Tyto otázky přináší současný velmi častý jev, takzvané patchworkové rodiny. Tedy rodiny, které jsou pozoruhodně poskládané, jako by byly sešité z kousků.

Jana bude slavit pětašedesáté narozeniny a řeší kvůli toho delikátní problém. Koho pozvat a koho ne? Její rodina je totiž patchworková a ne každý se v ní snese s ostatními. Její syn je rozvedený. Z prvního manželství má dvě dcery, Jana je tudíž dvojnásobnou babičkou. Dcery jsou na tátu naštvané a říkají, že na oslavu přijdou jedině, když přijde i maminka.

„Já je v podstatě chápu, a tak jsem bývalou snachu pozvala také. Vždy jsem s ní dobře vycházela a štve mě, že ji syn opustil. Ten rozvod byla jeho vina,“ říká Jana. Jenže bývalá snacha má dítě s novým mužem. Takže přijde i s ním. Zároveň dorazí Janin syn se svou novou partnerkou, jejími dvěma dětmi z předchozího vztahu a dítětem, které mají spolu. „Orientujete se v tom ještě? Já už téměř ne. A představte si, všichni mi říkají babičko, i ti, se kterými nemám nic společného, nejsou z mé krve. Navzájem se ty děcka moc nemusí. Dost se pomlouvají za zády navzájem, soupeří spolu. Někomu možná taková velká pomíchaná rodina může připadat zábavná, ale mě to nebaví. Očekává se ode mě, že se budu všem dětem stejně věnovat, ale mě to unavuje. A k těm, které syn vyženil, vůbec nic necítím. Navíc jsou to dost rozmazlení spratci,“ uzavírá Jana.

Vůbec nejde o výjimečnou situaci. Takové zmatky jsou v rodinách kvůli častým rozvodům poměrně běžné. Jenže lidé vyššího věku, tedy ti, kteří jsou v těchto rodinách v pozici babiček a dědů, natož dokonce prababiček a pradědů, příliš ten současný zmatek mnohdy nechápou. Nebyli na nic takového zvyklí.

„Moje máma odmítá hlídat syna mé nové partnerky. Já jí vysvětluju, že ho beru jako svého, ale ona tvrdí, že ho jako svého vnuka nikdy brát nebude. Připadá mi to od ní sobecké a nefér,“ říká jednačtyřicetiletý Martin. Jenže jeho matka to vidí takto: „Absolutně nechápu, proč bych měla být připravena pečovat o dítě ženy, která rozvrátila manželství mého syna. Vím, že ten její chlapec za to nemůže, ale pro mě je to cizí dítě. Mám svůj život, svůj program a nechápu, proč se ode mě očekává, že mu mám být babičkou.“  

Co člověk, to jiný názor. Jenže právě to nyní přináší v rodinách časté neshody. Není divu. Lidé, kteří jsou nyní v seniorském věku, se tak často nerozváděli, jako je nyní běžné. Tudíž nebylo ani běžné, aby se v rodinách vyskytovalo tolik dětí s různými matkami a otci.

„Děti, které vyrůstají v patchworkových rodinách, to nemají jednoduché. V těchto rodinách vřou emoce jako zlost, žárlivost a závist ještě intenzivněji než v normálních rodinách,“ uvádí psycholožka Jiřina Prekopová, která se tomuto tématu věnuje ve své knize s názvem Jen v lásce přežijeme. A dodává: „Nebezpečí konfliktu nově vzniklé rodiny s rodinami původními je dostatečně známým faktem. Prarodiče na obou stranách mají často zcela jinou představu o tom, co je pro nově založenou rodinu dobré nebo potřebné, a tím je zaděláno na řadu problémů. Zárukou pokojné atmosféry v nové rodině vzniklé po rozvodu je princip rodinné hierarchie. Druhá žena má přednost před ženou z prvního nezdařeného manželství. Ale pokud vzešly z tohoto starého systému děti vyžadující péči, mají tyto děti před nově vybudovaným systémem přednost,“ vysvětluje světově uznávaná odbornice na mezilidské vztahy.

