Fotografka Petra Skoupilová: Je důležité mít rád lidi a usmívat se na ně
Fotorafka Petra Skoupilová

Fotografka Petra Skoupilová: Je důležité mít rád lidi a usmívat se na ně

20. 6. 2019

Vždycky, když navštívím fotografku Petru Skoupilovou, překvapí mne její byt. Po dvou suterénních patrech typického pražského paneláku se náhle ocitnete v prostorném úžasném prvorepublikovém ráji se zahrádkou, ve které kvetou voňavé růže a přes vzrostlé stromy není skoro vidět na protější domy.

Obýváku vévodí dobová olejomalba krásné maminky Petry, Věry Hrůzové, která byla inspirací Karla Čapka pro jeho princeznu z románu Krakatit – a rušné velkoměsto v tomhle pohádkovém tichém prostoru jako by neexistovalo…

Nedávno jste oslavila své narozeniny. Nikdo na světě by vám nehádal, že jste se narodila před třičtvrtě stoletím! Jak to prosím vás děláte, že vypadáte tak neuvěřitelně dobře?
Nepřemýšlím o tom, jak vypadám – prostě nějak. Nepoužívám make-up, dělám si jen trochu linky pod očima, trochu zvýrazním rty a tváře. Myslím, že ze mne čiší, že mám ráda lidi, že se ráda bavím. Než mít s někým konflikt, to raději dělám hloupou, že problému nerozumím.

Vypadáte spíš na to, že jste objevila elixír dlouhověkosti! Svěřte se nám s jeho složením...
Budu se opakovat. Celý ten elixír je v tom, mít ráda lidi, vidět je jako zajímavé tvory a ne hlupáky. Každá drobnost k zasmání je dobrá. Taky jsem pevně přesvědčená, že když si člověk s někým povídá, je přímo jeho povinností usmát se, pochválit účes, oblečení, děti – prostě cokoliv. Nemyslím, že je to falešné. Říkám si: vždyť je to báječné, s někým si prohodit pár slov! Nebojte se, jsem normální – umím taky pěkně nadávat a moje rodina si dokonce myslí, že hodně komanduji.

Nehrají v tom roli i geny?
Spíš je to o vychování a možná i o prostředí, kde vyrůstáte. Ne každý má štěstí vyrůstat v pozitivním rodinném prostředí. Vždy lituji a jsem smutná, když vidím, jak má někdo těžkou, komplikovanou životní cestu.

Narodila jste se do velice vzdělané rodiny. Vzpomínky na prvorepublikovou dobu se nejspíše staly vaší součástí...

Můj dědeček prof. Antonín Hrůza byl jedním ze zakladatelů Vysoké veterinární školy v Brně. Druhý dědeček Josef Skoupil byl továrník a mlynář – díky němu jsme pak bydleli ve Skalici nad Svitavou. Do té doby, než vše bylo znárodněno. Jelikož můj tatínek byl ročník 1892 a maminka 1901, tak to je právě ten prvorepublikový duch, který je trochu i ve mně. Doba mládí a nejkrásnějších let mých rodičů, na kterou často a rádi vzpomínali.

Nebyla v tom ale jen pozitiva. Kvůli svému původu jste např. nemohla v minulém režimu studovat...
Doba po roce 1948 byla krušná hlavně pro mé rodiče a mé sestry. Jedna se vdala za Angličana a deset let se nesměla vrátit. Nepustili ji sem ani na pohřeb táty v roce 1957. Druhá sestra se vdala do Prahy, kam jsme se s maminkou přestěhovaly, když otec zemřel.

Jak jste se dostala k fotografování?
Od sestry Hany mne dělilo šestnáct let a od sestry Magdy osmnáct let. De facto ony vymyslely, ať zkusím se vyučit fotografkou místo prodavačkou. Tady bych radši hodně  přeskočila, protože nechci, aby moje tři vnoučata věděla, že jejich babička hodně zlobila, od osmnácti let dosti flámovala a většinu času trávila v kavárně Slavia apod. V devětadvaceti jsem se velmi zamilovala, vdala a narodil se mi syn Pavel Gruber, na kterého jsem nyní velmi pyšná, protože dělá ředitele Lékařů bez hranic.

