro, z chatů na i60 jsem nečerpal, jen mě při psaní někteří lidi taky napadli, ale přece je dostatečně neznám. Zdenko, určitě nejen v politice. Plakouni jsou lidé všedního dne. Ale máš pravda, v politice je můžeme vystopovat. Plakoun má totiž hodně společného s panem Nikdy Neprohrávám, o kterém jsem psal. A k Mirkovi bych jen ještě doplnil, že se s nimi těžko vyhrává právě proto, že neuznávají společenské hranice. Ono je těžké soudit někoho, kdo se nemůže změnit, aspoň přizpůsobit se většině by se však měli.
Dana Puchalská
Zajímavá úvaha.
Naděžda Špásová
Jsem ráda, že v mém okolí se žádný plakoun nevyskytuje, možná proto, že nesnáším pokrytce a lháře. Na íčku jsou rubriky do kterých tzv. nelezu, kouknu do nich velice sporadicky. Íčkaři, které znám osobně jsou milí a přátelští a to mi stačí.. Oldřichu, napsal jsi to dobře, já osobně si myslím, že plakounů bude přibývat, ne ubývat. :-)
Zdenka Soukupová
Plakoun, to je výstižné. Článek je hezké shrnutí jejich vlastností. A v politice je jich asi opravdu velké procento. Tak musíme doufat, že s příštími volbami se to procento sníží.
Mirek Hahn
Trefná charakteristika ! Rád jsem si to přečetl. Považuji za přínosné si opakovaně připomenout, že s některými typy osobností, se nelze v interakci dobrat žádného racionálního výsledku nebo výsledku v hranicích základního společenského úzu.
Věra Ježková
Oldo, zajímavé zamyšlení. Do rubrik na chatu, z nichž jsi patrně čerpal, nechodím; ani si jen číst. Nemohu tedy zasvěceně reagovat.
ivana kosťunová
Výborný článek- ale trochu bych se ohradila proti diskutérům na i60. Jsme sice lidé různí (a tak to má přeci být), ale takhle příkré odsouzení bych k žádnému z nich včetně sebe nepřiřadila. Vnímám tyhle typy hlavně v politice. Nic divného, stahují se tam, kde jim kyne největší prospěch. Ani to není specifikum současnosti- viz Formanův film "Hoří má panenko" -tombola.