Jsi k ničemu aneb Když potomci nenásledují své úspěšné rodiče
Ilustrační foto: ingimage.com

Jsi k ničemu aneb Když potomci nenásledují své úspěšné rodiče

30. 5. 2019

Lékař, právník, vrcholový sportovec, herečka, modelka. Lidé často očekávají od svých potomků, že budou úspěšní a výjimeční. Když se to nestane, jsou rozladění. Někteří se pak trápí, že se jejich očekávání nenaplnila. Mnozí si tím jsou dokonce schopni zkazit celý život.

Otec byl uznávaný lékař. Celá rodina považovala za samozřejmost, že jeho jediný syn také vystuduje medicínu. Nedostal se na ni, jeho prospěch na to nestačil. Navíc se ukázalo, že po tom vlastně sám ani moc netouží. Po maturitě začal pracovat jako obchodní zástupce a tak už to zůstalo celý život. Je spokojený, jeho práce ho baví, má ženu, dvě děti. Ovšem jeho otec, kterému je nyní přes sedmdesát, to vidí takto: „Zklamal mě. Stačí mu celý život prodávat vybavení do koupelen. Měl na víc. Velkou roli v tom sehrála jeho žena, která nemá žádné ambice. Místo toho, aby ho tlačila, ať si doplní vysokoškolské vzdělání, je ráda, že od mládí vydělával peníze. Jsme z toho oba s manželkou zklamaní, a čím jsme starší, mrzí nás to víc a víc.“

Jeho syn si je dobře vědom, že nenaplnil otcova očekávání. „Můj tatínek je typ, který vždy velel, a máma, bývalá zdravotní sestra jen plnila jeho příkazy v práci i doma. Já jsem opravdu nebyl studijní typ a medicína mě nelákala. Prostě jsem jiný. Je mi to jedno, ale čím jsem starší, začíná mě mrzet, že mi táta nedá najevo ani trochu uznání. Starám se o rodinu, slušně vydělávám, postavil a splatil jsem domek, máme se dobře. Myslím, že mnozí lidé by byli rádi, kdyby měli takového syna, snachu, vnuky. Pořád se snažíme navazovat kontakt, pomáhat našim, protože vidím, že jim ubývají síly. Ale táta mi pořád při každé příležitosti dává najevo, že jsem nula, protože nemám tituly před i za jménem jako on,“ říká.

Ne, nejde o mimořádnou situaci, podobných se v rodinách odehrává hodně. Stává se v rodinách, kde někdo dosáhl vysokého postavení či úspěchu a čeká totéž od svých potomků. Stává se to však i lidem, kteří jsou naopak se svým životem nespokojeni, a tak se rozhodli, že jejich potomci musí být lepší, úspěšnější. Příklad? Jedna téměř šedesátiletá dáma neustále nabádá svou vnučku, ať se přihlásí do modelingové agentury. Stejně tak tam před lety tlačila svou dceru. „Máma má utkvělou představu, že všechny ženy z naší rodiny jsou nejkrásnější na světě a musíme vyhrát soutěž Miss World. Jenže ani jedna z nás takové ambice nemá,“ říká dotyčná.

Někdy je to k smíchu, někdy to dokáže pořádně otrávit život.

„Je dobré si uvědomit, jakou naši představu dětem nabízíme a zda ji vlastně nevnucujeme. Může se pak stát, že se dítě proti tomu vymezí právě proto, že má pocit, že jde o nátlak a začne ho mít dost. Takové případy velmi často vidíme u sportovně založených rodin, kdy se stává, že tatínek působí v roli trenéra,“ uvedl psychoterapeut Jan Kulhánek.

Psychologové v poslední době čím dál více mluví o tom, že mnoho dětí je takzvaně přetížených. Kromě školy totiž chodí do řady kroužků. Mnohé mají každý den po škole nějaký: cizí jazyk, tanec, sport, malování a podobně. „Moje vnučka Adélka nemá jediné volné odpoledne. Kdybych se s ní chtěla vidět, nemůžu. Má na mě vymezenu jedinou sobotu v měsíci, to má v diáři napsáno návštěva babičky. Je jí deset a má život rozvržený na hodiny jako nějaký vrcholový manažer. Dcera je přesvědčena, že z ní ta vrcholová manažerka bude, a tvrdí, že aby uspěla v nejvyšší společnosti, musí ovládat minimálně dva jazyky, hrát tenis, golf, lyžovat a ještě se věnovat hudbě. Mám pocit, že se pomátla,“ vypráví Adélčina babička Jana. Sama vzpomíná na to, jak vyrůstala v rodině s velmi ambiciózní matkou a jak tím trpěla. Myslela jsem si, že jsem dceru vychovala jinak, ale ona vlastně zdědila vše, co měla její babička, a teď to přenáší na dceru. Jejich jediným životním cílem je úspěch v práci a prachy,“ tvrdí.

