Přemýšlení v tichu vymizelo ze života
Ilustrační foto: ingimage.com

Přemýšlení v tichu vymizelo ze života

25. 7. 2019

Nic nedělat, nemít telefon, televizi ani knihu, být sám. To je situace, která připadá mnoha lidem nesnesitelná, ba přímo děsivá. K pocitu nespokojenosti mnohým stačí jen chvíle nicnedělání. Ze životů vymizelo to, co dříve bylo velmi časté. Ticho, samota, rozjímání, přemýšlení.

Než nedělat vůbec nic, raději bychom dělali činnost, která nám není příjemná. K takovému závěru došli psychologové z univerzity ve Virginii, kteří ve vědeckém magazínu Science publikovali závěry svého zkoumání pocitů, které přináší nicnedělání. Někomu se možná může zdát, že taková studie je naprosto zbytečná, ve skutečnosti však poukazuje na velmi rozšířený jev, který dříve nebýval obvyklý. A tím je zajímavá.

„Zkoumali jsme, jak se chovají lidé, když mají strávit čtvrt hodiny o samotě bez jakýchkoli aktivit. Byli sami v místnosti. Místo toho, aby se v klidu oddávali svým myšlenkám, těkali pohledem kolem, procházeli se, více než polovina mužů dokonce strkala prst do zásuvky. Nedokázali nehnutě sedět a rozjímat,“ uvedl vedoucí studie Timothy Wilson. A pokračuje: „Zdá se, že lidé nyní mají problém najít si téma, o kterém chtějí přemýšlet. Když jsme se jich na to ptali, nedokázali nám vysvětlit, proč jim nicnedělání tolik vadilo a vyvolávalo v nich nervozitu.“

Psychologové došli k závěru, že čím dál více lidí necvičí svou mysl v tom smyslu, že by se nutili v klidu přemýšlet nad nějakým problémem. Neumějí meditovat, rozjímat, většina lidí se ani neumí modlit. Tedy zklidnit se, usměrnit myšlenky, přemýšlet nad něčím jiným než je práce, jídlo, dovolená, drby z okolí. Naopak jsou pod vlivem různých rad a návodů na život, podle kterých je nyní třeba být neustále aktivní, mít přehled o všem, co se děje. To znamená neustále sledovat zprávy, číst, sdílet život na sociálních sítích, stýkat se s lidmi, chodit do společnosti, umět ve společnosti komunikovat, prosadit se.

Psychologové čím dál častěji mluví o tom, že vznikla skupina lidí, které stresují víkendy. Když nejsou v práci, jsou mrzutí, nespokojení a mají pocit, že marní čas. Mnohdy se to projevuje tím, že se snaží o víkendech rodině pečlivě naplánovat činnost, ať už se jedná o velké nákupy nebo velké sportovní výkony.

„Můj syn má pocit, že se o víkendu stále musí něco dělat. Když přijede k nám na chalupu, je nervózní. Nakonec nám řekl, že čas u nás na chalupě je pro něj promarněný. Já mu říkal, že to je přece čas odpočinku, když se rodina sejde, dá si víno, kávu, něco uvaříme, povídáme si. On na to, že to tak měla naše generace, že my jsme si to mohli dovolit, protože jsme měli jistou práci. Ale že on nemá čas mít volný čas,“ vypráví pětasedmdesátiletý Oldřich.

Podobné případy jsou velmi časté, potíž je v tom, že se staly normou a mnoho lidí považuje za naprosto správné stále něco dělat.

„Vidíme to nejen u mladé generace, ale i u takzvaných mladých seniorů. Ti mnohdy mají tolik aktivit a práce, až mluvíme o takzvané přetíženosti seniorů,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová.

Typickou ukázkou této situace je vztah dvou kamarádek, které nedávno odešly do penze. Jana nedávno volala Haně. Bylo devět hodin ráno. „Ty ještě spíš?“ ptala se, protože jí Hana připadala telefonátem zaskočená.

