Spočítáno, potvrzeno: Single senioři trpí
Ilustrační foto: pixabay.com

Spočítáno, potvrzeno: Single senioři trpí

25. 6. 2019

Samostatně žijící žena v nájemním bytě, která je v penzi. To je v současnosti nejohroženější lidský druh. Jinými slovy, jedná se o skupinu lidí, která žije v chudobě. Až osmdesát procent ze svého důchodu dávají na nájemné. Na život jim nic moc nezbývá.

Problému, o kterém se dlouhodobě mluví, se nyní věnovala Rada seniorů ČR a Statistický úřad. Spočetli, že v nejhorší pozici se ocitají osamělí důchodci ve čtyřicetimetrovém bytě v Praze s tržním nájemným, což je přes sedmnáct tisíc měsíčně včetně poplatků za energie a vodu. Přitom běžná penze ženy je podle České správy sociálního zabezpečení dvanáct tisíc tři sta korun, u muže o dva tisíce více. Jestliže se tedy člověk ocitne v nájemním bytě sám, když například ovdoví, je to malér jako hrom. Přestěhovat se? Kam? Obce v majetku žádné levné byty pro sociálně potřebné nemají nebo jich mají minimum.

„Situace, jaká je například v Praze, není v jiných zemích v Evropě obvyklá. V Praze si už senioři bydlení v pronájmu prakticky nemohou dovolit, protože jeho cena převyšuje jejich důchod,“ uvedl Zdeněk Pernes, který vede Radu seniorů ČR.

Někteří lidé mají štěstí, že jim pomáhají příbuzní, jiní s zažádali o příspěvky na bydlení. Je však mnoho takových, kteří se dostali do této obtížné situace a neumějí si s ní sami poradit. „Zpočátku mi bylo trapné jít si žádat o příspěvek na bydlení. Připadala jsem si jako žebrák. Celý život jsme s manželem poctivě pracovali. Já přece nemůžu za to, že manžel zemřel, že už nájemné neutáhnu. Nemůžu ani za to, že jsme kdysi dostali byt v domě, který byl zabaven za komunistů majitelům a pak jim byl v restituci vrácen. Já považovala za správné, že dům dostali zpět. Jenže pak nám pořád nájemné zvedali, my nevěděli kam jít, tak jsme to nějak táhli. Jenže už to neutáhnu. Ale já přece za to nemůžu, já celý život pracovala a snažila se nikomu nebýt na obtíž, po nikom nic nechtít,“ vypráví jednaosmdesátiletá Ludmila, která se dostala do typické situace. Manžel jí zemřel, její jediná dcera také, ona sama nájemné ze své penze neutáhne.

Stát měsíčně vyplácí více než padesát pět tisíc příspěvků na bydlení do domácností, kde je alespoň

jeden z jejich členů v penzi. „Senioři nejsou zvyklí žádat o pomoc, berou to jako své selhání. Mnozí se stydí jít si o příspěvek na bydlení požádat,“ uvádí předseda sdružení Život 90 Jan Lorman. Totéž nedávno potvrdil i Milan Krček z Občanského sdružení majitelů domů. „Slyšel jsem, že někteří senioři se stydí využít možnosti brát příspěvek na bydlení. Snažíme se majitelům domů říkat, aby seniorům, kteří jsou u nich v nájmu, vysvětlovali, na co mají nárok a pomáhali jim, pokud se ocitli v těžké situaci,“ uvedl.

Situace je opravdu velmi vážná. Poslední údaje, které shromáždila Rada seniorů ČR ukázaly, že v Praze žije v pronájmu přes třicet tisíc single seniorů. Přitom bytů s nízkým nájemným, které jsou určeny primárně seniorům, je v Praze necelých šest set a ty jsou samozřejmě obsazeny. Zkrátka se projevuje, že se obce v rámci privatizace zbavily řady svých bytů, prodaly je soukromým majitelům a nemyslely na sociálně slabé.

