Do kavárny na jednom pražském sídlišti chodí čtyřikrát do roka manželský pár. Pán vždy objedná stůl, s majitelkou podniku předem domluví, jakou kytici si na něj přeje dát, předem si zamluví určitý druh zákusku. Pak přijde s paní, posedí, povídají si. „Moc se nám ti dva líbí. Vypadají, že jim je hodně let, ale jsou vždy upravení, paní je pěkně učesaná, nalíčená. Nedalo nám to a servírka se jich ptala, jestli něco slaví nebo jestli si vždy vyjdou jen tak. Vyprávěli nám, že se asi ve čtyřiceti letech dohodli, že v penzi budou spolu čtyřikrát chodit na rande. V každém ročním období. Tehdy prý prošli partnerskou krizí a domluvili se, že když ji ustojí a dožijí se vysokého věku, budou si svůj vztah hýčkat. Říkali, že jim je už přes osmdesát, žijí spolu přes padesát let a stále chodí spolu na rande,“ vypráví majitelka kavárny.
Sama říká, že z jejího dlouholetého manželství jakákoli romantika vymizela. Že s mužem mluví jen o dětech, o penězích, o organizačních věcech. „Ale že bychom si někam jen tak vyšli, překvapili jeden druhého něčím romantickým, to ne. Ti dva staří lidé jsou pro mě inspirací, že bych v tomto směru měla zkusit něco vymyslet,“ vypráví.
Romantika v manželství je velké téma, které lidi rozděluje na dva tábory. Jedni tvrdí, že láskyplná romantická gesta je třeba pěstovat v každém věku a je úplně jedno, jestli jsou spolu lidé pět nebo padesát let. Druzí tvrdí, že je naprosto naivní myslet si, že dlouholeté manželství je založeno na romantických gestech. Naopak, spokojenější jsou podle nich lidé, kteří od manželství nic takového nečekají a přistupují k němu spíše jako k pragmatické smlouvě dvou lidí, kteří si myslí, že ve dvou se to prostě lépe táhne.
„Podmínkou, aby manželství vydrželo, je základní úcta a neubližovat záměrně jeden druhému. Ovšem zároveň je docela dobré neočekávat neutuchající romantiku a projevy lásky. Manželství není generátor štěstí,“ uvedl psycholog Petr Šmolka.
Harry Benson a Stephen McKay, kteří vyučují sociální vědy na Lincolnské univerzitě ve Velké Británii, na téma romantika v dlouholetých vztazích dělali několik výzkumů. Došli k závěru, že by se k romantickým projevům čas od času lidé měli přímo donutit. Tedy ne nutit se navzájem, ale sami sebe. Prostě proto, aby svému protějšku udělali radost, aby ho překvapili, pobavili. „Zaveďte do života večerní vycházky. Mladí zamilovaní lidé se přece často chodí jen tak projít. Manželé by si čas od času také měli jen tak vyjít. Třeba proto, aby si popovídali, vypadli ze stereotypu. Rozhodně se o tom, že se syn rozvádí a vnuk nosí domů samé pětky, lépe povídá na vycházce než doma u televize,“ tvrdí Harry Benson. Závěr jeho studie je takový, že mnoho lidí žijících v dlouhodobých manželstvích tvrdí, že občasné večerní vycházky s partnerem vnesly do jejich vztahu pohodu a něco nového. „Jen zkuste říct manželce, že byste se zítra mohli jít večer projít, že má být venku krásně. Pokud jste to řadu let či nikdy neudělal, bude sice překvapená, ale rozhodně neodmítne,“ je přesvědčen tento britský profesor.
Jedna šedesátiletá dáma nedávno dala manželovi do kapsy lísteček a na něm bylo napsáno: Je to divné, ale dnes ráno jsem si uvědomila, že tě i po těch letech stále miluju. Muž ho našel, když při venčení psa hledal v kapse sáček na psí exkrementy. „Byla to bizarní a krásná situace. Já tam stál s tím hovínkem v sáčku a četl milostný vzkaz od mé ženy, se kterou jsem přes třicet let. Tak jsem si uvědomil, že jsem ji už dlouho ničím nepřekvapil, nedal jí najevo, že jsem rád, že ji mám,“ říká dotyčný.
Jeden osmapadesátiletý muž před časem přinesl domů kytku. Jen tak, šel kolem stánku s květinami, jedna uvázaná kytice se mu zalíbila, tak ji koupil ženě. „Byla zaražená. Viděl jsem, že je ráda, ale přesto jsem cítil určité napětí. Došlo mi, že se říká, že muž přináší kytku, když něco provedl. Já rozhodně nic neprovedl, ale z našeho vztahu už vymizelo vše překvapivé, nové, vzrušující. Ta kytka byla vybočení ze stereotypu, proto byla podezřelá.“
Lidé jsou různí, a proto jsou různá i jejich manželství. Některým vyhovuje, když se časem promění spíše v kamarádský vztah, někteří naopak trvají na tom, že je třeba si neustále projevovat lásku, jako tomu bylo na začátku seznámení. Potíž nastává, pokud spolu žijí lidé, z nichž si každý myslí něco jiného. Typický příklad? Žena, která neustále muži říká, že už ji nemiluje, že už jí to nedává najevo. Muž nechápe, co tím myslí. Je přesvědčen, že žena musí být spokojená, protože spokojený je i on. Vždyť mají pěkný byt, teplo, navařeno, pohodu večer u televize. Tak o co jí pořád jde?
Jenže ona pořád říká: „Už ti na mně nezáleží, už mě nemiluješ? Kdy jsi mi to naposledy dal najevo?“
„Panebože, jak ti to mám dávat najevo? Vždyť jsem s tebou! Je nám dobře! Přece nechceš, ať se v šedesáti vodíme za ručičku a líbáme pod třešní!“
Jenže, kdyby muž tu ženu třeba jednou za rok za ruku vzal a pod třešní políbil, ukázal by jí tím právě to, po čem ona touží. A je jedno, že už není dvacetiletá holka. Proč by šedesátiletá dáma nemohla toužit po tom, ať ji muž vezme za ruku?
Pod pojmem romantika si každý představuje něco jiného, a čím je člověk starší, tím obtížnější je představit si pod tím slovem vůbec něco. Pro někoho je to trapné předstírání, hra na mládí, něco, co k vyššímu věku nepatří. Pro někoho nezbytnost, jakési okořenění vztahu a jediná možnost, jak si uchovat hezké manželství i desítky let po svatbě.