Je přirozené, že rodiče vkládají do svých potomků velké naděje, mnohdy i své nenaplněné sny a plány. A čím je člověk starší, tím více a častěji bilancuje. Třeba nevědomky, třeba to nemyslí zle, ale prostě přemýšlí nad tím, čím to je, že syn není tak úspěšný jako syn sousedů. Jenže málokdo z těchto lidí si uvědomí, že každý si pod pojmem úspěch představuje něco jiného. Zatímco pro někoho je úspěšný potomek, který má vysokou školu a uznání v oboru, pro někoho jiného je to ten, kdo má co nejvíce peněz, i když k ním přišel podivným způsobem, který není schopen vysvětlit. A někdo další má radost ze syna, který se vyučil zedníkem, poctivě pracuje a má tři zdravé děti.

Někteří lidé si však srovnáváním svých potomků s životem jiných lidí zbytečně komplikují život. A pokud se tohoto srovnávání nedokázali zbavit ani  ve vyšším věku, mohou si tím dost zaneřádit poslední fázi svého života.

Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kopecká
Zajímavé téma....uznávaný lékař, který je jistě kapacitou ve svém oboru, nenajde ve své jistě chytré mysli kousek prostoru, aby uznal, že si jeho syn vede velmi úspěšně /byť v oboru, vybraném bez požehnání tatínka/? Je to škoda jak pro synovu rodinu, tak pro něj. Protože až bude starý a nemohoucí, bude úplně jedno, čím je jeho syn, který o něj bude pečovat. Samozřejmě je potřeba dítě motivovat, povzbuzovat, dohlédnout na něj. Ale ne mu určovat kroužky a studijní obor....Nemůžu nevzpomenout na některé výroky a počiny svých rodičů, které fakt nezapomenu. Je holt pro někoho problém, když se narodí jako první dítě dcera. Tím spíš, když je ponechána víceméně v péči prarodičů, aby rodiče v klidu mohli chodit do práce. Asi měli radost, když se pár let po mně dočkali dvou kluků. Zase, na práci v domácnosti jsem byla dobrá. Na takovou tu neoceněnou, co byla mou povinností. Tenkrát mi vadilo, že já musím všechno a oni nemusejí nic. Dneska vím, že to byla moc dobrá životní škola. Umím se spolehnout sama na sebe. Kam půjdu na školu, bylo rodičům celkem jedno. Jak střední, tak to další ponechali plně v mé režii. V základce se se mnou neučili. Patrně měli zato, že ze mě nic moc stejně nebude. Děti mi nehlídali, poněvadž ještě chodili do práce. Asi bych i přehlídla, že bratrům hlídali jako mourovatí, kdybych nebyla svědkem často se opakujícího - my ani dál nejdeme, byli jsme u mladých, jen na vás koukneme ode dveří. Ano, u nás toho moc zajímavého nebylo. Co taky. Běžná rodina. Když šli od těch druhých zázraků. Na všechno jinak měla naše babička odpověď. Řekla jsem třeba, že bratrova holčička pěkně povídá. To víš, děla matka, ona se jí věnuje. No, zatrnulo mi. Matka nemohla vědět, že já se těm dětem věnuju. Neměla čas to zjistit. Dodnes se neubrání srovnávání, a co se mě už docela dotýká, když mi její známí řeknou, že ona mluví jen o rodinách bratrů a o nás prostě vůbec. Jako bychom nebyli. Pokrčím rameny, nikdy jsem neudělala nic, zač by se mohla proto od nás odvracet. Dneska už se člověk tomu směje. Ale někdy jsem se měla co držet. Když šli kluci do školy, tak jim přede mnou řekli, ty se budeš učit líp, než se učí ona, viď. Neučili se líp. Mlčky se přešlo, že jsou vyučení. Mají na víc, konstatovala matka vždy po rodičáku. Kdyby chtěli, mají samé jedničky. Když se kluci rozhodovali pro svůj obor, jednoho si vzal otec k sobě a s druhým ojezdil místa pro obor, který mu vybral. Je mně to taky už celkem fuk, zase - mně do toho nikdo nemluvil. Ale před pár lety mě babička docela dorazila. Na srazu se všechny holky chlubily, jak mají