Tento problém neřeší jen senioři v Praze, ale také v Brně, ve Zlíně a dalších městech. Situace se stala tak vážná a rozšířená, že se snad konečně nastává doba, kdy se začne řešit. Jedním z návrhů je stanovení jakýchsi cenových map, podle kterých bude určena maximální výše nájemného. Například bude jasné, že zatímco v centru Prahy budou vždy nájemné vysoké, v některých jiných částech by mohlo být úředně dáno, že tak vysoké být nesmí. Dalším řešením je zahájení výstavby levných bytů, jenže zatím to vypadá tak, že developeři mají  zájem stavět byty luxusní, takové, které si mohou dovolit dobře vydělávající mladí lidé.

Za problémem se skrývají tisíce jednotlivých osobních příběhů, které zřejmě zůstanou veřejnosti navždy skryty. Příběhů o tom, jak staré dámy neuvěřitelně šetří na jídle jen proto, aby mohly zaplatit nájem a zůstat v bytě, na který jsou zvyklé. Ve srovnání s tím, kolik mnohé mladé rodiny dají za jídlo a pak ho polovinu vyhodí, není pochyb o tom, že mezi námi žije velká skupina lidí, která se ocitla za hranicí chudoby. A ti lidé na své situaci nemají žádný podíl, žádnou vinu. Provinili se jen tím, že přirozeně zestárli, už nemohou vydělávat a ovdověli.

Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Sohlasím
Zorka Horká
Naprostý souhlas Jano. Nechápu smysl článku a hraběcí rady už vůbec ne.
Jana Kollinová
Děsím se toho, že některý skutečně trpící senior si přečte název článku. Lituji, je brutální a necitlivý.
Jana Kollinová
Každý senior je jedinečný, má jiné finanční nebo rodinné zázemí a každému se může stát, že z harmonického partnerského soužití se stane singl seniorem. Nesouhlasím s názorem, že osamělost zabíjí. To by neměl tvrdit ani amatérský sociolog, pokud nechce svého klienta skutečně dostat na dno, je to neprofesionální a destruující. Někdo je singl celý život a musí přiměřeně svým příjmům přizpůsobit vydání, pokud nechce skončit pod mostem. Někdo ovdoví a dostane se do tak ničivého stavu, že potřebuje lékařskou pomoc a pokud najde s pomocí lékaře světlo na konci tunelu, třeba v garsonce mimo střed města, zestárne tak jako tak a dokáže stárnout důstojně. K čemu je dobré vyprávět singl seniorovi mimo reprodukční období, že je dobré mít děti a dobré vztahy s nimi. Děsím se, že je to opět nějaký výzkum názorů seniorů - sběrný koš?
olga skopanova
Paní Kopecká naprosto s vámi souhlasím.
Eva Kopecká
Podle pana Čepelky by se tedy člověk, kterému nevyhovují vztahy s partnerem či jeho rodinou, měl tohoto způsobu života držet zuby nehty, aby jednou nezůstal sám? To snad ne...? Jinak člověk samozřejmě musí myslet na to, jak to s ním bude za deset, dvacet let. A každý by se měl přičinit měl podle svých schopností o to, aby šel do té poslední dekády života s nějakou tou jistotou. A s pocitem, že udělal, co mohl. Jasně, že nežít single v Praze ve vlastním - tam se musejí problémy předpokládat. Ohánět se tím, že jsem celý život poctivě pracovala, je sice hezké /ono to dříve ani totiž jinak nešlo, každý svou práci mít musel/, ale na to nikdo neslyší. Co je majiteli domu po tom, jaký důchod berou jeho podnájemníci? jemu to je jedno. Situací, kdy si za tohle člověk skutečně může sám, vidím ve svém okolí několik. 45 letá známá prodá byt, řekne si, peněz dost, co to budu řešit, nějak bude, a jde do pronájmu. Prachy se tenčí, koupí 1+1, bohužel je /ne díky zdravotnímu stavu/ k tomu, mít trvalé zaměstnání taky tak nějak volnomyšlenkářská, není divu - problémy s neplacením, takže narůstá dluh na vlastním bytě, takže opět situace, co dál. A dostane úžasný nápad: byt prodám, ale budu chtít, aby to někdo koupil i se mnou. Mělas to zapotřebí? Odpoví vám něco v tom smyslu, že ten její vlastní byt byl na blbém místě a byli tam blbí lidé. Druhou otázku jsem nepoložila. Protože ona asi naráží na blbce pořád. Když nikde nevydrží. Ani bydlet, ani pracovat. Další dáma ve stejném věku prodala svůj byt, nastěhovala se do domu k mužovým rodičům, a ono to jaksi nedopadlo. Nechá se vyplatit /poměr k práci stejný jako u té první známé, tady chvíli, tam chvíli, ono něco na tom, aby se švec držel svého kopyta, bylo asi vždycky, taky docela drahý pronájem, taky se prachy výrazně ztenčily, a obě dámy navíc měly děti, které s k té práci nijak extra nepřilnuly a volily stejný postup, žít v pronájmu a ne s matkou, jak může taková další adeptka na trpícího seniora dopadnout? Ona na to bydlení a živobytí asi nebude mít, a to nejsme v Praze....Mít svou práci a mít své bydlení - od toho se podle mě odvíjí zdárný nástup ke stáří.....A taky mít kuráž do života. Další mé dvě známé, obě rozvedené před padesátkou, a obě s úplně rozdílným přístupem. Jedna vyplatila, druhá vyplacena byla, jedna ještě zvládala pomoci dětem, druhá se jen litovala, jak dopadla, jedna bere ten single život jako další šanci a výhru nad sebou samou, že se dokázala osamostatnit, druhá to bere jako životní prohru, že zůstala sama....Bohužel každý z nás může zůstat sám, a to nejen díky úmrtí partnera, ale taky díky nečekanému rozvodu. Málokdo má ten život celý bezproblémový a každý si nějakou tu starost musí odžít a postavit se k tomu a neutíkat od problémů....
