Když mi před čtrnácti dny v pátek brzy ráno zazvonil budík, málem jsem mečela jako kozlík v jedné z mých pohádek.
“Nééé, nééé, já nikam nejedu!”
Tak strašlivě se mi nechtělo vylézat z teplých peřin do studeného rána.
“Na co ses to zase uvázala, ty káčo pitomá,” nadávala jsem si v duchu. “Jet až kamsi do tramtárie, a ještě k tomu čtyřikrát přesedat! Je ti tohle zapotřebí?”
Ale nakonec jsem přece jen vstala, oblékla se, nasnídala a vyrazila. Na zádech batoh s jen tím nejnutnějším, protože kdo by se tahal pětkrát z vagonu s kufrem, že jo.
Ještě, že jsem se přemluvila. I když se mi tam to ráno tak příšerně nechtělo, stálo to za to.
Měli jsme opět jedno setkání íčkařů, tentokrát v Jizerských horách, v Kořenově. (Víte, že se tam jede přes Košťálov?)
Přivezla jsem si odtud kromě bezpočtu krásných vzpomínek také (zatracené klimatizované vagóny) ohromnou rýmu, ještě dnes si ji léčím. A kvůli ní mne už předběhli v popisování zážitků všichni ostatní psavci.
Doma s čajem v ruce jsem kýchala, smrkala, nadávala, že nemůžu dýchat nosem, četla jejich články, smála se a usmívala.
Tolik nádherných vzpomínek. Zvláštní chundelatí tuři (snad jakové?) pasoucí se vedle cesty na Jizerku, Upolínová louka, Hnojový dům a Narcisová louka. Nešťastný pád jedné z nás a ochotná řidička, která zastavila na naše mávání. Mumlavské vodopády a podivně mrtvá voda říčky Mumlavy. Krása celé krajiny.
Ne, podrobnosti tady opravdu popisovat nebudu. To už za mne udělali ostatní ve svých článcích na íčku.
Já vám tu popíšu jen své kořenovské střípky.
Třeba jak jsme hráli scénku o Vodníkovi. Nevím, kdo se smál víc, jestli my herci nebo diváci. Scénku jsme si zkoušeli jen jednou, asi deset minut před vlastním představením. Za prvé jsme ji nacvičit dříve nemohli, protože bydlíme rozházeni po celé republice, a za druhé Evka, spoluautorka celého nápadu, si po příjezdu do Kořenova zabouchla klíče i s texty v kufru auta. No, věřili byste tomu? Naštěstí vypomohl majitel hotelu, nasedl na motorku a jel pro náhradní klíče až do Liberce.
Hra mohla začít.
Limi, matka nešťastné dcery, se vžila do role tak, že doma upekla i bábovku. Po úspěšné a uchechtané premiéře ji samozřejmě rozkrájela a rozdávala zájemcům. Byla výborná, ňam. Chutnala nejen nám, ale i dvěma místním klukům, co se k rozdávání přichomejtli. Zbýval už jen jeden poslední kousek, když se jeden z klučíků vrátil. Druhý nesměle postával dva metry od něj.
„Paní, co v té bábovce bylo?“ obrátil se s otázkou na Limi.
„On má na něco alergii?“ lekla se Limi, vystresovaná různými vládními nařízeními.
„Houby, má ještě chuť,“ řekla jsem, když jsem si všimla, kam upírá pohled, a oslovila jej. „Chceš ještě, že?“
Kluk přikyvoval, až se z toho zvedl vítr. Pak popadl nabízený poslední kousek a mazal s ním ke kamarádovi. Jestli se s ním o něj podělil, to nevím, protože za ním spěchala i Limi, která jim vysvětlovala, že jsou v tom oříšky, kakao… a vůbec co všechno.
Druhý den jsme se byli podívat na Mumlavské vodopády. Po návratu mne docela bolely nohy, tak jsem se přezula do takových ťapáků, co jsem si vzala místo bačkor, a nasedla k Evce do auta. Jeli jsme k ní na kafe a pak byla v plánu ještě vycházka kolem Jizery, holky chtěly fotit. Evka si totiž zajistila bydlení sólo. Byla v jiné budově a sama na pokoji. Původně to měla mít k nám do hotelu přes most asi jen pět minut. Jenže co čert nechtěl, pár dní před naším pobytem začali most rekonstruovat a částečně ho už zbourali. Takže teď to měla dobrých pět minut autem po silnici. Pochválila jsem jí soukromí, i když mně nevadilo, že jsme na pokoji čtyři, hlavně proto, že Majka přestěhovala nábytek (to se asi majitelé při úklidu později divili.) Popíjely jsme kafíčko a Evce zazvonil telefon. Naďka s manželem už chtějí jít na tu procházku, ať už jdeme také.
„Já mám jen ťapáky,“ zděsila jsem se. „V tom jít nemůžu, ať se mi staví na pokoji pro boty!“
Prý to nejde, už jsou na cestě, vracet se nebudou.
„To zvládneš,“ přesvědčovala mne Eva. No, já si tím tak jistá nebyla, ale co už teď.
„Kam jdeš?“ vyděsila jsem se znovu, když jsme vyšly z domu a Eva zamířila k bouranému mostu.
„Čekají nás tam na druhé straně.“
No nazdar. Přiznávám, nechala jsem se ukecat. Slezly jsme dolů k vodě, přeskákaly po kamenech (já radši na boso), vylezly jsme opět po příkrém břehu nahoru – a zjistily, že přes most lidé přecházejí docela v pohodě. Cyklisté hodí kolo na rameno, maminka drží děti a táta nese kočárek…, kde byli, když jsme my dvě slézaly ty břehy? Ale když my se zase u toho tolik nachechtaly.
Tak jsme konečně na tom druhém břehu a vyhlížíme Naďku s manželem. Ale oni nikde. Nakonec to Evě nedalo a vytáhla mobil. Víte, kde byli? No přece oni šli pěšky tu okliku a teď na nás čekali právě na tom břehu, který jsme my tak pracně opustily.
Takže znovu k mostu a navigovaly jsme je, kam jít a na co šlápnout. Byli u nás za chviličku a mohli jsme se konečně vydat na tu procházku. Daleko jsme nešli, oni vzali ohled na ty mé ťapáky, a tak jsme po pár metrech z asfaltky už zahnuli do lesa a sešli k Jizeře. Já samozřejmě poslední, trochu mi to na jehličí klouzalo. Už jsme byli skoro u vody, když slyším takové divné vykviknutí. Naďa něco spatřila.
Pokud vás zajímá, co bylo dál, musíte si to najít na Matyldě. Tam mám tento článek trochu delší, i s pikantnostmi :-) Tady nikoho kazit nebudu.
Zdravím :-)
Foto: Alena Tollarová (kdybyste viděli, jaké umí Alča vrhat šipky, když se nám kladla k nohám :-) )