šikovný děti. No nemají soudnost. Chlubí se s prodavačkou, kadeřnicí. No já se s tebou nechlubím. Dyť jsi jen učitelka. Nepíšu to, abych v sobě živila jakékoli negativní emoce. Ale prostě jsem si na to teď, když čtu ten článek, vzpomněla. Zatímco matka "těm lepším" hodně pomáhala, hodně tam i viděla. Třeba to, jak obě snachy pěkně přitáhly pány bratry jak k domácím pracem, tak k hlídání dětí. Prostě si dělaly svoje a po svém. To měla matka tendenci vždycky probírat se mnou. Po pár letech ji to naštěstí pustilo. Sice jsem byla v pokušení jí říct, že mně dávala nevyžádané rady každou chvíli / to kupodivu stíhala/, ale ode mě uslyšela pouze jeden druh odpovědi. A sice tu, nestarej se o to, nic ti do toho není, je to jen jejich věc. A tak jsem nezískala prestiž ani jako konzultantka....bohužel. No co taky byste chtěli od dcery, která je v podstatě k ničemu....?
Věra Ježková
Celé dětství mi rodiče sdělovali, že jsem neschopná. Nechtěli, abych následovala jejich příkladu (byli středoškoláci s běžným zaměstnáním). Domnívali se nejspíš, že díky tomuto povzbuzování se budu snažit být stále lepší. Vychovali tak ze mě dívku nejistou, bez špetky sebevědomí. Až na VŠ, kde jsem začala studovat až po jejich rozvodu, jsem si uvědomila, že se mýlili. A trvalo mi ještě dlouho, než jsem následky jejich výchovy ze své duše odstranila. Nějaké stopy ve mně ale zůstaly.
Daniela Řeřichová
Myslím si, že je přirozené, když rodiče chtějí pro své děti to nejlepší a vzdělání je cesta, která umožňuje širší uplatnění. Až jako matka jsem pochopila, jak měli moji rodiče pravdu, když po mně vyžadovali určité výsledky. Nemám na mysli sobecké prosazování vlastních potřeb tak, jak je uváděno v článku, ale rozumné zohlednění předpokladů i slabin vlastních potomků. Nakonec si děti sice prosadí svoje, ale leckdy pak dohánějí kvalifikaci v pozdějším věku v mnohem obtížnějších podmínkách.
Danka Rotyková
Studovat jsem začala v r. 1971, tehdy měli moji rodiče zcela jiné starosti, nebyla to zrovna šťastná doba. Měla jsem štěstí, že jsem rozhodně nebyla středem zájmu. To nad studiem svého syna jsem se sice zamýšlela často, ale on si navrhnul vše sám. Byli jsme s manželem rádi, že se snaží, do ničeho jsme ho proto nenutili.
Věra Halátová
Naštěstí jsem měla celkem normální rodiče, kteří mne do ničeho nenutili. Já jsem své dva hochy také do ničeho nenutila, co si vybrali, tím jsou. A oba vystudovali vysokou školu, i když jsem jim říkala, ať se rozhodnou pro zaměstnání, které je bude bavit, mně je milejší šikovný instalatér, nebo elektrikář, těch je málo.
Zorka Horká
Nenaplněné ambice a neustálé srovnávání - cesta do pekla :-(
Karel Boháček
Ještě dnes slyším jak otce a macechu : ty musíš jít do bankovnictví a do politiky. Nikdy !
Zdenka Soukupová
Nic podobného jsem naštěstí nezažila. Asi i proto jsem děti do žádných titulů a kariér netlačila. Přesto obě vystudovaly, mají slušně hodnocená zaměstnání. Snad své děti také nebudou zbytečně tlačit někam, kam nechtějí.
ivana kosťunová
Tento článek mi mluví z duše. Podobným způsobem jsme byli se sestrou vychovávané také. Maše reakce byli rozdílné- já jako bojovnější jsem dělala pravý opak toho, než co se po mě chtělo, sestra naopak o sobě začala pochybovat a přestala si věřit. Říkala jsem si, že své děti budu vychovávat jinak, ale když s nimi teď poletech mluvím, určité prvky se v té mé výchově objevily také- naštěstí to manžel ztlumil svým liberálním přístupem. Nyní s pobavením sleduji, jak syn vychovává své dcery a říkám si - jako bych to už někde slyšela. :))