Čechoaustralanka Barbara Semenov: Důležité je být šťastný ve vlastním srdci
FOTO: archiv Barbary Semenov

Čechoaustralanka Barbara Semenov: Důležité je být šťastný ve vlastním srdci

24. 5. 2019

Věk je skutečně jen číslo a Barbara Semenov je toho živoucím důkazem. Stále mladá, stále zářící a oslňující, jiskřící pozitivní energií. V prastarých tarotových kartách mi navíc vyšlo, že je upřímná, a přitom zároveň úspěšná, což je v dnešní době dost zvláštním úkazem.

A nedílně k ní dokonce patří zdar a vítězství! No řekněte, kdo by odolal téhle kombinaci! Já tedy ne.

Žijete už přes dvacet let u antipodů v Austrálii, na druhé straně zeměkoule, kde je léto v zimě a zima v létě, a i lidé jsou tam většinou jiní než u nás – upřímnější, prostší, přirozenější… Jak se vám tam žije?
V Austrálii se mi žije dobře. Myslím, že dnes jsou Austrálie a Česká republika dvě nejlepší země k životu, ale časy a svět se stále mění, takže uvidíme, jak dlouho to tak zůstane. Co se lidí týče, ano, Australané jsou upřímní, prostí a přirození, neřekla bych však, že nějak výrazně. Protože jsem měla možnost žít a integrovat se v mnoha zemích (v Indii, v Německu, ve Spojených státech), usoudila jsem v závěru, že národy mají jistě svá charakterová specifika daná geografií a historií té které země, ale všude se najdou lidé stejně dobří a stejně špatní. Nerada proto generalizuji, že někde jsou lidé v nějakém ohledu lepší nebo horší.

V čem se liší tato vaše druhá vlast od zbytku světa? A od vaší rodné země?
Odlišností je mnoho. Především je od zbytku světa opravdu hodně daleko. Liší se samozřejmě velmi na pohled – svojí přírodou, životním stylem, celým svým vývojem – na jedné straně je stará víc jak šedesát tisíc let, na druhé straně je to mladý stát, přesto na špičce vyspělosti západní civilizace. U příležitosti letošních australských parlamentních voleb jsem napsala úvodník „Jak šel čas s mou Austrálií“. Je fascinující, jak se země změnila jen za dobu mého zdejšího pobytu. Největší změny jsou patrné v pětimilionových mega městech Sydney a Melbourne, kde žiji. S mojí rodnou zemí se Austrálie už vůbec nedá srovnávat. Tady je vše úplně jiné. Jsou to dva zcela rozdílné světy. Obě mé domoviny jsou krásné, ale tak odlišné! Austrálie je Nový svět, Česká republika je stará Evropa. Obojí má své kouzlo. 

Vaši životní cestu provází úspěch za úspěchem, vítězství za vítězstvím – ty taroty nelžou! Hned po ukončení studia na Fakultě žurnalistiky University Karlovy vás přijali v Televizních novinách Československé televize a vy jste – po děsných zkušenostech, typických pro tehdejší dobu – své problémy vyřešila emigrací do Západního Berlína. Pak následoval život v různých zemích světa, kde vám červený diplom z FŽUK nebyl nic platný, ale přesto jste všude obstála na výbornou. Jak jste to dokázala? V jakých zemích jste žila, co vás tam potkalo, čím jste se živila?
Emigrantské začátky byly těžké, tak jako pro každého, kdo se odvážil toho kroku do neznáma, bez možnosti návratu, a zanechal za sebou svoji rodinu, přátele, práci, majetek, všechno. Kdo to neprožil, nemůže si to představit. Já jsem byla k tomuto kroku postrčena vlastně svou profesí, když jsem byla nucena veřejně lhát v rámci politické propagandy, což prostě nešlo. Samé jedničky na univerzitním diplomu však měly přece jen nějaký smysl. Naučila jsem se dělat vše na výbornou, konečně, když už člověk vkládá do nějaké činnosti své úsilí, má to dělat pořádně. A s tím cílevědomým snažením se pak vždy spojí úspěch. Spolu se slavným českým novinářem a spisovatelem Janem Nerudou si s úsměvem říkávám: „já ledačím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád“, protože jsem toho skutečně dělala hodně a vždy s velkým zápalem. V Západním Berlíně jsem pracovala jako knihovnice, na Havaji, kam jsem se následně přemístila, jsem studovala medicínu, pracovala jako zdravotní sestra, jako fitness instruktorka, manekýnka, na americkém kontinentu jsem pracovala u letecké společnosti na letišti, pak začala létat… 