„Ne, prosím tě, jak bych mohla spát. Už jsem cvičila, teď uklízím.“

A později Hana vysvětluje: „Spím teď do devíti i déle. Ale nikomu to neříkám, co by si lidé mysleli. Že jsem nemožná, lenivá. Jenže já bych si tak ráda pospala klidně celé dopoledne. Ale neříkej to nikomu.“

Jana: „No tak to udělej, spi, vždyť jsi v důchodu, tak si to užij.“

Hana: „Ale to se přece nehodí.“

Je to přesně to, na co nyní lékaři čím dál více poukazují. Neumíme odpočívat, nic nedělat. A kdo po tom touží, bojí se to přiznat, aby nebyl označen za lenocha. Jenže právě nedostatek odpočinku a neschopnost relaxovat stojí za řadou vážnějších zdravotních potíží. Ovšem ti, kterých se to týká, si to stejně nikdy nepřiznají. Nemají totiž čas se nad tím zamyslet.

Hodnocení:
(4.8 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Josef Borecký
Chvíle nicnedělání si umím užít s nohama na kamenném stole a díváním do zeleně zahrady a vychutnáváním jsoucna...
Dana Nepejchalová
Tak to u mě nehrozí, spím i do 10 hodin, ale chodím teda dost pozdě spát, když nechci nedělám nic, už nejsem tak uběhaná a ulítaná, jako dříve, prostě když se mi nic nechce tak nic nedělám, v klidu odpočívám a relaxuji, mám kamarádku, která je celý den v jednom kole, ráno v 6h. vede vnučku do školky, pak ji vyzvedne, mezitím vaří, má zahradu a uklízí, pak po vyzvednutí vnučky s ní běží do kroužku pak ji zase vyzvedne a je s ní doma tak dlouho než rodiče vnučky přijdou domu a tak to má celý rok i o víkendech, fříve jsme spolu jezdívaly na výlety, kdepak top ona nemůže, stará se o vnučku. To já bych takto žít nemohla.
Drahomíra Stínilová
Dobře se rozjímá při kvalitní poezii, která nevyjádří jasnou myšlenku, ale v člověku vyvolá pocit, kterému zrovna v té chvíli nerozumí. Nebo na zahradě jen tak sedět a zevlovat, a třeba i upravovat záhony a přitom přemýšlet.
Jitka Caklová
Nežijeme proto, abychom slepě chápali druhé. Hlavní je žít tak, abychom chápali sami sebe.
Jana Šimonová
Jsem akční typ. Nicnedělání nesnáším, ani kafe si nevypiju v klidu, stále odbíhám a něco dělám. Myšlenky na leccos a o lecčems mám stále. Sotva se probudím, už mám plno nápadů na to nebo ono. Mám ráda ticho, bezvadně se mi přemýšlí o svých věcech. Dokonce jsem zjistila, že vůbec nechápu význam slova meditovat. Kdysi jsem se ptala známého po telefonu, co dělá. Prý medituje. Tak já hned se zájme, o čem. Byl mnou naprosto znechucen, prý se nemedituje o něčem. Meditovat o ničem, to zase vůbec nechápu já.
Jiří Libánský
Tak to já naopak. Nicneděláním a rozjímáním trávím čím dál tím víc času. Samozřejmě pak toho moc nestíhám. Stále něco odkládám na později a tak toho před sebou hrnu čím dál tím víc. Jednou zemřu na úpatí obrovské nahrnuté hory toho, co jsem chtěl udělat.
Jitka Caklová
.... svěřovat a zároveň nemít potřebu prezentovat, jak ten, či onen dělá něco špatně a to jen proto, že to nedělá podle mých představ. Možná by se mnozí divili, jak se dá rozjímat při práci na zahradě, při čištění jezírka .................... S láskou jde všechno ♥♥♥
Soňa Prachfeldová
Sedím si na terase mám tu klid jen ptáčkové švitoří muškáty na mě kývají ,oleandr tu voní a je mi blaze na duši a rozjímám o tom když člověka nic netrápí , jak je na světě hezky. Když mám smutek na duši i tehdy potřebuji samotu.
Jitka Caklová
A co takhle týdenní pobyt ve tmě? Tak zvaná "léčba tmou". Spoléhat sama na sebe, na své schopnosti, nemít potřebu se s čímkoli svěřovat.
Helena Votíková
