Nevlastní vnuci představují problém pro mnoho seniorů
30. 4. 2019
Syn či dcera se rozvedli a našli si nové partnery s dětmi. Babi, dědo, to jsou tvoje nová vnoučata. Tu větu slyší čím dál více lidí. Jak se k nim postavit? Brát je stejně jako vnoučata vlastní? Jde to? Je to třeba?
Tyto otázky přináší současný velmi častý jev, takzvané patchworkové rodiny. Tedy rodiny, které jsou pozoruhodně poskládané, jako by byly sešité z kousků.
Jana bude slavit pětašedesáté narozeniny a řeší kvůli toho delikátní problém. Koho pozvat a koho ne? Její rodina je totiž patchworková a ne každý se v ní snese s ostatními. Její syn je rozvedený. Z prvního manželství má dvě dcery, Jana je tudíž dvojnásobnou babičkou. Dcery jsou na tátu naštvané a říkají, že na oslavu přijdou jedině, když přijde i maminka.
„Já je v podstatě chápu, a tak jsem bývalou snachu pozvala také. Vždy jsem s ní dobře vycházela a štve mě, že ji syn opustil. Ten rozvod byla jeho vina,“ říká Jana. Jenže bývalá snacha má dítě s novým mužem. Takže přijde i s ním. Zároveň dorazí Janin syn se svou novou partnerkou, jejími dvěma dětmi z předchozího vztahu a dítětem, které mají spolu. „Orientujete se v tom ještě? Já už téměř ne. A představte si, všichni mi říkají babičko, i ti, se kterými nemám nic společného, nejsou z mé krve. Navzájem se ty děcka moc nemusí. Dost se pomlouvají za zády navzájem, soupeří spolu. Někomu možná taková velká pomíchaná rodina může připadat zábavná, ale mě to nebaví. Očekává se ode mě, že se budu všem dětem stejně věnovat, ale mě to unavuje. A k těm, které syn vyženil, vůbec nic necítím. Navíc jsou to dost rozmazlení spratci,“ uzavírá Jana.
Vůbec nejde o výjimečnou situaci. Takové zmatky jsou v rodinách kvůli častým rozvodům poměrně běžné. Jenže lidé vyššího věku, tedy ti, kteří jsou v těchto rodinách v pozici babiček a dědů, natož dokonce prababiček a pradědů, příliš ten současný zmatek mnohdy nechápou. Nebyli na nic takového zvyklí.
„Moje máma odmítá hlídat syna mé nové partnerky. Já jí vysvětluju, že ho beru jako svého, ale ona tvrdí, že ho jako svého vnuka nikdy brát nebude. Připadá mi to od ní sobecké a nefér,“ říká jednačtyřicetiletý Martin. Jenže jeho matka to vidí takto: „Absolutně nechápu, proč bych měla být připravena pečovat o dítě ženy, která rozvrátila manželství mého syna. Vím, že ten její chlapec za to nemůže, ale pro mě je to cizí dítě. Mám svůj život, svůj program a nechápu, proč se ode mě očekává, že mu mám být babičkou.“
Co člověk, to jiný názor. Jenže právě to nyní přináší v rodinách časté neshody. Není divu. Lidé, kteří jsou nyní v seniorském věku, se tak často nerozváděli, jako je nyní běžné. Tudíž nebylo ani běžné, aby se v rodinách vyskytovalo tolik dětí s různými matkami a otci.
„Děti, které vyrůstají v patchworkových rodinách, to nemají jednoduché. V těchto rodinách vřou emoce jako zlost, žárlivost a závist ještě intenzivněji než v normálních rodinách,“ uvádí psycholožka Jiřina Prekopová, která se tomuto tématu věnuje ve své knize s názvem Jen v lásce přežijeme. A dodává: „Nebezpečí konfliktu nově vzniklé rodiny s rodinami původními je dostatečně známým faktem. Prarodiče na obou stranách mají často zcela jinou představu o tom, co je pro nově založenou rodinu dobré nebo potřebné, a tím je zaděláno na řadu problémů. Zárukou pokojné atmosféry v nové rodině vzniklé po rozvodu je princip rodinné hierarchie. Druhá žena má přednost před ženou z prvního nezdařeného manželství. Ale pokud vzešly z tohoto starého systému děti vyžadující péči, mají tyto děti před nově vybudovaným systémem přednost,“ vysvětluje světově uznávaná odbornice na mezilidské vztahy.