Jedna z vašich tehdejších profesí byla tedy letuška, v období létání po světě jste poznala svého budoucího muže a posléze se s ním usadila v Austrálii. Nebýt vaší životní lásky, manžela Pavla, Australana z pražských Holešovic J, který emigroval už v osmašedesátém roce a po úspěšných australských studiích exceloval ještě oslnivější kariérou, byste možná byla teď Čechoameričanka nebo Čechohavajanka. Ale všechno prý je tak, jak má být. Takže jste Čechoaustralanka, a to velice úspěšná. Co všechno jste v Austrálii dokázala? Vím o produkci české hudby, Ocenění za péči o české kulturní dědictví v zahraničí, které jste získala od Ministerstva zahraničních věcí ČR a Koordinačního výboru zahraničních Čechů, o vašem časopise Čechoaustralan…
V Austrálii jsem našla krásné zázemí a začala prožívat idylický rodinný život. Když začala dcerka chodit do školy, založila jsem producentskou společnost Regent Productions s cílem dovážet české a evropské umění do Austrálie. V jejím rámci jsem produkovala muzikály a koncerty, později jsem se podílela na organizaci turné českých zpěváků a skupin – krajanům přijeli zpívat a hrát Karel Gott, Helena Vondráčková, Peter Nagy, báječný Olympic – všem se u nás tak zalíbilo, že si turné ještě párkrát zopakovali.

Před jedenácti lety jsem začala v Melbourne vydávat časopis Čechoaustralan. Dnes má tento jediný celoaustralský krajanský list své stálé čtenáře po celém světě, jeho tištěná verze je rozesílána nejen Čechům po celé Austrálii, ale také do Spojených států, Kanady, Německa a do České republiky, časopis je rovněž na internetu (www.cechoaustralan.com). Je zajímavé, že oslovuje i Čechy doma, a to nejen tím, že jim dává určitou představu o životě české diaspory u protinožců, ale právě oním čechoaustralským viděním jejich země „zvenčí“. Hlavním cílem časopisu Čechoaustralan je dosáhnout lepšího chápání současného světa a snaha být nápomocný těm z krajanů, kteří mají potřebu kontaktu, potřebu vztahu ke své komunitě, k rodné zemi, ke svým kořenům a ke své mateřštině.     

V Praze máte dceru a nejméně jednou ročně za ní jezdíte – a nejenom za ní. Ráda se sem vracíte?
Praha je má láska. Město na celém světě nejkrásnější, nejmilovanější. Protože zde dnes moje dcera žije a pracuje, pobývám napůl v Melbourne, napůl v Praze – to je splněný sen.

Jaké změny jste tady ze svého australského a „světoběžeckého“ pohledu viděla?
Změny jsou naprosto neuvěřitelné. Z chudinky ujařmené totalitou se stala prosperující krasavice, která se může hrdě měřit se světovými velkoměsty. Kdybych měla popisovat všechny ty úžasné proměny a změny, bylo by to spíš na knihu. Někdy mne hodně mrzí, že to mnozí Pražané nevidí, neváží si toho, co mají. Místo věčného stěžování, protestování, demonstrování by měli pohlédnout na své město pohledem světoběžeckým a být hrdí, vděčni za to, co zde dnes mají – svobodu, blahobyt, památky jsou opraveny a zvelebeny, nová výstavba mění nejen střed, ale i okrajové čtvrtě v moderní metropoli, navíc všechna ta kultura, divadla, výstavní síně... o pražských hospůdkách a vinárnách ani nemluvě. V Praze je ve srovnání s jinými světovými městy bezpečno, relativně i čisto. Stále více a více krajanů se sem vrací, ti, co nemohou, po Praze teskní. A turisti nám vesměs závidějí. Vím to z vlastních zkušeností s návštěvami Australanů i Američanů. 

