Chovatelka Kateřina Nepustilová: Kůň je skutečná osobnost
FOTO: archiv Kateřiny Nepustilové

Chovatelka Kateřina Nepustilová: Kůň je skutečná osobnost

1. 8. 2019

Dvacet koz, čtyři koně, psi, slepice, husa. Velké potěšení a radost, ale i velká dřina pro mladou ženu, která dala přednost přírodě před životem ve městě.

Se zvířaty navštěvuje mateřské školky a na svém ranči u Berouna učí děti jezdit na koni, s hudebním sborem zase dělá radost seniorům v domovech důchodců.

Jak zvířata zvládají horko?
Psi leží celý den na pelíšku. Ožívají až večer, kdy jsou zvyklí jít na procházku. Jsou trošku jako Italové, jak se přes den moc nehýbou. Koně totéž, postávají ve stínu a mrskají oháňkami. Stojí vedle sebe, aby se stádo chránilo před mouchami. Mají taky převrácený režim, jsou aktivní spíš v noci.

Co na ranči pořádáte v létě?
Přes léto žádné kurzy nemám. Ty se dělají jako pravidelné kroužky, když běží škola. O prázdninách si děti, které ke mně chodí přes rok, spíš vymodlí nějaký výlet, jednodenní nebo i dvoudenní.

Jak kurzy probíhají? Co na nich děti naučíte?
Je to opravdu kroužek, žádná vrcholová stáj. Nejde mi o nějaké sportovní úspěchy, nesleduju výsledky, jde skutečně o výchovu, o to naučit děti, jak se ke koni chovat. Samozřejmě taky si zajezdí, bez toho by to nešlo. Jezdíme hodně bez sedla, aby se děti naučily držet rovnováhu a sedět na koni správně.

V kolika letech můžu dítě do kurzu přihlásit? Třeba ve čtyřech?
Čtyřleté ještě ne. Děláme sice akce pro malé děti za přítomnosti rodičů, ale to je spíš jenom takové povození. Kdežto v kroužku, kde ti nejmladší začínají někdy v devíti letech, to už máme jiný režim.

Jaké překážky s dětmi skáčete? Něco jako „malá“ Velká pardubická?
Občas si na sebe postavíme dvě nebo tři pneumatiky a zkoušíme skákat, ale jinak nejdeme tímhle směrem. Základem je, aby děti pochopily, že kůň není sportovní náčiní, ale živý tvor, u kterého nejvíc záleží na našem přístupu. Na koních je krásné, že podle mě mají už v genech chuť spolupracovat s člověkem. Zároveň jsou hrozně citliví. Jakmile se k nim nechováte tak, aby jim to něco přinášelo, aby je to bavilo a hlavně aby tomu rozuměli, okamžitě ztratí chuť do práce. Ale když k nim přistupujete správně, mají chuť obrovskou. Jde mi o to, aby holky věděly, že vztah s koňmi může být nastaven opravdu krásně, partnersky. Že člověk není despota, který koně tyranizuje a nenechá ho svobodně udělat ani krok. Že to může být opravdová spolupráce. To by se měly holky naučit.

Říkáte holky?
Říkám holky, protože kluků je bohužel málo. Holčičky koně opravdu milují a kluci jsou spíš zbláznění do motorů. Mám tady samé holky, tak to je.

Baví koně, když si na něj člověk sedne?
To právě hodně záleží na přístupu. Samozřejmě jsou koně, kteří vidí člověka, jak jde s ohlávkou, a hned prchají. Ale moje koně naopak žárlí, když jde se mnou ten druhý. Jak se objevím u vchodu, už čekají, co budeme zase dělat. Je to pro ně zábava asi jako u psa. I když bych řekla, že pes je v tomhle jiný. Když psa nedej bože mlátíš, tak vás jako svého páníčka pořád miluje. Kůň ne, ten ke svému životu lidi nepotřebuje, má nezávislou duši. S člověkem chce opravdu být pouze tehdy, pokud si to člověk svým chováním zaslouží.

 Podle čeho se pozná povaha koně? Jestli je spíš hodný, klidný, vznětlivý?
Kůň může mít různý temperament, ale zároveň je úžasně empatický, čte lidské emoce a chová se podle toho, co z vás cítí. Okamžitě vycítí neklid nebo strach, že si člověk není jistý sám sebou. Pak se chová jinak. Moji koně, když cítí nejistotu, tak si řeknou, navezu se tomu člověku do kapsy a prohledám, jestli nemá nějakou dobrůtku. Kdežto když k němu přistupujete sebevědomě, tak si to nedovolí. Nastavuje čumák a čeká, co bude a co má udělat, aby tu dobrůtku dostal.

Za jak dlouho naučíte začátečníka sednout si na koně?
Okamžitě. Naopak přesvědčuju lidi, že na tom nic není, nasednout a projet se. Hlavně je nutné se úplně uvolnit. A chce to klidného koně. Mám jednoho takového menšího, spolehlivého huculíka, který je zvyklý úplně na všechno a nic ho nerozhází. Těžší moment nastává, když ho člověk chce vést, protože samozřejmě okamžitě pozná, koho má na hřbetě. Pak ho to žene k tomu, aby se stočil k nejbližšímu drnu trávy a žral.

Co je největší problém u lidí, kteří začínají jezdit?
Strach, to je velká chyba v kontaktu s koňmi. Nejhorší, co se může stát, je to, že se na něj posadíte a v nějaké situaci dostanete strach. Kůň nechápe, z čeho ten strach pochází. Nerozklíčuje, že se bojíte pádu, cítí jen tu emoci. Myslí si, že ho něco ohrožuje, že tam jsou vlci nebo já nevím co. Ze stáda je zvyklý utíkat, když ho něco ohrožuje. A když člověk začne jančit, kůň začne taky.