V takových složitých vztahových slepencích zpravidla nejvíce trpí děti a hned po nich jejich prarodiče. Příkladem je jednasedmdesátiletý Karel z Ostravska. Jeho dcera se rozvedla a vzala si muže s dcerou ve vlastní péči. Z prvního manželství má dvě dcery. „Ty holky spolu neuvěřitelně soupeří. Bojují i o mou pozornost. Jednou přišly všechny a já každé dal stejnou čokoládu. Moje dvě vlastní vnučky se naštvaly, že jsem dal stejnou čokoládu i té nevlastní. Řekly, že je mám rád stejně jako tu cizí holku. Pak jsem jednou na Vánoce poslal dárky jen jim. Té dívce ne. Přišlo mi, že má své vlastní prarodiče, tátu, že přece nejsem povinen cizí holce pořád něco dávat. Dcera mi vynadala, že to bylo neslušné. Nechce se mi takové věci řešit, nebaví mě to. Přiznávám, že tu dívku nemám moc rád. Není mi sympatická a nechápu, proč bych k ní měl něco cítit. Je to dcera cizího muže, kterého si vzala moje dcera,“ vysvětluje Karel své pocity.
Některé děti nyní mají za život i několik nevlastních otců či matek. A také nevlastních sourozenců. Někoho to obohatí, jiného to zdeptá. Psychologové upozorňují, že pro tuto generaci, která vyrůstá v různě se rozpadajících a zase nově tvořených rodinách se složitými vztahy, bude takový model soužití běžný. Budou považovat za normální, že do jejich života vstupují noví nevlastní tátové, noví nevlastní sourozenci. Ale lidé dříve narození to už zřejmě nepochopí. Pro ně je to spíše příklad selhání než něčeho zábavného či dokonce vzrušujícího. A hrát si na babičky a dědečky cizích dětí mnoho z nich prostě nebaví.
Čtěte dále:
Jak přežít Vánoce s mladými
O Vánocích se má sejít co nejširší rodina, přece nenecháme babičku či dědu samotné. Tato věta zní dobře, ale realita bývá jiná.
Největší strach seniorů: Nechci být na obtíž
Komplikuji vám život. Máte se mnou jen samé starosti. Jsem vám na obtíž. Kdybych tady nebyl, měli byste to jednodušší. Takové věty příbuzní často slýchají od starých a nemocných lidí. To, co dřívější generace považovaly za naprosto přirozenou fázi života, nyní označujeme výrazem: Být na obtíž.
Osamělost seniorů se zvyšuje, s mladšími těžko nacházejí společnou řeč
Žijí na můj úkor, ze sociálních dávek, jsou pomalí, jsou přítěží…To jsou jen některá z prohlášení, jež mladí lidé často pronášejí na adresu seniorů, stejně jako senioři místy nešetří slovy zklamání nad mladou generací.
Ke komu půjdeme na Vánoce?
Babičku musíme přivézt, byla by sama doma smutná! První svátek musíme k tvým rodičům, další k mým. Děti, na Štědrý den musíte být u nás! Slovo musíme se v souvislosti s Vánocemi používá velmi často. Je to podivné, když má jít o svátky klidu a pohody.
Jsi macecha, zničíme tě aneb Spory o majetek v rozvedených rodinách
Je to jedna z nejsložitějších životních situací. Znají ji ženy, kterým zemřel partner a měl dospělé děti z předchozích vztahů. A ty se hlásí o svá práva.
Jak často chceme vídat příbuzné?
Jednou týdně? Jednou za měsíc? Jednou za rok? Jak často je ideální vídat se s příbuznými? Pravidla samozřejmě neexistují, ale je to téma, které je v mnoha rodinách velmi aktuální.
Otec dospělé dcery: těžká pozice
Otec je první muž v životě každé ženy. Ta věta v sobě skrývá podstatnou věc, a to fakt, že právě tátové tím, jak se chovají, ve svých dcerách tvoří jejich budoucí vztah k mužům. To, jestli si pak dokáží najít partnera pro založení rodiny, jestli budou spokojené. Výsledek se často projeví, až když je dcera dospělá a otec dosáhne vysokého věku.