Nevím, jestli to bylo rozjímání, ale mamča mi říkala, že "čumím do blba" a to umím dodnes, takže asi rozjímám. :-)
Věra Halátová
Netvrďte, že v mládí jste "rozjímali". K duševnímu rozjímání musí člověk dospět a je to záležitost lidí, kteří něco v životě prožili a mají o čem rozjímat, tedy, pokud je nepostihne stařecká demence. Přece mi nechcete tvrdit, že třicetiletý mladík by měl sedět na terase, čučet na stromy a rozjímat - o čem?
Marie Pudichová
Ticho, samota, rozjímání, přemýšlení. To je to, co nejvíc miluju, ale mám málo příležitostí. Prahnu po chvilce ticha. Nemusím ležet a hledět do stropu, ale být v tichu. Zrovna včera jsem si takto užila téměř celé odpoledne. A přitom jsem udělala práce víc, než mnohdy za tři dny.
Věra Ježková
Dnešní mládež osobně neznám. Z mého života přemýšlení v tichu rozhodně nevymizelo. Potřebuji ho. Zajímalo by mne, jak byl ten výzkum koncipován. Jestli dotyční věděli, že jsou zkoumáni, či ne – tedy: a) byli-li např. organizovaně zavřeni do místnosti, nebo b) sledováni třeba v čekárně u lékaře. V případě a) dále, zda spolu nesměli mluvit. Kdybych byla někam takto „nahnána“, vzhledem ke své netrpělivosti bych jistě v klidu nepřemýšlela, ale čekala, až bude konec; myslíc maximálně těkavě na nepodstatné věci. Což by se ovšem asi nepoznalo, pokud bych klidně seděla.
Elena Valeriánová
Já si myslím, že dnešní mladí trpí hyperaktivitou i když si to nepřiznají. A nemyslím tím vnoučata, ale jejich rodiče. Já se přiznám, že ráno si nepoležím, pouze výjimečně. To raději jdu ven, sama jen s pejskem. A jsem ráda, když nikoho nepotkáme. Šlapeme v tichu, v klidu pozoruji přírodu, fotím a přemýšlím. Pejsek naštěstí nepotřebuje, abych s ním mluvila. Tak jsme dnes ráno od třičtvrtě na šest do osmi hodin ušli sedm kilometrů.
Marcela Pivcová
Tak v tomhle jsem naprosto minusová. Musím totiž mít pořád nějakou činnost. Ale neustálé uklízení, vaření a další činnosti v bytě k tomu nepatří. Mám dost výtvarných, hudebních a zvířecích aktivit, ještě částečně školu a Univerzitu třetího věku. Přeji si jen, abych své aktivity mohla ještě dlouho zvládat.
Dana Puchalská
Mám podobné názory jako Jana Š. A moc se mi taková chvilka přemítání a přemýšlení líbí. Nic sice světoborného nestvořím, ale proč taky?
Danka Rotyková
Já se přiznám, že se někdy se cítím nesoustředěná, asi i neodpočatá, a to pak kolem sebe vytvořím bublinu klidu. V tom úžasném klidu chvíli vydržím na nule se zavřenýma očima, pak ale začne mozek vysílat myšlenky. Za tu chvilku klidu si docela dobře odpočinu.
Zorka Horká
Z mého rozhodně nevymizelo, naopak.
Zuzana Pivcová
Jani a ostatní, já nápodobně.
Jana Šenbergerová
To mě pobavilo. A jsem ráda, že se vymykám z toho zpovykaného davu, který by mě jednoznačně označil jako lenocha. Nikdy nelenoším, i když pořád nepulíruju byt a neorganizuju někomu život. Umím nejen dlouze přemýšlet (často nepochybně i o "nesmrtelnosti chrousta"), umím i nemyslet. Jde o stav, ze kterého se velmi těžko vrací do pilného a uspěchaného světa. A pořád ještě vnímám víkendy jako okamžiky pohody, kdy opravdu nic nemusím. Přesto nepolehávám, to mě nebaví. :-)
Karel Boháček
Není snad hezčí věc než rozjímat a zklidnit tělo a duši. Mladí už to neumí a když, tak to berou za jogínský čin.
Jiří Malík
Přemýšlení úplně nevymizelo alespoň já každé ráno poležím a cca hodinu rozjímám.V klidu si udělám plán pro den a vše se zvládá v pohodě.Ptal jsem se v Maroku jednoho berbera,zda by chtěl žít v Česku.Odpověděl,že nechtěl.Prý stále běháme!Co dodat?