Můžete nám svěřit, jak se to dělá, aby byl člověk magnetem na štěstí? Je to asi vaší životní filozofií – dá se to vyjádřit slovy?
Filozofie je jednoduchá. Být šťastný ve vlastním srdci. Být pozitivní, radovat se z každodenního života. Snažit se dělat vše na výbornou, nebát se výzvy, cílit, plnit si sny. Mít rád lidi, být otevřený, upřímný, přející. Věřit si. A stále se učit.

Jaké hodnoty jsou pro vás důležité?
Ty základní, co jsou snad důležité pro každého – zdraví, láska, svoboda, mír.

A váš stále mladý vzhled – co pro to děláte? Máte nějaké tajné metody – jaké, prosím prosím… Vím, tajemství se nesdělují jen tak na požádání – ale mohla byste udělat výjimku, zcela výjimečně? Je to přírodní stravou? Objevila jste elixír mládí a patláte se jím ostošest, vně i uvnitř? Nebo je to v genech? Dar od Boha?
Geny jistě. Duševní pohoda. Zdravá životospráva – žádné nesmysly, diety, teorie. Každý dobře víme, co našemu tělu svědčí a co ne, jde o to pečovat o ně. Trochu se ukáznit, občas (ale jen občas) klidně zahřešit. Elixír mládí bych si taky přála… Mně pomáhá cvičení – nejen pro vzhled, ale hlavně pro dobrou náladu. Říkám si, že cvičím, abych byla zdravá, mladá, veselá a hezká – v tomto pořadí. Dřív to bylo možná obráceně. Samozřejmě, že krása je žádoucí, ale největší krása je ta vnitřní. Pokud ta nevyzařuje, pak je to o ničem. 

I váš styl oblékání je sympatický a podtrhuje vaši osobnost – vy se skutečně umíte obléct! Jedna z vašich dávných profesí byla manekýnka! Jaké materiály volíte? Střih? Barvu?
Děkuji, to od vás, slavné manekýnky, obzvlášť potěší. Materiály – nemám ráda pomačkané věci a nemám ráda žehlení, takže… Střih – slušivý, sexy. Ale nic nevhodně či neesteticky obepínajícího, ani nic plandavého. Prostě elegantní, který podtrhne mé přednosti a zakryje mé nedostatky. Barvy miluji všechny, nenosím jen hnědou, béžovou, šedou. Černá a červená je moje klasika, ladí mi fuchsiová, akvamarínová i žlutá.  

Co byste na sebe nikdy nevzala?
Spíš je to o tom, co bych si KAM nikdy nevzala. Tenisky do města, podpatky na pláž. Džíny do divadla a flitry do lesa. Tepláky na letadlo, uf. Je to tak jednoduché, a přesto kolem sebe vidíme tolik „úletů“.

Jak se oblékají ženy nepříliš mladého věku v Austrálii?
Já říkám dospělejší ženy – to je opět kousek od kousku, tak jako všude jinde na světě. V Austrálii je obecně móda daleko víc „pohodová“, což někdy pomáhá přirozeně vytvořit mladistvý vzhled – trika, tříčtvrteční kalhoty, někdy je to ovšem na úkor elegance a může působit až nedbale. Tento styl se začíná šířit celosvětově a nejsem jeho fanynka. Jak jsem řekla, trika a tenisky do přírody, do společnosti a mezi lidi se hodí něco alespoň částečně parádního. Vzpomínám, jak české ženy vždy dbaly na oblečení, jak mladé, tak ty starší.

A co byste poradila zralým ženám? Nejenom v oblečení a účesu. I když vy k nim ještě zdaleka nepatříte…
Aby se neoblékaly ani nečesaly staře. To je zbytečné. Čím déle si v oblečení udrží mladistvý šmrnc, tím lépe. Samozřejmě, že tím nemyslím druhý extrém, když se ženy snaží dělat ze sebe „diblíky jako zamlada“ – nic nemůže být trapnějšího…

Vy se určitě stárnutí nebojíte, vy je dokážete přelstít. Ale přece jen – určitě máte své oblíbené citáty?
Citáty moudrých miluji. Dávám je do záhlaví stránek svého časopisu. Oblíbených mám tisíce. Ale ten, co se stárnutí týče – s tím jste vlastně začala sama celý náš rozhovor – „Věk je jen číslo“.

 

Natalie Kšajtová Faitlová pro portál i60

 

 

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.