Muži zvládají nemoci hůře než ženy
Ilustrační foto: ingimage.com

Muži zvládají nemoci hůře než ženy

25. 3. 2019

Když se muž dozví u lékaře nějakou diagnózu, vyrovnává se s tím mnohem obtížněji než žena. Proč tomu tak je? Na to téma sice existují vědecké studie i úvahy odborníků, ale nejvýstižněji stejně situaci charakterizuje starý vtip: Jak se jmenuje smrtelná mužská nemoc na čtyři? No přece rýma.

Ve Spojených státech proběhl výzkum, jehož autoři se snažili objasnit nejčastější příčiny sebevražd mužů vyššího věku. Ukázalo se, že velmi mnoho jich skoncovalo se životem krátce poté, co navštívili svého lékaře. Mnohdy však ani nevyslechli zdrcující diagnózu, často se pouze nevyrovnali se sdělením, které by někdo jiný třeba považoval za banální.

„Můj muž se naprosto psychicky změnil, když mu lékař řekl, že mu neprodlouží oprávnění řídit auto. Já tu tušila už déle. Manžel špatně vidí, špatně slyší, je roztržitý, za volantem se chová divně. Celá rodina se s ním bojí jezdit a syn mu už několikrát řekl, že by s řízením měl přestat. Takže my jsme vlastně rádi. Jenže manžel to bere jako své selhání, jako důkaz, že už je starý a nepotřebný. Od té doby polehává, nemluví. Vypadá jako těžce nemocný, ale když se ho ptám, říká, že mu nic není, a přitom skučí a chodí celý shrbený. Zároveň říká, že k lékaři už nikdy nepůjde,“ vypráví pětasedmdesátiletá Eva z Prahy.

Její muž situaci vidí takto: „Jsem k ničemu, tak co bych se snažil žít? Nejraději bych se pomalu vytratil, vypařil, rozpustil. Kéž bych tady jednoho dne prostě nebyl. Nebudu svými potížemi nikoho zatěžovat, svou ženu už vůbec ne.  Do toho, jak se cítím, nikomu nic není.“

Jeho chování není nijak výjimečné, spíše je obvyklé.

„U mužů dominuje neochota sdělit své stesky, vyhledat pomoc. Muži chápu sdělování jako projev slabosti. Drží se hesla – já sám. Bohužel, v případě, kdy vážně onemocní, tento přístup není ideální,“ míní psychiatrička Tamara Tošnerová.

Otázka ovšem zní: Je to jen póza? Snaha poutat pozornost, vyvolat u partnerek starost, péči? Nebo opravdu muži prožívají nemoci hůře, obtížněji se s nimi vyrovnávají po fyzické, ale především po psychické stránce?

Některé studie podporují teorii, že muži opravdu nemoci prožívají obtížněji. Například, že u nich nachlazení probíhá v jiné, těžší formě než u žen a má u nich mnohem horší průvodní jevy. Také vnímání bolesti je podle řady vědců jiné u žen a jiné u mužů. Příčinou jsou údajně rozdílné hormony.

Vědci jsou jednotní v názoru, že dlouhodobější bolest snášejí ženy lépe než muži. „Zjednodušeně a lidově řečeno, muž sice bolest dlouho nevnímá, ale když ji ucítí, zhroutí se rychleji než žena,“ uvedl Jiří Kozák, který vede Centrum pro léčení a výzkum bolestivých stavů ve Fakultní nemocnici v Praze – Motole.

Možné je, že vlastně všechny tyto studie a teorie srovnávají nesrovnatelné. Že jsou ženy od přírody naprogramovány tak, že musejí snášet bolest statečně, protože rodí děti. A že u mužů je zase přirozené bolest a nemoci zastírat a nesvěřovat se s nimi, protože v pozici lovců nikdy nemohli dát najevo slabost, selhání. Potíž je v tom, že v dnešní době muži nezastírají nemoci a bezmoc proto, že se ocitají v život ohrožujících situacích a musejí ochránit svou rodinu. Dělají to jen kvůli svým pocitům, sami kvůli sobě.

„Neřekl jsem své ženě, že mám rakovinu. Ona by panikařila. Dokud to půjde, budu to tajit,“ říkal sedmdesátiletý Jan z Ostravska. Jeho žena se však rok trápila, protože vycítila, že s ním něco není v pořádku, ale on mlčel. Nemluvil, zíral do prázdna, nikam nechodil, nic nedělal. Pro jeho ženu to bylo mnohem horší, než kdyby jí na rovinu řekl, jak na tom je. „Mohli jsme spolu prožít poslední roky lépe, hezky. Tak jsme se jen hádali, protože já nevěděla, co se děje. Mám ho tak zafixovaného jako protivného, ubručeného, až zlého. Choval se ke mně hrozně a já nevěděla proč,“ říká jeho žena Zuzana. Jeho zastírání skutečnosti mu neodpustila, přestože od jeho smrti uplynuly už tři roky.

Jsou však naopak muži, kteří nemoci zveličují. Tváří se tajemně, říkají, že jim nic není, ale jsou spokojeni, pokud se jich všichni ptají, co je tedy vlastně trápí, a užívají si, že jsou středem pozornosti.

„Mnoha mužům dělá dobře, když se ocitají v pozici opečovávané bytosti. Psychicky silných mužů, kteří se v případě nemoci dokážou správně vypořádat a zároveň před nemocemi nezavírají oči, ubývá. Jedná se často o muže, kteří byli matkami příliš opečováváni. Celkově se však dá říct, že  mezi muži stejně jako mezi ženami existují takoví, kteří se s nemocí nejsou schopni vyrovnat, stejně jako ti mimořádně stateční, kteří s ní umí bojovat,“ uvedla psycholožka Zdeňka Sládečková.

Pokud má muž k obtížnému zvládání nemocí sklony už v mládí nebo ve středním věku, jeho blízcí se mohou připravit na to, že ve vyšším věku to bude peklíčko. Vlastnosti se ve stáří jen zvýrazňují a právě chování mužů ve vztahu ke svým neduhům je toho velmi častým příkladem.

Hodnocení:
(4.2 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Vladimír Číp
Myslím,že názory mužů autorku ani příliš nezajímají. Je jí naprosto jasné,že všichni muži se vyrovnávají se svými nemocemi hůře než všechny ženy. Zavání mi to ženským sexismem pramenícím ze zjednodušování a nejspíše také špatnými osobními zkušenostmi.
Dana Puchalská
Ovšem nejhorší je lítostivý hypochondr. To potom rychle pryč od něj. Jinak je jeho partnerka kandidátka na brzkou návštěvu "cvokaře" .
Danka Rotyková
Také si myslím, že muži svoje zdravotní potíže prožívají hůř než ženy. Převážně jsou to takové křehké nádoby. Výjimečně se některý muž potýká s nemocí jako žena. Nejhorší je typ hypochondra, u něj se komunikaci snažím vyhnout.
Dagmar Bartušková
Nejhorší snad je, když se chlapi litují.
Jana Kollinová
Myslím, že by se měli k článku vyjádřit muži. Zajímal by mě jejich názor.
Věra Ježková
Dobré téma, ale trochu se v něm ztrácím. Neochota sdělit stesky, vyhledat pomoc, nezatěžovat obtížemi – ano; ale proč by to měla být póza, snaha poutat pozornost? Pokud muž ženě o své nemoci neřekne, neznamená to přece, že ji snáší hůř – podle mne právě naopak. Pro ženu je však nejistota hrozná. Nezpochybňuji možnost, že muži snášejí nemoci hůř než ženy; konečně, např. každý máme jiný práh bolesti.