Máma, matka, maminka a ještě mnoho dalších milých oslovení tohoto kouzelného, mocného a nenahraditelného slova máma. Dnešní den je věnován právě jim.
Svátek matek se slavil již dávno v minulém století, v určité době pak měl nucenou přestávku a slavil se jen MDŽ. Já jsem ale přesvědčena, že Den matek neměl nikdy z kalendáře vymizet. Kdyby záleželo na mně, ponechala bych oba svátky současně. Žena neznamená vždy matka, není to totéž. Ale je to věc názoru. Jsem ráda, že se svátek zase obnovil, a tak by každý z nás měl i v letošní Den matek malou kytičkou vyjádřit velký dík své matce, mámě, mamince, a to zvláště v této uspěchané době.
Po generace je to sice stále stejné, ale vždy tak krásné a lidské. Žena porodí dítě a stává se matkou. Tou matkou, která po porodu rozevře tu pomyslnou láskyplnou náruč, kde je láska, něha, cit, bezpečí a porozumění. Matka provede své děti jejich dětstvím k dospělosti. I pak až do skonání je pro ně stále tou, která jim dobře poradí, pohladí, když to nejvíc potřebují, i přestože to zrovna nemá sama někdy lehké, stojí vždy při nich. Díky její přítomnosti jsme i my, někteří senioři v pozdějším věku, stále ještě dětmi, dětmi své maminky.
V mnoha případech je to cesta, která je lemována láskou, radostí z úspěchů dětí, ale i strachem o jejich zdraví a život. Často však jde o cestu trnitou. Děti, jak se říká, se někdy nevyvedou a začnou problémy s chováním, jednáním, často s drogami i daleko těžšími zločiny. Pak se naskýtá otázka, zda to není částečně vina rodičů, v nemalé míře pak i společnosti.
Ale platí to i obráceně, matka porodí dítě, nechá ho v porodnici, nemá o něj zájem. Někdy, a to v tom jakoby „lepším případě“, odloží dítě do babyboxu. Jindy ponechá dítě sice živé, ale ukryté v tašce ledabyle kdesi pohozené. Většinou to končí smrtí novorozence, rovněž, jako když ho po porodu usmrtí. Proč? Když jsou tu babyboxy, které jsou anonymní.
V současné době nezvykle přibývá bestiálně zavražděných novorozeňat ihned po porodu. Dokážu si představit a vím, o čem mluvím, ty hrůzné činy, před nimiž stojí policejní výjezd, koroner a vyšetřovatelé, kdy matka uškrtí, doslova umlátí nebo utýrá své dítě. Vyjma případu, kdy jde o zdravotní psychickou poruchu matky, která se i v mizivém procentu stát může, by tyto matky z posledních jmenovaných případů nikdy neměly mít právo používat slovo matka, neboť dle mého názoru ho svými nelidskými činy těžce dehonestují v porovnání s matkami, které se třesou strachy o život nad kočárky se svými miminky.
Rovněž matky, které se starají o své těžce nemocné děti, i když dopředu ví, že je to naprosto marné. Jejich děti třeba nedožijí ani dospělosti, nikdy je nevyprovodí před oltář. Nebo do posledního dne budou jen ležet a samy nebudou schopny se o sebe postarat, protože i medicína není zatím všemocná. Není to pro obě strany život, je to jen jakési přežívání. Takto nevyléčitelných nemocí je celá řada, často o ních nemáme ani potuchy a je také celá řada dětí, které jimi trpí. Po celou tu dobu matky hledí smrti do očí a snaží se ji přelstít, aby jejich děti žily byť jen o jeden den déle. Jen ty, které žijí s tímto osudem, ví, jaký je to strastiplný život s tragickým, zcela jasným koncem.
A pak jsou matky, které se několik let snaží, aby měly vlastní dítě, podstupují lékařské zákroky, ale ne vždy se jim povede stát se matkami a vychutnat si okamžik, kdy poprvé držíte své dítě v náručí, přivinete jej na svá prsa a po těle se vám rozleje ten neuvěřitelný pocit, který doprovází slzy štěstí kanoucí po tvářích, že jste se stala matkou. Po celý život si pak toto těžké břímě osudu nesou ve svém srdci.
