Prázdniny – čas, kdy jsou senioři žádáni a hýčkáni
Ilustrační foto: ingimage.com

Prázdniny – čas, kdy jsou senioři žádáni a hýčkáni

9. 7. 2019

Babi, pohlídáš nám malou? Dědo, můžeme ti na týden přivézt psa? Mami, budeš nám chodit krmit kočku? Jejda, babičko, Péťa má horečku a nemůže na ten tábor, můžeme ti ho přivézt? Takové věty slyší senioři o prázdninách velmi často. Léto je čas, kdy jsou opečováváni a hýčkáni. Jejich příbuzní je totiž potřebují.

Kdo žije s dětmi daleko od svých starších příbuzných nebo žádné nemá, ocitá se o prázdninách v prekérní situaci. Dovolené má pár týdnů, ale děti mají prázdniny dva měsíce. Co s nimi? Kdo je pohlídá, když rodiče musejí do práce a škola je zavřená? Kdo má prarodiče ochotné strávit s vnoučaty nějaký čas, je v takové situace vítězem.

„Každý rok závidím kamarádce, která má maminku i tchyni ve stejném městě a obě jsou nadšené, když je poprosí, jestli by jí pohlídaly její dvě děti. Berou si je na chatu, vyrážejí s nimi na různé akce. Tak to trvá celé prázdniny. Ona si  léto užívá. Má odpoledne a večery volné, chodí ven s kamarádkami, je to relax pro ni, pro jejího muže také. A její děti jsou u babiček šťastné. A babičky jsou šťastné, že si jich užívají,“ vypráví jednačtyřicetiletá Martina z Prahy. Ona sama má dvě děti, časově náročnou práci a každý rok se s manželem o prázdninách ocitají v těžké situaci. Nemá totiž rodiče, zemřeli, když byla malá. Vychovala jí teta, ta zemřela nedávno. Její muž už má jen tátu, ten je vážně nemocný a žije v domově pro seniory. Nemají sourozence. Nemají nikoho, kdo by o prázdninách mohl být s jejich dětmi. „Když tedy strávíme dva nebo tři týdny společně, musíme dětem platit různé tábory a kurzy, aby někde mohly být. Stojí to spoustu peněz. Týden dovolené si musíme nechávat na nezbytné události, které v roce mohou přijít. Pořád děti někam převážíme, něco řešíme, prázdniny jsou pro nás i pro děti spíše stresem než odpočinkem,“ tvrdí.

V podobné situaci je mnoho rodin. A mnoho seniorů v penzi je v situaci, kdy pořád slyší: Babi, co by ti to udělalo, kdyby sis na týden vzala Adámka i Alenku? Já vím, že už hlídáš Beátku, ale opravdu si myslíš, že nezvládneš tři vnoučata najednou? No když myslíš, že ne, dobře. A co další týden? Aha, ty jedeš s tou kamarádkou do Tater. No když je pro tebe kamarádka důležitější, než Adámek a Alenka, to se nedá nic dělat.“

Potíž je v tom, že prarodiče se dají rozdělit do několika typů.

Jedni se každý rok těší, jak stráví o prázdninách co nejvíce času s vnoučaty.

Další berou hlídání dětí, psů, koček a dalších rodinných příslušníků všeho druhu jako věc naprosto samozřejmou, nepřemýšlejí nad ní, netěší se na ni, ale ani jim nevadí. Prostě to tak každé prázdniny je, říkají.

Další jsou ti, kteří zastávají názor, že není jejich úkolem být neustále připraveni dospělým dětem pomáhat. Že to bylo jejich rozhodnutí mít děti a tudíž si musí o prázdninách nějak poradit. Stráví třeba s vnoučaty týden nebo přijedou, když je nějaká krizová situace, ale nebaví je věnovat jim veškerý svůj čas. Zkrátka, mají svůj vlastní program. Cestují, baví se, sportují.

No a pak existuje i skupina lidí, který jsou vnoučata v podstatě fuk. Ano, jsou takoví. Rádi se s nimi jednou za čas pomazlí, navštíví je, ale když přijde na to, že by s nimi měli strávit dva týdny na chatě nebo ve svém bytě: „Nezlobte se, ale fakt se  na to necítím, jsou na mě moc divocí, už to nezvládám.“

Faktem je, že na babičku a dědu si vzpomene s blížícími se prázdninami velmi často i rodina, která se celý rok tváří, že neexistují. Legrační zkušenost s tím má třiasedmdesátiletá Ilona z Ostravy. „Loni mi syn volal počátkem prázdnin, že mi přiveze jejich kočku, protože jedou k moři. Odmítla jsem. Nemám kočky ráda. Ta jejich je divoká a rozmazlená. Já opravdu nechci, aby mi doma lítala po záclonách kočka. Celý rok o nich slyším jen o Vánocích a o mých narozeninách, když se tu objeví s kytkou a dortem. Jinak se o mě nestarají. Ale jak není kam dát kočku, to jsem dobrá,“ vypráví.

