Kočka na paprice

Kočka na paprice

14. 6. 2019

Když jsem byla tak v 5.- 6. třídě, pořídily jsme si s mou kamarádkou Zlatou každá kočičku. Ta moje, Tulinka, se mi záhy ztratila. Prohledaly jsme všechno v okolí našeho domu, ale po kočičce se slehla zem. Byla jsem zoufalá a Zlatka se mnou.

I pojaly jsme podezření na rodinu extrémních tlusťochů, co žila ve vedlejším traktu. URČITĚ NÁM TU UBOHOU KOČIČKU SNĚDLI ! Kdyby jen tlusťoši tušili, co se na ně chystá a jaký to bude mít dopad ovšem taky na nás – dvě pubertální holky !

Jako děti jsme neměly moc možností k odplatě, a tak ke slovu přišel výhružný dopis, který jsme osobně zanesly do jejich schránky, protože jsme tenkrát neměly ani na tu známku, abychom to poslaly anonymně poštou. Nevím, co jsme si od toho slibovaly, ale zřejmě to bylo vyprovokováno naším zoufalstvím ze ztráty kočky.

Zlata uměla krásně malovat, já celkem taky, takže jsme společně vytvořily nádherný velký obrázek přetlusté rodiny, jak sedí  rozvalená dokola stolu, na němž trůnila mísa s kočkou, ze které se kouřilo. Kočka byla vyvedena zvlášť brilantně v barvách. Do kočky byly zapíchnuty velké vidle, které dodaly obrázku šťávu. Rodina byla pak znázorněna celá uslintaná, s vyvalenýma očima, v rukou připravené vidličky a nože,  jak se všichni nemohli dočkat, až se pustí do pečené kočky.

Psychicky nám to teda moc nepomohlo a druhý den nás následující události zcela dorazily. Rodina nelenila a šla si stěžovat řediteli naší školy. A během vyučování se ozval rozhlas v našich třídách (Zlata byla o rok starší) aby se ta a ta žákyně okamžitě dostavila do ředitelny.

Tam už na nás čekal ředitel se svým zástupcem a v ruce třímal náš dopis. Nastal výslech. Nejdřív jsme byly obě dost vyvedené z míry, ale pak jsem zjistila, že se ředitel během výslechu nápadně otáčí pořád k oknu, protože tutlal smích. I zástupce se snažil seč mohl, aby nezlehčil vážnost  situace. Snažili se vinu přehodit na Zlatu. Přece jenom jim bylo asi hloupé, obvinit dceru učitelského kolegy,  byť z jiné školy.  Ale Zlatku jsem v tom nenechala a urputně jsem se hlásila k tomu, že ty namalované vidle jsou jen a jen moje, i kus kočky a dva z tlusťochů. A dopis jsme psaly rukou nerozdílnou napůl.

Ani už nevím, jestli z toho byla tenkrát „ředitelská důtka „ – napomenutí, asi ano. Na  vysvědčení se, myslím, neobjevilo nic. Tlusťochům jsme se musely jít omluvit. Po těch desetiletích je mi jich teď líto…a doufám, že to vzali jako pubertální výlev dvou bláznivých holek a nic moc si z toho nedělali. I když… že ani nešli žalovat našim rodičům, ale rovnou to vzali do školy ?

