Náročná matka – problém na celý život
Ilustrační foto: ingimage.com

Náročná matka – problém na celý život

5. 8. 2019

Jsi ošklivá. Maruška namalovala hezčí obrázek než ty. Jestli příště nezahraješ tu skladbu lépe, bude se ti celá třída smát. Hrbíš se, a proto se nikdy nevdáš. Zlobíš, takže já odejdu a ty tady v domě zůstaneš úplně sama.

Tyto věty si vybavují z dětství ženy, kterým je nyní mezi šedesátkou a sedmdesátkou. Byly pro ně tak stresující, že si je dodnes pamatují.

Přísná, ambiciózní matka, která se rozhodla, že její dcera bude úspěšná a bude mít výrazně lepší život než je ten její. Takové typy žen se vyskytují v každé době, v různých podobách, ale vždy zanechají v dětech stejný otisk: Nejistotu, neschopnost žít bezstarostný život, touhu se srovnávat s ostatními, přání mamince dokázat, že nezklamalo. Mnohé dcery tyto pocity mají i v hodně vysokém věku.

Pětapadesátiletá Kateřina nyní dochází za svou nemocnou mámou do léčebny dlouhodobě nemocných a neví, co s ní bude dál. Pracuje totiž v Praze, má náročné zaměstnání, zatímco její matka žije v malé obci na severu Moravy a její zdraví se zhoršilo tak, že potřebuje pomoc druhých. „Pokaždé, když přijedu po tříhodinové cestě vlakem a běžím rovnou do léčebny, máma podotkne něco ve smyslu, že na ni nemám čas. Přitom právě ona trvala na tom, ať mám vysokou školu, náročné zaměstnání. Ona mě nabádala, ať se přestěhuju do Prahy, že jedině tam dosáhnu úspěchu. To byla přesně její slova,“ říká Kateřina.

Popisuje věty, které jí máma v dětství a dospívání říkala. Převážně jde o kritiku až ponižování. Nedávno si o tom spolu poprvé promluvily. Matka jí řekla, že vše dělala vědomě, proto, aby Kateřina byla tvrdá, úspěšná, aby měla lepší život než ona. „Ona se brzy vdala, táta za moc nestál, doma nebylo moc peněz. Její vidina byl luxusní bezstarostný život a rozhodla se, že já ho dosáhnu. Co chci ale já, to ji nikdy nezajímalo a netuší, jak náročná moje práce je,“ uzavírá Kateřina, manažerka ve velké zahraniční firmě. Sama však uznává, že nebýt tvrdé výchovy, zřejmě by nyní nebyla v tak vysoké pracovní pozici, v jaké je, neuměla by tři jazyky, neměla by dvě vysoké školy.

A podobný názor mají i psychologové. Profesorka Erika Rascon Ramirezová z univerzity v Essexu deset let studovala zkušenosti asi patnácti tisíc dívek ve věku třináct a čtrnáct let. Dospěla k jednoznačnému závěru, že pokud je vychovávaly přísné a náročné matky, ty dcery jsou úspěšnější než dcery matek laskavých, spíše prosazujících takzvanou volnou výchovu. Profesorka jednoznačně prosazuje, aby rodiče dávali dospívajícím dětem úkoly a trvaly na jejich plnění. „Mělo by se zavést to, co starší generace ve svém dětství považovala za normální,“ uvedla. 

Před několika lety vzbudila rozruch kniha Amy Chuové, Američanky čínského původu. Pojmenovala ji Bojová píseň tygří matky a líčí v ní, jak tvrdě vychovává své dvě dcery. Jedná se profesorku práv na univerzitě a její kniha byla přeložena do desítek jazyků. Absolutně totiž nabourala víru americké a evropské společnosti, že dětem nejlépe svědčí volná výchova. Chuová se díky knize stala slavnou, ovšem spousta lidí její přístup vůbec nechápe a vyvolává v nich odpor, protože trendem je výchova přesně opačná. Ona však říká: „Mým cílem jakožto rodiče je připravit dcery na budoucnost, nikoli se jim zalíbit.“

Popisuje, jak dcery nesmí přespávat u kamarádek, nesmí hrát videohry, nesmí se dívat na televizi, povinně hrají na housle a na klavír, i když je to nebaví. Popisuje tvrdé tresty. Nakonec popisuje i to, jak se z její dcery, která na klavír odmítala hrát, stala obdivovaná pianistka, která už ve čtrnácti koncertovala v Carnegie Hall.