olga skopanova
Pan Čepelka má naprostou pravdu a navíc jsou muži. kteří si myslí kdovíjak nevyhráli když se jim podaří neplatit na děti výživné neuvědomují si že ve stáří se jim všechno vrátí. Pak ze sebe dělají chudinky a nadávají na nevděčné děti.
Oldřich Čepelka
Samostatně bydlící senioři je obrovský problém pro mnoho z nich, kvůli penězům. Ještě horší je však kombinace s osamělostí. Vím o příapdech, že ti lidé nemají nikoho blízkého. Někdy si to dokonce i sami z větší části zavinili. přitom člověk potřebuje v každém věku pohlazení (i symbolické), pohled do očí, projevení zájmu, ubezpečení, sdílení smutku i radosti atd. Osamělost zabíjí. - Nejlepší životní taktika asi je: Nikdy si nezpůsobit samotu, raději se sklonit, překousnout to. pěstovat dobré vztahy s příbuznými a sousedy. A nejlepší je mít děti a ty dobře vychovat, takže se vracejí i s vnuky a pečují o člověka, když už sám nemůže. Ale mnoho lidí si to v životě neuvědomí, volí např. rozvod a útěk, ačkoliv nemají dobré náhradní řešení. Je mi jich líto.
Jiřina Votavová
Taky si myslím, že mám doma dobře ustláno. ☺
Eva Mužíková
Bydlela jsem v bytě 3+1 na vesnici několik let sama, zbytečné metry a vydané peníze. Přestěhování do 1+kk, sice nájemní ale ve městě se vším pohodlím. Nájem 6.200,-kč + 570kč,- záloha elektřina. Mám auto, TV, internet, mobil, úrazové pojištění, penzijní spoření, papoušky a několik pravidelných léků - tlak a alergie.... To vše mne stojí okolo 10.000,-kč měsíčně. Ostatní výdaje - jídlo, oblečení, ošacení a jiné drobné radosti ze zbytku pořídím, ještě se mi daří sem tam i něco dát stranou..Spoustu výdajů bych mohla zrušit, / auto, internet, papoušci, pojištění, spoření, TV /..ušetřila bych. Ale proč? To bych asi spokojeně nežila, třeba zrovna ten internet, auto a kámoši papoušci by mi moc chybělo.. Takže takto si " stelu, takto ležím " já.
Marie Doušová
Je to velký problém a já souhlasím s tím , že nájem za byty je někdy nehorázný a každé město by se mělo postarat o výstavbu bytů, jak pro starší seniory a tak i pro mladé manžele ,kteří zakládají rodiny.Zde by měl být nájem ,který si může normální senior dovolit ke svému malému důchodu. Když jsou na nájem dva , tak se to dá ,ale když zůstane žena sama, je to problém, protože její důchod byl vždy menší.Každý prožívá své stáří jinak,neboť i život žil jinak.
Jitka Caklová
Pod nejen poslední větu H.R. se podepisuji. Stát musí platit z peněz těch, kteří se starali. Přesně jak jsem napsala níže, "jako v té bajce "O cikádách a mravencích".
Hana Rypáčková
Takže jsem se přehlídla, tak ten by mi stačil a netrpěla bych. Ach , už mi to horko leze na mozek... No, lidi jsou různí. Asi genetická výbava je důležitá. Tradice postarat se o sebe a svou rodinu , spočítat si to, co je výhodné a jednat podle toho. Na byty dávali úvěr a ten byt to jistil. Kdyby lidé neškudlili a nesplatili ho, taky by o něj přišli. Znám důchdkyni, co si žije dobře a užívá si a přesto dosáhne na příspěvek k bydlení...Chytrý využije všeho, co mu zlepší život, když to zákony dovolí. Tak se nedivme Babišovi, že využil všech skulin, co našel, když na to mozkem má. Ale nepřeji si ho mít ve vládě, vykuka. Kdo z vás, kdyby neměl svůj byt by zaplatil z důchodu činži? Co kdyby se nikdo o své bydlení nepostaral? Je to stejné jako o důchod. A stát musí platit z peněz těch, co pracovali.
Hana Rypáčková
Přefetla jsem první větu a čtyřicetcentimetrovém bytě bych taky trpěla.... Jdu číst dál...
Dana Puchalská
My bydlíme v sociálním bytě od magistrátu. Přidělili nám ho po povodních v roce 2002. A platíme za 49 m čtverečních (i se sklepní kójí) se všemi poplatky co k tomu patří 8 500.- A to myslím je tak akorát. Ale v bývalém domě, co domácí s velkým donucením ze strany MHMP, opravil je nájemné víc než nemravné. Za náš bývalý být platí jen holý nájem cca 13 000 Kč. A tam nemá singl důchodce šanci přežít.
olga skopanova