V takových složitých vztahových slepencích zpravidla nejvíce trpí děti a hned po nich jejich prarodiče. Příkladem je jednasedmdesátiletý Karel z Ostravska. Jeho dcera se rozvedla a vzala si muže s dcerou ve vlastní péči. Z prvního manželství má dvě dcery. „Ty holky spolu neuvěřitelně soupeří. Bojují i o mou pozornost. Jednou přišly všechny a já každé dal stejnou čokoládu. Moje dvě vlastní vnučky se naštvaly, že jsem dal stejnou čokoládu i té nevlastní. Řekly, že je mám rád stejně jako tu cizí holku. Pak jsem jednou na Vánoce poslal dárky jen jim. Té dívce ne. Přišlo mi, že má své vlastní prarodiče, tátu, že přece nejsem povinen cizí holce pořád něco dávat. Dcera mi vynadala, že to bylo neslušné. Nechce se mi takové věci řešit, nebaví mě to. Přiznávám, že tu dívku nemám moc rád. Není mi sympatická a nechápu, proč bych k ní měl něco cítit. Je to dcera cizího muže, kterého si vzala moje dcera,“ vysvětluje Karel své pocity.

Některé děti nyní mají za život i několik nevlastních otců či matek. A také nevlastních sourozenců. Někoho to obohatí, jiného to zdeptá. Psychologové upozorňují, že pro tuto generaci, která vyrůstá v různě se rozpadajících a zase nově tvořených rodinách se složitými vztahy, bude takový model soužití běžný. Budou považovat za normální, že do jejich života vstupují noví nevlastní tátové, noví nevlastní sourozenci. Ale lidé dříve narození to už zřejmě nepochopí. Pro ně je to spíše příklad selhání než něčeho zábavného či dokonce vzrušujícího. A hrát si na babičky a dědečky cizích dětí mnoho z nich prostě nebaví.

Čtěte dále:

Vyhoďte děti z domova

Zní to možná hrozně, ale prospěje to mnoha rodinám. Z mladých Čechů se totiž stali maminčini mazánci. Ještě nikdy nežili mladí lidé v domácnostech svých rodičů tak dlouho jako nyní.

Vratislava Hofmanová, redakce

Osamělost seniorů se zvyšuje, s mladšími těžko nacházejí společnou řeč

Žijí na můj úkor, ze sociálních dávek, jsou pomalí, jsou přítěží…To jsou jen některá z prohlášení, jež mladí lidé často pronášejí na adresu seniorů, stejně jako senioři místy nešetří slovy zklamání nad mladou generací.

Redakce

Babi, to nemůžeš. Pozor na rady mladších

Dědo, to nedělej, ublížíš si. Babi, tomu nerozumíš. Měla bys… Neměla bys… To už se v tvém věku nehodí, to je zbytečné, to nezvládneš. Přesně to jsou věty, které slyší lidé vyššího věku od svých mladších příbuzných. Mnohdy jsou to rady dobře míněné. Ale pořádně otravné.

Vratislava Hofmanová, redakce

Mužský vzor. Nedostatkové zboží

Děda, který je moudrý a veselý. Táta, který má pevné morální zásady. Bratr, který vystudoval prestižní školu. Tak nějak by měly vypadat idoly, ke kterým mohou kluci vzhlížet. Jenže jich mají čím dál méně. V mnoha rodinách chybí mužské vzory. Na tom se shodují psychologové, pedagogové a dokáží si to připustit i sebekritičtí rodiče.

Vratislava Hofmanová, redakce

Vnoučata o návštěvy prarodičů příliš zájem nemají

Několikrát týdně telefonát, jednou za dva týdny návštěva. To je kontakt Čechů se svými staršími příbuznými. Nejčastěji prostřednictvím mobilního telefonu.  

Vratislava Hofmanová, redakce