V neposlední řadě musím zmínit i matky, které, ač nemohou mít vlastní děti, si adoptují z ústavní výchovy malinké či větší dítě, dají mu svoji lásku, domov a vychovají ho jako své. Jistě to není jednoduché, hlavně to musí mít ve svém nitru hodně dobře srovnané, protože pořád to dítě není biologicky jejich a otázky, jak zafungují geny, nejsou zrovna lehké, jak se zdá, a odpovědi se předem nedají ani omylem předvídat. Všechny tyto zmiňované matky mají moji úctu, rovněž tak i matky – pěstounky, které se starají v pěstounské péči třeba o 3 i více dětí. Jsou to často děti z různých sociálních vrstev, někdy i postižené. Dokáží jim dát lásku, domov, starat se o ně a vychovat z nich dobré lidi. Rozdávat lásku tolika vlastně cizím dětem, vytvořit jim pocit bezpečí domova, stojí mnoho úsilí, vlastního sebezapření. Ony tohoto úsilí však nelitují. Jejich, i když ne biologické děti, mají štěstí, že nemusí žít v ústavech, ale mají zcela jinou výchovu a zcela jiný domov, plný lásky, pohody a klidu. I když v pěstounské péči stále máte na mysli, že může přijít den, kdy rodiče budou žádat dle zákona své dítě zpět. Nedovedu si představit, že když se o děti několik let staráte, že k nim nepřilnete, nevytvoříte si láskyplný vztah a pak....Toto se mi na systému nelíbí, nestaráš se, tak přijdeš o dítě. Je to možná kruté, ale dítě není věc, a pokud z něj má vyrůst spořádaný člověk, chce to hodně úsilí, lásky, pokory, kterou po hodně let jim dávají pěstouni a nakonec jsou odměnění tím, že přijde rodič a může si přes různá soudní řízení odvést dítě domů. I když nemůžeme opomenout, že je to jejich biologický rodič, přesto, dle mého názoru rodiče nejsou ti, kdo dítě zplodí a porodí, ale ti, kdo ho dobře vychovají.
Musím zmínit i ty, kteří se v dětských domovech starají o stovky umístěných dětí až do jejich dospělosti. I když je to jejich každodenní práce, přeci jen se vedle svého rodinného života snaží dát lásku a porozumění svěřeným dětem, které bohužel neměly to štěstí mít takovou mámu. I to je někdy kus sebezapření, když si uvědomíte, že denně chodíte do práce, kde na vás čekají rozzářené oči malých dítek, které se na vás těší, těší se na vaši náruč a pohlazení. Ti větší zase očekávají vaši pomoc v tom, že se vám mohou svěřit, popovídat si. Kam mají jít, když máma chybí, měla by nastoupit vychovatelka z domova. Na mě nejvíc zapůsobily návštěvy kojeneckého ústavu, stojíte nad postýlkou s krásným miminkem a ptáte se proč? Proč v dnešní době, kdy je možná interupce, někdo porodí dítě a pak je nechce, dá je rovnou k adopci. Jistě, že pak je šance pro páry, které usilují o adopci, že je možno si dítě adoptovat. Ale ne všechny děti jsou vhodné pro adopci, desítky jich putují z kojeneckého ústavu do dětského domova až do dospělosti bez možnosti osvojení. Těchto tvorečků je mi moc líto, jako i těch ostatních, kteří nemají to štěstí žít v úplné rodině, kde vládne láska, cit, porozumění. Z řady z nich vyrostou dobří lidé, ale také řada z nich po opuštění domova je vhozena do života mimo domov, který nezvládnou a neslavně to mnohdy končí.
Jak vidno, tak úděl matek, maminek je od nepaměti stále stejný, i když pokaždé v jiné době i situaci. Porodit, ochraňovat a vychovat své děti, i svěřené děti,tak, jak nejlépe umí, provést je životem nejen do dospělosti tak, aby se za ně nemusely stydět, to je to jejich poslání.
Všem hodným, milým matkám, maminkách patří po generace vřelý dík od jejich dětí. Často v mládí neumíme docenit to, co pro nás vykonaly, dospějeme k tomu, až se samy staneme matkami.
Všechny generace proto v srdci chraňte slovo máma, buďte hrdi na svoje matky, ať už jsou v našich očích jakékoliv, protože nikdo není bez chyb. Buďte jim vděčni třeba, nebo hlavně proto, že nám daly život, jen díky nim jsme tu a můžeme si žít svůj vlastní život a užívat krás tohoto světa.
A život, to je nejcennější dar, všechny malichernosti, nepříjemnosti, které se staly mezi námi a matkou během společného života jsou skutečně ve většině případů jen a jen malichernostmi zanedbatelného významu proti tomu, jak cenný dar je život, kterým nás matka obdarovala a bez podmínek jím provázela.
Poděkujme našim maminkám za život a za to, že tu byly, nebo stále, díky Bohu, ještě jsou...