Hodnocení:
(4.8 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Pencová
super, krásně napsáno,
Zdenka Jírová
Jano. to byl některý z těch opravářů a vrátil je do králíkárny. Měli být opravdu asi nedělním obědem. Z personálu by si je nikdo nevzal, protože by je nejedl.
Lidmila Nejedlá
To je krásný příběh o zhrzené dětské duši a milé malované pomstě. Nevysvětlitelná ztráta velmi bolí i dospělého. Díky, Jano.
Naděžda Špásová
Ta kočička by mi taky chyběla, ale asi bych to takhle neřešila. Hrdinství není moje silná stránka. I když malovat taky umím. Docela jsem se pobavila. Tohle určitě nikdy nezapomenete. :-)
Jana Hošková
Zdenko, to je divné, že pachatel vrátil králíky do laboratoře...to musel teda být někdo odtamtud. Možná si chtěl doma udělat soukromé testy.. :-)) :-))
Zdenka Jírová
Jano tvůj příběh byl moc pěkný a nedivím se, že jste chtěly, byť domnělého , zločince potrestat. Já chovám celý život kočky a několikrát se mi za život stalo, že mi kočičku někdo otrávil, postřelil nebo dokonce uškrtil v drátěném oku. Vždy jsem to obrečela.
Zdenka Jírová
Připomnělo mi to jednu nevšední příhodu z mého pracoviště. Pracovala jsem na OHS, kde mimo jiné byla mikrobiologická laboratoř,kde se dělaly nejrůznější testy a vyšetření. Jedno z nich byli test na syfilis. Nenbyl to můj obor, vím jen z vyprávění kolegyň. K této zkoušce byla potřeba králičí krev . Z toho důvodu se u nás v ústavě pod dohledem správce chovalo několik králíků v přilehlé dřevěné budově. Jednou u nás nastoupili dělníci k opravě střechy. Oprava se táhla přes léto několik týdnů. Jednou přišly laborantky, které šly králíkům odebrat krev, že někdo ukradl 2 králíky. Bylo to ve čtvrtek. Šéf se zamyslel a nechal napsat na dveře králíkárny, že králíci jako pokusná zvířata mohou být infekční a nesmí se s nimi manipulovat bez příslušných ochranných pomůcek. V sobozu / to se ještě v sobotu pracovalo/ byli králíci na svém místě. Zloději jsme překazili sváteční oběd.
Dana Puchalská
Super příběh. Byly jste odvážné obě dvě. Děkuju za něj.
Jana Hošková
Po pravdě - měla jsem docela obavy, že se ozve někdo, kdo mi to "nandá" za to, jak jsem terorizovala ubohé "tlusťochy" a vůbec - že jsem se navážela do tlustých lidí...ale chystala jsem si případnou obhajobu, že když jsem sama nabrala za léta kila navíc, mohu si jakožto též "ne zrovna hubená" dělat z tloušťky legraci...jinak tehdy byli samozřejmě ti popsaní a legračně nakreslení nevinní (chudáci). Kočičce ublížil někdo jiný - ublížil totiž později i té mé druhé. Neměli jsme tehdy zrovna hodné sousedy přímo v domě.
Zuzana Pivcová
Jano, já bych za zvířátka asi také udělala leccos, tehdy i nejspíš teď. Když si vzpomenu, jak jsme se přistěhovaly do jižních Čech a jedna z mála věcí, která mě tam držela, bylo, že jsme měly psy a kočky., které se k nám vždy nějak nastěhovaly. Jenže přišly a zase se ztratily, i když u nás už byly dávno doma. O jednom sousedovi se říkalo, že je střílí, ale důkaz chyběl.
Jitka Hašková
Bezvadný příběh.
Elena Valeriánová
Hezké vzpomínky.
Věra Lišková
Výhružný dopis mi připomněl dávnou příhodu. Vrátila jsem později že zahrady, již se setmělo, ještě sundat venku pověšené prádlo. Jenže pár triček na šňůře chybělo. Sousedka bydlïcí v přízemí domu nám prozradila možnou pachatelku, která bydlela naproti. Co s tím, a tak dcera napsala té paní dopis, že byla viděna a podepsala se černá ruka. Donesla jej večer do patřičné schránky. Ráno visela trička opět na šňůře.
Věra Ježková
Taky jsem dělala jako dítě pitomosti – ale tohle mi přijde poněkud drsné. Důvod samozřejmě chápu.
Jana Šenbergerová
Ach, ty puberťácké nápady! A ty dozvuky ...
Anna Potůčková
No tak to je už hodně dlouho a přesto to zůstalo v paměti. Tehdy totiž měli žáci z učitelů respekt a zřejmě proto se to řešilo přes školu. Dnes se pomalu učitelé dětí bojí a stejně tak rodičů. Tehdy když jsme přišli ze školy a "žalovali na některého učitele, že nás vytahal za uši, nebo vlasy", tak rodiče to samé za náš průšvih udělali to samé. Tak mnohdy jsme se ani nepřiznali, že jsme něco provedli.
ivana kosťunová
To je fakt divné. U nás se tyhle maléry řešili tak, že si přišli rodiče stěžovat našim rodičům a vždy se to vyřešilo. A že těch průšvihů bylo !! Třeba když jsem s kamarádkou chodila pást naše králíky na sousedovu louku :))