Vím, že jste začínala fotkami zpěváků a herců...
Po rozvodu v roce 1977 jsem se vrátila jako sekretářka do vydavatelství Supraphon a přitom začala fotografovat – KONEČNĚ! Já občas fotografovala i dříve, ale hledala jsem se. Příroda ani dokument mne nebavily. Až jsem začala fotografovat lidi. V té době bylo vše zcela jiné, přes mou kancelář normálně chodila H. Vondráčková, V. Neckář, K. Gott, K. Svoboda – prostě celá plejáda zpěváků a muzikantů sedmdesátých a osmdesátých let – no a s nimi jsem se domluvila na fotografování. Z dnešního hlediska věc zcela neuvěřitelná.
Podobně to bylo i s herci, jen s tím rozdílem, že tam jsem „chytře“ vymyslela důvod. Zašla jsem do redakce časopisu Praktická žena a řekla jim, že bych pro ně fotografovala na titulní stránky herce oblečené do svetrů. Drzost mládí. Na první číslo jsem klidně slíbila Danu Medřickou, kterou jsem teprve pak sháněla v divadle na Vinohradech.

Poprvé jsem vás viděla na tzv. Bertramkách, kde jste fotografovala avantgardní módu a šperky...
Ach Bertramka – to byl skutečně mezník. Vyprávět o výstavách šperků a o módních přehlídkách na smíchovské Bertramce je pro ty, co to nezažili, velmi těžko pochopitelné. Nadšení, motivace tvorby, přátelství, vzájemná pomoc při tvorbě a přese všechny tehdejší překážky pocit smysluplnosti, to je prostě těžko sdělitelné. Jména Liběna Rochová, Daniela Flejšarová, Tatiana, Klára Nademlýnská atd. jsou stále na špici české módy. Tito lidé tam všichni začínali.

Vaše jméno je někdy uváděno v souvislosti s Tarasem Kuščynským. To díky němu jste začala fotografovat i ženské akty? Lišily se ale velice od slavných aktů Tarase…
S Tarasem Kuščynským jsme se znali, ale rozhodně jsem kvůli němu nezačala fotografovat akty. Ty vznikaly při fotografování nudných, ale finančně důležitých zakázek pro střihovou službu Vkus. Mezi focením se alespoň na chvíli sundaly svetry, které děsně kousaly. Protože se většinou fotografovalo u mne doma nebo v mém fotosklípku (ateliér jsem neměla), tak se ve mně nějak ozvalo to prvorepublikové cítění: neoblečené, lenivě odpočívající dívky si povídaly mezi sebou a já fotila. Kdyby to bývalo možné, já bych takovým ležérním nebo provokativním způsobem ráda fotografovala i módu. Bohužel v té době muselo být vše velmi popisné a srozumitelné každé pracující ženě…
Apropo´s, fotosklípek je opravdu sklepní místnost v paneláku na Červeném vrchu velikosti 2x4 metry, kde jsem fotografovala D. Medřickou, R. Lukavského, D. Veškrnovou, J. Abrháma, E. Balzerovou, J. Brejchovou a spoustu dalších – je to nejslavnější sklípek Prahy 6, ale nikdo o tom neví (naštěstí).

Ale nejen uměním živ je člověk. V restituci jste získala zpět rodinné pozemky a na jednom z nich jste vybudovala vodní elektrárnu. Mnoho let jste tím žila!
Ano, restituovala jsem, ale mám sto chutí říci, že horší restituce snad nikdo neměl. Například jsem platila sedmnáct let za dvacet pět čtverečních metrů silnice, než se podařilo, aby tuto daň začal platit Jihomoravský kraj. Je pravda, že jsem se pustila do Malé vodní elektrárny – ale detaily vám neřeknu, abych nebyla žalovaná pro pomluvu. Nakonec se podařilo ji prodat a dnes už má xtého majitele – to mluví o „kvalitě“ samo o sobě. Ale zkusila jsem to, zkusila jsem zachraňovat co se dalo, ale nedalo. Chodila jsem na hřbitov každý týden prosit o radu, nápad – nějak to ale nepomohlo, jen mě uklidnili, že ne vždy se všemu daří.