Na návštěvu prarodičů nám nezbývá čas, říkají Češi
Téměř 32 procent lidí navštěvuje své prarodiče maximálně čtyřikrát ročně. Vyplývá to z průzkumu poskytovatele internetu netbox, který společnost dělala mezi svými příznivci.
Detektivka nazvaná rodokmen
Posledních deset let velmi stoupá v české společnosti zájem o naši rodinnou historii a předky. Snažíme se nalézt své kořeny a také znát rodové nemoci či naši genetickou výbavu a předpoklady.
Oslavíte zlatou svatbu? Hlaste se!
Česká televize připravuje pořad o manželských párech, které v roce 2020 nebo 2021 oslaví zlatou…
V archivech se dozvíme i o nemocech předků
Zajmá vás, jaké jste měli předky? Zde je druhý díl článku o tom, jak si sestavit vlastní rodokmen.
Ze života mizí rituály. A to je špatné
Lidé mají čím dále méně příležitostí prožívat společně radost, smutek či žal. Společnost totiž čím dál méně udržuje rituály. Místo velkých pohřbů se dělají ty bez obřadu.
Dělám to pro tvé dobro aneb Když příliš péče škodí
Už jsi snědl jogurt? Musíš si dát jogurt každé ráno, tak neodmlouvej. Vezmi si ty teplé ponožky. Ne, nesmíš jíst ty buřty. Prostě nesmíš, víš přece, že ti uzeniny nesvědčí. Neodmlouvej, starám se o tebe, dělám to pro tebe. Ne, to nejsou věty, které říkají rodiče malým dětem. Tyto věty velmi často slyší od svých blízkých senioři.
Jsou ve vyšším věku důležitější zájmy či rodina?
Děti jsou dávno pryč z domu, v práci už se není třeba honit za kariérou, důchod se blíží nebo už je tady. Ideální čas, kdy se člověk může naplno věnovat svým koníčkům a dělat to, na co dříve neměl čas. Problém je, pokud to takto cítí jen jeden z páru. Nebo když nemá podporu širší rodiny.
Jsi k ničemu aneb Když potomci nenásledují své úspěšné rodiče
Lékař, právník, vrcholový sportovec, herečka, modelka. Lidé často očekávají od svých potomků, že budou úspěšní a výjimeční. Když se to nestane, jsou rozladění. Někteří se pak trápí, že se jejich očekávání nenaplnila. Mnozí si tím jsou dokonce schopni zkazit celý život.
Rozvádím se. Kvůli tchyni
Následující příběh místy vypadá jako z černé komedie, ale opravdu se stal. Šestapadesátiletý muž s pověstí kliďase a dobráka jednoho dne vzal ze stolu velkou těžkou skleněnou mísu a hodil ji po své tchyni.
Některé aktivity seniorů bývají nebezpečné, míní jejich příbuzní
Děda se zbláznil, chce si zkusit tandemový seskok. Babička jede s kamarádkou k moři, pořád jí to rozmlouváme. Máma jezdí na kole, i když jí už bude osmdesát a nechce přestat.
Náročná matka – problém na celý život
Jsi ošklivá. Maruška namalovala hezčí obrázek než ty. Jestli příště nezahraješ tu skladbu lépe, bude se ti celá třída smát. Hrbíš se, a proto se nikdy nevdáš. Zlobíš, takže já odejdu a ty tady v domě zůstaneš úplně sama.
Když se ocitnete v sendviči, nezoufejte
Poprvé se jednašedesátiletá Jarmila s pojmem „sendvičová generace“ setkala asi před deseti lety a vzpomíná, jak ji potěšilo, že její životní situace má svoji vlastní definici a že v tom není sama.
Naše rodina nefunguje. Senioři se sami obviňují ze selhání
Špatně jsme děti vychovali. Měli jsme na ně v mládí málo času. Jsme pro mladé přítěží, mají s námi jen starosti. Kdybychom už tady nebyli, bylo by jim lépe. Takto přemýšlejí mnozí senioři. A opravdu jich není málo.