Paní může lamentovat že nemůže za to či ono a má asi pravdu. Jenže jí to vůbec nepomůže. Na stát spoléhat nelze, měla situaci řešit s manželem když ještě byla mladší.
Zdenka Jírová
Velkým problémem je, že se po revoluci prodaly všechny domy ve městě soukromníkům za pár babek, protože většinou byly v dosti špatném stavu, a tak se jich město zbavilo , ale na to, aby myslelo na sociální byty pro slabší občany, nikdo nemyslel. Znám to z vlastního města. A náš primátor, současný předseda Senátu p. Kubera se tím ještě chlubí. Prodali ve městě i každý trávník mezi paneláky. Konkrétně k našemu 7. patrovému paneláku zrušili i silnici, takže se před vchod nedostane ani sanitka, hasiči nebo stěhovací vůz. A současný předseda našeho družstva se tomu diví. Asi bychom se měli zeptat p. Kubery, jak to chce řešit,Kdyby -nedej bože- začalo hořet, tak nevím, kam by ubytoval asi 120 obyvatel z našeho domu?
Jitka Caklová
Rodiče byli celý život soukromě hospodařící rolníci, což je práce na plný úvazek, "od nevidim do nevidim", sedm dní v týdnu, takže jsem od dětství pracovala rukama. S rodiči jsme nebyli nikdy na dovolené, žádná mateřská, žádné úlevy. Když jsem se vdala, postavili jsme si na úvěr svépomocí domek. Peněz nazbyt nebylo, takže, hezky každou korunu "dvakrát obrátit" a opět žádné dovolené, žádné "vyskakování", na rozdíl od lidí (mých vrstevníků), kteří bydleli v zaměstnaneckých bytech, nájem + energie 120.- - 150.- Kčs měsíčně, to se to žilo. Vůbec nepočítali "na zadní kolečka", že budou jednou staří a dnes "brečí". Někdy mi to celé připomíná bajku o cikádách a mravencích. Pro mě byli rodiče vzor a ve stejném duchu jsem vedla i svoje děti. "Jak si kdo ustele, tak si lehne" a nečeká s nataženou rukou, dlaní vzhůru. Pro mě na příspěvku paní Slávky Kobylkové není nic, co by mě jakkoliv iritovalo.
Věra Halátová
Nezdá se vám, že problém je také v něčem jiném? Proč jsou všechny byty v soukromých rukou, proč, např v Praze, je nájem za jednopokojový byt osm tisíc měsíčně? Proč se neustále zvedají ceny nájemného, plynu, elektřiny, vody? Proč se neustále zvedají ceny potravin? Proč se neustále mluví o tom, že stát vydává příliš mnoho na starobní důchody a vůbec se nemluví a nepíše o tom, kolik dostávají vysloužilí vojáci - např. muž 50 roků dostává 15 tisíc výsluhy měsíčně - nikdy nebojoval, nikdy nebyl na vojenské misi v zahraničí. Jinak, co se týká starobních důchodů, vždy se jejich výše odvíjela od toho, kolik toho ten který poživatel "vydělal" za celý svůj profesní život. Rovné starobní důchody pro všechny nebyly ani před rokem 1989. A dále souhlasím s paní Kobylkovou. Znám spoustu OSVČ, kteří odvádějí na důchodové pojištění minimum a pak se diví, že mají málo a "celý život pracovali". Ano. Moje babička také celý život pracovala. Doma a na svém poli. Nikdy nebyla důchodově pojištěna a pak nadávala na komunisty, že jí nedali důchod. Je to dnes jiné? Článek nevidím jako řešení výše důchodu, ale snahu o řešení přehnaných nájmů v hlavním městě, ostatně i v dalších větších městech. Příjem z pronájmu je totiž nejjednodušší způsob obživy.
Hana Rarasch
Je tragedie, že senioři, kteří celý život pracovali, postavili děti do života nemají ani na základní životní potřeby. Je určitě problém srovnávat se s jinými zeměmi, ale na základě vlastních zkušeností vím, že např. anglická důchodkyně si dělala starosti, aby vnuk mohl studovat na dobré (placené) střední škole Je moc smutné, když potkáváte skupiny zahraničních turistů-seniorů zcela průměrných profesí, jejichž renta jim umožňuje důstojné, ne rozmařilé stáří a naši důchodci za celoživotní dřinu nemohou penzí pokrýt ani základní potřeby.Ono nechat vystudovat třeba 2 děti, nehledět na bonbon nebo ovoce pro vnoučata, hračky, drobné dárky pro rozrostlou rodinu něco stojí. A opravdu nechápu paní Kobylkovou, jejíž empatie je na bodu mrazu, jakí má "humánní " řešení. Nemohla by mezi těmi všemi komisemi pro kde co vzniknout jedna zásadní, která by měla návaznosti i v té nejmenší obci a zodpovědně by se zabývala životem seniorů, směřovala je k poradenství v příslušné problematice a vedla agendu o pomoci těm potřebným? On opravdu každý neměl po revoluci šanci koupit byt za pár tisíc od státu a mnohdy se museli lidé na koupi bytu zadlužit, takže není brát z čeho. A děti musí investovat nemalé prostředky do vlastních rodin, splácí hypotéky a kde vzít na podporu starých rodičů , kteří bydlí i stovky kilometrů dál? Nechápu, že se nikdo touto problematikou právně nezabývá!