Co na to říká její dcera, nezmínila, ovšem určitě by bylo zajímavé povídat si s ní, až jí bude čtyřicet a více. Právě zralé ženy totiž velmi často začínají hodnotit, jaký jejich vztah s matkami je. Mnohé matky totiž potřebují jejich pomoc, kontakt začíná nabírat jinou podobu. Ženy jsou moudřejší a tak často bilancují, jak je vlastně matky vychovávaly, co jim do života daly. A právě ty, které byly vychovány přísně, často nevědí, zda to bylo dobře či ně, zda mají s matkou vztah dobrý nebo mizerný.

„Když pozoruju dceru, jak mluví s mou vnoučkou, jsou jako dvě kamarádky. Já s mojí mámou takový vztah neměla. Ona mi jen dávala příkazy, pokyny, často mi zcela jasně řekla, že nejsem hezká, že se hrbím a podobně. Možná to myslela dobře, chtěla mě motivovat, ať si ohnutá záda hlídám a držím se rovně. Výsledkem ale bylo, že jsem si celé dospívání připadala ošklivá, nemotorná, nemožná. Když se mi něco nedařilo, máma mi dávala najevo, že jsem takzvaně nemožná. To bylo její oblíbené slovo. Až někdy po čtyřicítce, kdy jsem se začala zajímat o psychologii a našla si kamarádky, se kterými leccos rozebíráme, jsme si uvědomila, že máma mě svou náročností připravila o pěkné dětství. Já vyrostla s tím, že jsem nemožná a všechny jiné dívky jsou lepší,“ vypráví jednašedesátiletá Zuzana. Nicméně uznává, že náročnost její matky v ní vzbuzovala i touhu dokázat, že až tak úplně nemožná není. „Zatímco kamarádky se vdávaly a měly děti, já urputně studovala, protože jsem mámě chtěla dokázat, že jsem sice ošklivá, ale chytrá,“ říká.

Psychologové říkají, že vztah mezi matkou a dcerou je velmi složitý a bylo by naivní si myslet, že jde vždy o vztah hezký, láskyplný. Nicméně žádný psycholog si netroufá říct, zda je pro dívku lepší mít matkou laskavou a tolerantní nebo tvrdou a ctižádostivou. To si zpravidla stejně každá žena sama v sobě probere, až když je zralá.