Letos se situace opakovala. Syn znovu volal, že mi přiveze kočku. „On se ani nezeptá jestli bych byla ochotná týden hlídat kočku. On mi oznámil, že mi ji zítra přiveze. Odmítla jsem. Takže budou zase do Vánoc naštvaní,“ říká Ilona se smíchem.

Většina seniorů tvrdí, že role babičky a dědečka je v jejich životě velmi významná. Zároveň ale ubývá těch, kteří zastávají názor, že prarodič musí být neustále připraven čekat na výzvu, kdy své vnouče pohlídá. Průzkum na téma jak vnímají svou prarodičovskou roli dnešní senioři dělala před časem s kolegy socioložka Lucie Vidovičová. „Zaměřili jsme se na takzvané mladé seniory, to znamená ve věku mezi padesáti a sedmdesáti lety. Mnozí z nich jsou tedy ještě ekonomicky aktivní. Z toho vyplývá,  že je pro ně často obtížné sladit péči o vnoučata se svým životním sylem,“ uvedla.

Socioložka pokládala lidem otázku, zda si myslí, že babička či dědeček na plný úvazek je přežitek nebo ne. Dvacet tři procent dotázaných rozhodně souhlasilo. Čtyřicet šest procent nesouhlasilo. Zbytek uvedl, že si nejsou jistí.

Každopádně jsou právě prázdniny dobou, kdy si mnoho lidí uvědomuje, že taková babička či dědeček na plný úvazek jsou pro rodinu velkou pomocí. Uvědomují si to i rodiny, které si po zbytek roku myslí, že úzké soužití generací a častý kontakt se staršími příbuznými je zbytečnost a přežitek. Najednou však zjišťují, že není.

Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Aranka Johnová
Na vnoučata se těšíme,pohlídáme,když je třeba,ale abych je měla pravidelně každý týden,jako je má druhá babička,to nechci,nám děti také nikdo nehlídal a dnes je možností,tak co.
Věra Halátová
Mně nikdy nikdo děti nehlídal. Dědeček a babička nemusí vždy skákat tehdy, když mladým něco nevyšlo. Rodiče se musí starat. "Hlídat" mohu psa, ale ne dítě. Dítěti se musím věnovat. A od toho jsou rodiče.
Vlasta Simonová
Nikdy nepochopím prarodiče, kteří se na vnoučata netěší, ba dokonce jsou pro některé jejich vnoučata přítěží. Zastávají názor, že když chtěli mít mladí děti, ať se o ně starají a bába s dědkem(nebo každý sám, nebo si dokonce našli na stará kolena "přítele/kyni") si užívají jak ztřeštění mládežníci. Když nevidí a necítí, co je skutečná hodnota a občas také potřeba, když už jim o vlastních potomcích nic neříká srdíčko. Obzvlášť když jejich "mladí" na ně nijak nekašlou a těmto starým diblíkům pomáhají -samozřejmě dle svých možností. Protože těch vlastních povinností mají mnohokrát víc než prarodiče, obzvlášť kteří už jsou třeba v důchodu, relat.zdraví, ale mnozí hlavně s nadbytkem elánu pro milostné pletky. Takoví později se vůbec nemůžou divit, že mladé taky nezajímají. Jenže takoví obyčejně v DD nekončí, to spíš ti, co by se pro děti nadměrně rozdali, až je rozmazlí. Proto všeho s mírou a rozumně. Nepamatuji, nevím, že by se dřív tema vzájemné pomoci v rodinách muselo až tak řešit, většinou se vzájemně pomáhalo tak nějak automaticky, a bez velkých slov. Jenže dřív ještě houfy takových starých věčně rozjívených mladic neexistovaly. Rodiny byly převážně spořádané, funkční. Ty báby a dědky, co "nemají čas" na děti ani jednou do roka o prázdninách, kdežto na výlety, kavárničky, tanečky vždycky ano, nechápu a z duše neuznávám...to jsou prarodiče jenom podle názvu. Asi jsem prudérní...a nemoderní, zkrátka out...kéž by se to změnilo ...asi jen moje zbožné přání.
Hana Rypáčková
Je to tak. Nejvíc. Ale i přes rok v nemoci rádi pomůžeme...