Má ježdění na koni léčebné účinky?
Znám holku, které doktoři řekli, že jí ten pohyb pomáhá na cystickou fibrózu. Myslím si, že jízda na koni má celkově skvělé účinky, jak na smysl pro rovnováhu, základní fyzickou zdatnost, obratnost, tak na psychiku.

A co pády z koně?
Taky se mi stal, koni to podklouzlo. Ještě mám šrouby v noze a zrovna si říkám, že si je musím nechat v zimě vyndat. Nejhorší nejsou pády z koně, ale pády s koněm. Když kůň spadne, je to nemilé. Přitom u toho našeho pádu se vlastně nestalo vůbec nic. Lehla si na bok, sice se hned odlehčila, ale zůstala mi tam noha, vzpříčila se podrážka a praskla mi nártní kůstka. Bohužel tak nešťastně, že mi to museli šroubovat k sobě, aby to srostlo. U kurzů jsem zažila nanejvýš vyvrtnutý kotník, nic horšího. To je taková černá můra, člověk musí být opatrný a musí předvídat.

Čím koně krmíte kromě sena? Piškoty asi nejsou správná volba, že?
Piškoty vůbec. A takové ty staré zvyky jako kostka cukru, to radši taky ne. Dřív, když koně celý den dřeli na poli, to ano. Ale dnešní koně celý den jen tak přežívají na pastvině, povalují se, takže jim to nedělá dobře. Hodně cukru může vyvolat zánět kopyt. Říká se tomu schvácení a může být hodně nebezpečné. Právě koně, kteří schvácení zažili, už nesmějí ani čerstvou trávu a jsou už celý život jenom na seně. Takže pastva, seno, většina koní nepotřebuje žádný příkrm jako oves nebo ječmen. Závisí to na výkonu, jaký kůň podává. Mají rádi suchý chleba, jablíčko, mrkev, ale to využívám jen jako pamlsek. Jako pozitivní motivaci, když po nich něco chci, aby věděli, že to udělali správně. Ale neměli by tím být krmeni, je to něco jako bonbón pro děti, není to potrava.

Kolik toho za den snědí?
Sena? Záleží na hmotnosti toho koně, přibližně deset kilo. 

Jak kůň spí?
To je humorná věc! Spousta lidí si myslí, že kůň nikdy neleží. Takže majitelům volají kolemjdoucí a říkají, máte mrtvého koně na pastvině. Ale tak to není. Kůň většinou podřimuje, oproti lidem má menší potřebu spánku, protože vždycky byl ve střehu a na útěku, kdyby přišel nějaký medvěd. Ale potom třeba dvacet minut v noci, když je úplný klid a cítí se v bezpečí, tak si klidně lehne. Spí vleže, tvrdě, a když se to zrovna stane ve dne, lidi si myslí, že kůň je mrtvý. Ale je to výraz toho, že je v pohodě. Že se to moc neví, vzniklo z toho, že kůň se ve společnosti lidí dost často bezpečně necítí, takže si před nimi nikdy nelehne.

Kolik kůň váží?
Ten můj hucul, když není moc vypasený, váží asi 350 kilo, ti větší tak půl tuny.

Která jiná zvířata chováte?
Psy a kozy, těch mám teď přes dvacet. S kozami je veselo. Některé jsou takové členky rodiny, jezdí se mnou do školky, kde děti učím dojit. Jde o výukové programy, kde dětem zábavnou formou vysvětluju, jak se zvířata chovají, jak žijí a co potřebují. Taky slepička je hodně kamarádská, ta jim zobe z ruky. U toho vyprávím, jak ji málem sežrala liška, jak jsme ji zachraňovali a pak se takhle ochočila. Kohoutek se před slepičkou na požádání hned začne naparovat. Pak mám hodně ochočenou husu, která si myslí, že je pes nebo spíš člověk. Chodí za námi a hlídá si nás, abychom jí neutekli. Byla s námi i na vodě, asi třikrát plula řeku.

Kromě školek navštěvujete domovy důchodců. Chystáte se něco podobného i tam?
Už jsem o tom uvažovala. Starší lidi si z dětství často pamatují nějaké hospodářství a možná by se jim to taky líbilo.

Čím tedy děláte seniorům radost?
Jezdíme se sborem, který se na to specializuje. Naším mottem je dělat koncerty pro lidi, kteří se na ně sami nedostanou. Snažíme se jim prozářit den, jsme veselí, zábavní a samozřejmě tomu přizpůsobujeme i repertoár. Aby slyšeli něco, co už znají, vytanuly jim vzpomínky a pobavili se. Občas si i zatancují! Jedna paní na vozíčku neměla nohy, ale pak se rozjela, byla veselá a šťastná, tancovala rukama. Říkala, to nevadí, že nemám nohy. Řádila! A to člověka vždycky nabije, že se lidi dokážou radovat, i když život už není úplně příznivý. To je krásné.

 

Táňa Nečadová pro i60.cz

 

 

 

 

 

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Puchalská
Musí to být neuvěřitelná dřina, ale výsledky stojí určitě za tu námahu. Držím palce.
Jana Šenbergerová
Krásná, ale také pořádně náročná činnost. Ať se paní Nepustilové a všem jejím svěřencům dobře daří.
Karel Boháček
Držím palce, znám co to obnáší.