Jsme v kavárně na poloostrově Kanoni. Jde o vyhlídkovou terasu, od které je pár desítek metrů přistávací dráha. A hned za ní moře. Je to bizarní pohled. Moře je rozděleno betonovým mostem, přes který se dá na poloostrov dojít z protější strany ostrova. Je to takový výběžek do moře. Část moře, která obklopuje přistávací dráhu, je mělká a procházejí se v ní rybáři. Občas se sehnou, seberou rybu, vody mají tak po kolena. Nad hlavami jim přitom duní velké letouny přivážející co dvacet, třicet minut na ostrov další várku turistů. Nebo letouny, které právě odlétají. Je to legrační pohled na barevný Boeing přistávající těsně nad hlavou starého řeckého rybáře na malé oprýskané loďce. Není divu, že toto místo přitahuje fotografy jako magnet. A stačí se z mostu ohlédnout na opačnou stranu a vidíme symbol ostrova Korfu, jeho hodně fotografovaný Myší ostrůvek a další výběžek s klášterem Vlacherna.
Ale pozor, hlavu vzhůru, něco letí. Lidé se hrnou k proskleným stěnám restaurace a fotí jako diví. Část jich tvoří turisté, kteří se tady prostě jen tak přijeli podívat a chtějí si ověřit, že jsou tady letadla opravdu tak blízko. Část tvoří fotografové, kteří sem přijeli výhradně kvůli lovu unikátních snímků letadel.
Sedí v kavárně, na stolcích stroje s velkými teleobjektivy, v ruce vysílačky. Ano vysílačky. Jsou naladěni na frekvenci letiště a poslouchají hlášení, kdy přesně a jaký stroj přilétá nebo vzlétá. Když se blíží něco zajímavého, zaujmou bojové pozice. Míří objektivy do dálky, číhají na kořist jako dravci. Turisté nechápou na co ti borci míří, vždyť na obloze ještě nic není. Jenže oni díky svým vysílačkám vědí, že brzy bude. A je to tady. Najednou se objevuje blýskavý bod zářící ve slunci, blíží se nad mořem, jejda, ten je nízko. Když jste na mostě, proletí vám přímo nad hlavou. Když jste v kavárně, proletí kolem vás. Fotoaparáty vrní. A pak si pánové prohlížejí své úlovky, porovnávají si je, ukazují zvědavým turistům. Někdo si libuje, že zachytil, jak letadlo vysunulo podvozek, jiný se usmívá nad tím, že letadlo bylo tak blízko, že viděl pilotům do tváří.
Ale rychle, zaměřit, vysílačky rachotí, znamená to, že se zase něco blíží.
Po chvíli si člověk říká: Jak je možné, že se na tento ostrov tolik turistů vůbec vejde? Vždyť ta letadla pořád přilétají. Jenže ony také odlétají. Je to propracovaný systém, nad kterým se tají dech, v podstatě velkovýrobna na turistický ruch. Místní lidé z něj žijí a unikátní letiště, ve kterém má člověk pocit, že si na letadlo může sáhnout, je jednou z atrakcí, která sem turisty přivádí.
Zajímavostí je, že dráha na letišti na Korfu je jedna z nejkratších v Evropě. Měří něco přes dva tisíce tři sta metrů. V Kanoni je dokonce i možnost ubytovat se v hotelu. Jde o velmi podivuhodný zážitek. Lidé leží u bazénu a téměř za hlavami jim přistávají letouny. Někdo by řekl, že ubytovat se tam je šílenství. Někdo jiný kvůli tomu váží dlouhou cestu, protože takový zážitek se dá najít málokde.
Tak to je Kanoni, poloostrov blízko města Kerkyra na ostrově Korfu. Místo, které budete buďto milovat nebo nenávidět. Nenávidí ho zejména ženy, jejichž muži se rozhodnou, že místo toho, aby leželi na pláži, stráví krásný letní den koukáním na letadla. A tak na terase zní ve všech představitelných jazycích tyto rozhovory:
Prosím tě, tak kdy už půjdeme?
Počkej, myslím, že támhle vzadu vidím tečku. Jo, letí...
Jsme tady tři hodiny. Je mi strašné vedro.
Počkej, ještě toho musím vyfotit. Je krásně oranžový, ten se bude na fotce vyjímat. No to až ukážu v práci, chlapi se zblázní.
Pepo, je mi vedro a ujede nám autobus.
Jasně, tak si sem zítra zajedeme k večeru. Představ si, jak budou přistávat při západu slunce…
Ty ji se zbláznil, ty sem chceš jet znovu?
No jasně, potřebuju udělat ještě pár snímků.
Scarlett Wilková pro i60