Kde jste přišla ke svému francouzskému šmrncu?
„Francouzský šmrnc“ – to je hned lepší téma. Měla jsem štěstí, že jsem na tzv. pozvání mohla navštívit sestru ještě před rokem 1989. Raději než do muzeí jsem chodila po Champs Elysées, Trocaderu, boulevardu Saint Michel, taky jakoukoliv malou uličkou nebo jsem jezdila metrem. Každý se diví, že jsem ani nefotografovala – jen jsem vnímala, nasávala atmosféru města, života, francouzských žen. Vše bylo tak normální! Nosil se šátek kolem krku, Pařížanka má ale vždy jeden cíp přes rameno nebo přes něj dá korále. Pařížanka má nohu přes nohu, ale tu druhou nohu má ještě zaseknutou kolem kotníku ( nohy tak vypadají delší a víc sexy). Bohužel i toto je už trochu minulost. Mladší generace už moc nezná ležérnost, koketnost, chuť líbit se. Sestra už nežije, tak do Paříže moc nejezdím.

A co francouzský styl? Ten se snad tolik nezměnil...
Dostat se do pravé staré francouzské rodiny je velmi obtížné. Takováto rodina vždy má před jídlem aperitiv (jakékoliv kvality), vždy předkrm. Pak malé jídlo, k němu víno, potom salát a sýry ( tři až čtyři, klidně i okoralé, ale různorodé). Pochopitelně člověk vnímá rozdíl kvality jídla, ale já obdivuji ten samozřejmý rituál. Dodržení pravidel? Manýrů? Lze se na to dívat různě – ale to je Francie (vždy nos trochu nahoru).

Skoro nakonec se zeptám, co byste poradila ženám, které poněkud přesáhly střední věk?
Netrápit se věkem. Nebýt diblík. Nechodit v tmavém oblečení. Nikdy nedojídat po dětech nebo vnoučatech. Nevyškrabovat kastrol. Cvičit – nemusí se hopsat, existuje hodně protahovacích cviků i v posteli. Pochopitelně je dobrá jóga, nějaký kolektiv a pak pivečko či sklenka vína.

Úplně nakonec vaše životní motto. Jaké je?
Každý večer se zamyslet, uvědomit si tři hezké věci z celého dne. Například jsem ráda, že jsem nezakopla. Jsem ráda, že jsem viděla rozkvetlý keř. Bylo hezké, že ten pán ve výtahu mi dal přednost. Jsem ráda, že mám vnoučata, i když zlobí. Kdybych neměla děti, dělá mi radost třeba pes, kočky, vidím sýkorky. Anebo si uvědomím: ten doktor nebyl moc milý, ale sestřička ano. Bylo horko – ještě že jsem nemusela povinně na výstavu, půjdu až se ochladí. Je tisíc možností, jak najít něco pozitivního, i když někdy je to těžké. Hlavně ať nejsme mrzuté, nadávající, protivné. Když toto dokážeme, ostatní to u nás začnou vnímat. A všem nám bude dobře.

 

Natalie Kšajtová Faitlová pro portál i60

 

 

 

 

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5.2 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Puchalská
Děkuji za velmi zajímavý článek.
Svatava Páleníková
Bezvadná dáma.
Elena Valeriánová
Líbí se mi její postoj k životu a nebo lépe řečeno, líbí se mi jak svůj život žije. Diky za ukázku fotek.
Daniela Řeřichová
Úžasná šmrncovní dáma. Její fotografie osobností jsou čisté, bez pozlátka, bez naaranžovaných schválností, hlavním smyslem je podat svědectví o portrétovaném člověku. Líbí se mi její radost ze života.
Blanka Bílá
Moc zajímavé vyprávění,já ráda pozoruji vše kolem,i lidi.Včera mě upoutala paní, které je 85, stále jezdí na kole, mezi lidi jde v paruce, ale své vlasy ještě má.V samoobsluze se pokoušela vtipkovat s pokladní, ale tvář měla kamennou, bez malého úsměvu.Pro mne, to znamená neúpřimnost, divadlo.