Dana Puchalská
Paní Kobylková, z Vašeho příspěvku jsem víc než rozpačitá. Myslíte si že 1+1 s koupelnou a wc je přepych? Do menšího se snad ani nedá jít. Možná si pronajmout třeba lepší autobusovou zastávku, ne?? Přeci každý má nárok na důstojné bydlení.
Věra Ježková
Paní Kobylková, celý život jsem pracovala hlavou na Karlově univerzitě. Mám důchod přes 11 tisíc, je to můj jediný příjem. Bydlím v malém bytě, do menšího už jít nemůžu. Kdybych před lety nevyužila možnost koupit si za přijatelnou cenu byt do osobního vlastnictví, s důchodem bych sotva vyšla. Našetřeno samozřejmě něco mám, ale neumím si představit, že bych z úspor musela každý měsíc vybírat. Přiznám se, že jsem v uplynulých letech zcela nezodpovědně jela několikrát na zahraniční dovolenou. Váš návrh, aby se lidé přestěhovali ve stáří do menšího města, mi připadá, mírně řečeno, velmi necitlivý. Jakož i celý váš komentář.
Danka Rotyková
Libuško, máte pravdu. Musíme si také uvědomit, že po revoluci obyčejní lidé jako třeba moje rodiče, neměli vůbec ponětí o tom, co bude dál a co by měli rychle dělat, aby se na stáří zajistili. A neměli ani finance, které by zúročili. Netušili, že pro ně může být paradoxně hůř. Zažili sice měnu v r. 1953, ale po roce 1989 očekávali, že bude naopak lépe. Pro ně už ale bylo v tomto směru opravdu moc pozdě. Já také souhlasím s jejich podporou. A nejvíc mě vadí rozdíl v důchodu ženy a muže. To je tak strašně těžké dorovnat důchod ženám, aby nebyly oproti mužům diskriminovány? Ono by to šlo, ale kdo by se chtěl této skupině věnovat?
Mariana Mášová
paní Kobylková , co celý život dělali? makali , platili , nakupovali, platili děti , oblečení atd ...a to co ji zbylo šetřili. A vy si myslíte , že z platů 900,- 2000,- cca tehdejších platů ušetřili pro dnešek milióny? Mě je dneska 50 , nevzala jsem si žádného boháče , žijeme celý život taktéž z ruky do huby jak se říká , a to nemám úplně malý plat . Vše se stále zdražuje a není z čeho moc šetřit . Myslíte si, že mám dělat ve dne v noci až to se mnou šlehne , abych měla o pár tisíc víc ? Ne , přece život není jen o vydělávání peněz až do padnutí . Pak dopadnu jako ti senioři dnes , Celý život makat , a pak mít minimum. Protože to, co dnes ušetřím a uspořím , za 15- 20 let nebude nic , a další generace bude tvrdit , co jsme selý život dělali.
Libuše Křapová
Slávko, kolik vám je let? Že víte, kde tihle senioři udělali chybu? Po revoluci jim bylo okolo padesáti, to byl tehdy předůchodový věk. Stát jim celý produktivní věk sliboval, že se o ně postará. Investovat nebylo kam a po revoluci to bylo velmi rizikové. A nynější senoři v nouzi měli být už tehdy v obraze, kam půjde doba?
Jana Slavíková
Takovým lidem příspěvek na bydlení patří a neměli by se za pobírání stydět. Osmdesátiletí a starší si asi moc našetřit nemohli a stěhování je v mnoha případech nad jejich síly.
Slávka Kobylková
Ano, je to hrozná situace, ale také se nabízí otázka, co po celý život dělali, kam investovali peníze, že si alespoň brzy po revoluci byt nesehnali, nekoupili, lidé hodně peněz utratí na dovolené, dárky a pod. a pak se na stáří diví. Také je možnost odstěhovat se do nějakého menšího města, kde na nájem v pohodě budou mít, takže : případ od případu a nedá se všechny jen litovat, spousta z nich si nebyla ochotná šetřit, tak teď to musí řešit.
Daniela Řeřichová
V Praze je opravdu bezvýchodná bytová situace pro singl seniory a nikdo se jí nezabývá.