Hodnocení:
(4.8 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
judita lišková
S maminkou máme vzájemně dobrý vztah...přesto si pamatuji na její přísnost a snahu vychovat ze mě mladou ženu podle vzoru, který ona sama převzala od své matky - mé babičky. Vzpomínám, jak mě jednou přistihla...asi ve 14 letech...že nějak moc často a dlouze čučím do zrcadla. Tehdy mi řekla ...nekoukej na sebe, krása není důležitá, hleď, ať v životě dokážeš zapůsobit důležitějšími věcmi než vzhledem. Tenkrát mě to ranilo, myslela jsem si, že jsem ošklivá a všichni mě jako ošklivou vidí. Teprve za pár let jsem pochopila, co tím myslela. Nechtěla, abych smysl života viděla jen ve vzhledu. Tehdy mě její výrok bolel, ale dnes jí děkuji...nejen za toto, ale za mnohé jiné rady, které se mi dostaly. Dnes by mnohým mladým lidem připadaly drsné, či zbytečné, ale já jsem za ně ráda. A hlavně jsem ráda, že svou maminku ještě mám...ač už jsem sama babičkou skoro dospělého vnuka.
Dagmar Bartušková
Také jsem měla krásné dětství, byla jsem milovaná. Máma byla moje největší přítelkyně. Tak ráda bych ji chtěla obejmout.
Hana Rypáčková
Měla jsem šťastné dětství. Ale přísná jsem byla i chápající.
Zuzana Pivcová
Myslím, že nám maminka teprve před smrtí dávala hodně najevo, že jsme její radost, i tím, že jsme vystudovaly a měly pěkné zaměstnání.
Marcela Pivcová
Naše maminka nás obě rozhodně měla velmi ráda, avšak patřila také k těm příliš náročným matkám. Sice nás svými kritickými slovy přímo neurážela, ale slova pochvaly za cokoliv se u nás nevyslovovala. Vysvědčení s vyznamenáním, nebo dokonce s jedníčkami, brala jako samozřejmé. Když jsem nějakou skladbu zahrála "docela obstojně", cítila jsem se jak nějaký vítěz. Dnes své žáky často chválím i za malý úspěch a vidím, že je tím potěším.
Marie Doušová
Naše dětství nebylo vždy lehké, ale maminka byla naše laskavá a milá opatrovnice a hlavně nás zachraňovala před otcem ,který byl velmi přísný a vyžadoval naprostou poslušnost.
Danka Rotyková
Nerada bych se opakovala, už dříve jsem se zmínila o svém dětství jako složitém období. Přesto ale tvrdím, že nás moji rodiče vychovávali jak nejlépe uměli a že rozhodně nebyli tvrdí. Nelituji, všechny 3 jsme se v životě dobře uplatnily.
Karel Boháček
Nebudu pomlouvat matku, ale jiné děti se měly lépe.
Jana Slavíková
Alžběto, byl. Po odchodu matky se vám ulevilo, zlepšil se psychický a tím i fyzický stav.
Alžběta Kusá
Mám přes 50 let a na své dětství s odstupem času vzpomínám poměrně nerada. Má matka byla velmi dominantní a veselá osoba, dokázala bavit velkou společnost, byla velmi oblíbená. A já ji milovala. A to i přesto, že bití bylo na denním pořádku a připomínky k mé osobě, ne příliš lichotivé, také. Možná i to bylo příčinou, že jsem ve svém životě byla "úspěšná" - pokud se tak dá hodnotit vlastní skvělá rodina, výborné pracovní postavení... Když matka onemocněla, starala jsem se o ni do poslední chvíle. Když ale odešla, zjistila jsem časem, že mne začínají opouštět mé velké celoživotní zdravotní problémy. Hodnotím stáří co se zdraví týče jako skvělý věk oproti mému mládí! A tak si kladu otázku, zda zhoršený zdravotní stav nebyl odezvou na rodinnou výchovu!?
Zdenka Soukupová
Souhlasím s Janou, že dítě má znát hranice, kam ano a kam už ne. Ale dril a urážení, zesměšňování a ponižování? To rozhodně ne. To jsme u dětí nikdy nepraktikovali a přesto jsou slušné, mají dobré vzdělání a dobrou práci. Doufám, že ony naši výchovu jako dril nehodnotí.
Jana Hošková
Nejsem psycholog, a proto si můžu dovolit říct to, že jsem naprosto přesvědčená, že každé dítě touží po matce laskavé, milující, odpouštějící, zkrátka takové, která pro něj znamená bezpečí. Taky po té, co ho vidí sice takové, jaké je, ale i přesto ho nikdy neponižuje a neříká mu ty příšernosti popsané v článku. Samozřejmě, dítěti se musí vytyčit hranice, co se může a co ne, ale vést ho jako dítě a ne ho cvičit jako nějakého psa či zvíře v cirkuse. Možná dítě, které doma zažilo dril, se dostane dál a dokáže úžasné věci. Ale bude to za velikou cenu - za cenu ztráty krásného a normálního dětství.