Patřil mezi smetánku města Slaného první poloviny 20. století. Zdejší občané si ho vážili a chovali ho v nadměrné úctě. Byl upřímným vlastencem, stejně jako všichni příslušníci dynastie Haugwitzů z Biskupicz. Miloval vroucně rodnou zem. Nejvíce mu však vedle domova přirostly k srdci romantické scenérie „ Českého ráje“, kde často s rodinou trávil dovolené. To byl Jindřich, narozený roku 1875 v Praze českému vlastenci Františku Xaverovi Haužwiczovi z Biskupicz a jeho manželce Alžbětě Terezii rozené Peclinovské z Peclinova. Pozdější ředitel chemické továrny ve Slaném a generální ředitel klíčového chemického koncernu Československa v Kolíně.
Vojenský kapelník František Xaver Haužwicz z Biskupicz byl účastníkem českého národního obrození, stýkal se s řadou národních buditelů, především z hudebního světa (Bedřich Smetana, Antonín Dvořák atp.) Proto dbal na to, aby všechny jeho děti byly v matričních knihách i úředních dokladech zapisovány pouze česky, tedy Haužvic.
Jeho nejstarší syn Jindřich Haužvic absolvoval s výtečným prospěchem roku 1892 pražské gymnázium a okamžitě nastoupil na Českoslovanskou obchodní akademii. Po dokončení studií v roce 1895 pro získání potřebné praxe nastoupil coby úředník v akciových lučebních závodech se sídlem ve městě Slaném, kam se přestěhoval. Továrna se nacházela na periférii města. Nikterak nepřitěžovala zdejšímu ovzduší.
Jindřich se zřejmě narodil na šťastné planetě. Dařilo se mu jak po profesní, tak i po osobní stránce. Roku 1901 se oženil s Helenou Giselou Majorovou (vnučkou barona Elsenwangera), která mu dala tři potomky- dceru Jindru a syny Vratislava a Svatopluka Josefa. Necelý rok po sňatku se stal účetním, čtyři roky poté už administrativním správcem chemické továrny ve Slaném. Dne 20. června 1910 byl Jindřich Haugwitz zplnomocněn k zastupování podniku ve všech sporných záležitostech a soudních sporech, souvisejících s chemickými látkami.
Rodina obývala rozsáhlou vilu v areálu továrny. Děti si vyhledávaly pro své hrátky různá místečka a koutky v areálu průmyslového komplexu, což se jejich tatínkovi nelíbilo. Měl strach o jejich bezpečí.
Jindřich vlastnil akcie zahraničních podniků v Rakousku i Holandsku. Rodina žila ve hmotném dostatku, mohla si dovolit koupit například nová auta pro oba syny. Sám Jindřich byl vášnivým fotografem a nadšeným automobilistou. Jako jeden z prvních obyvatel města Slaného vlastnil vůz, a sice značky „ Praga“. Dovolené u moře v Itálii či Jugoslávii nebyly pro dobře situovanou rodinu ničím výjimečným. Ovšem za tím vším stála tvrdá a poctivá práce, fenomenální organizační a řídící schopnosti jejího živitele Jindřicha, který k sobě dokázal být náležitě přísný. Pobyty v zahraničí jistě zejména dětem přinášely velkou radost. Ovšem v první řadě se cítil vždycky být Jindřich dobrým Čechem a v tomto duchu vychovával i své potomky. Oblíbil si při toulkách českou krajinou lokality Českého ráje a sem se vždycky vracel pro načerpání nové energie a odpočinek nejraději.
Schopností Jindřicha Haužvice si čím dál tím více všímali vysoce postavené osobnosti České politiky. Kariéra českého velikána v oblasti chemie strmě stoupala. Roku 1920 převzal funkci komerčního ředitele Lučebních závodů ve Slaném. O čtyři roky později rozšířil výbor správní rady Občanské záložny ve Slaném. Dospívající děti měly vynikající prospěch ve školách (studovali práva na Univerzitě Karlově v Praze), účastnily se sportovních aktivit (hráli tenis) a také hojně navštěvovaly plesy právníků a lékařů v Praze. Od otce dostaly byty v Praze, které vlastnily jako podíly v bytových družstvech. Kontakty udržovali také s politickými a vojenskými elitami mladého Československa.
Dne 1.ledna 1928 došlo k fúzi s kolínskou chemičkou a Jindřich převzal vedení celého klíčového koncernu v Kolíně. Ve funkci generálního ředitele působil do června 1929. V lednu 1932 ho prezidium krajského trestního soudu jmenovalo stálým soudním znalcem v oboru umělých hnojiv, klihu, rostlinných olejů a chemikálií.
Jeho možná nejvýznamnějším počinem bylo zakoupení dolů na těžbu mramoru v Čechách a zlatých dolů v Argentině. Stýkal se občasně se svým příbuzným divizním generálem Čeňkem Haužvicem, zakladatelem vojenské zpravodajské služby Československa v roce 1918, s nímž doma řešil věci vlastenecké.
Neprávem historií opomíjený český průmyslník Jindřich Haužvic z Biskupic odešel do říše věčného stínu 18. října 1943. Odešel s neposkvrněným štítem, čistou myslí a duší. Tak, jak člověk odcházet má. Zanechal po sobě dílo nedocenitelné hodnoty a zásluhy, hodné příslušníka šlechtického rodu. Zanechal po sobě také další generaci upřímných vlastenců, která se hrdě hlásila k českému původu.
Jindřich Haužvic sní svůj poslední sen v rodové hrobce na Olšanských hřbitovech v Praze.
Vladimír Šavrda pro i60
