Moje energie: Jak se vzchopit a jít životem dál
Část naší zahrady. Foto: autorka

Moje energie: Jak se vzchopit a jít životem dál

16. 3. 2019

Celý život se snažím řídit citátem: Neplánuj, netěš se, stejně osud bude mít poslední slovo, ale do dnešních dní se mi to pořád tak nějak nedaří. Člověk ať chce nebo ne, plánuje pořád a to už velké či malé věci, nebo třeba banální až úsměvnou  věc: co budeme zítra vařit k obědu. Bez plánování se prostě nedá žít. A netěšit se na něco, to já prostě neumím. Tak nějak, když se na něco těším, je pro mě život o trochu radostnější, mám lepší náladu, zkrátka s úsměvem se zvládá všechno líp.

V roce 2012 rodina mého syna očekávala příchod druhého dítka – chlapečka Štěpána. Jeho příchod na svět se plánoval na 11. dubna. Kdo z vás by se netěšil? Doma už měli skoro dvouletou Madlenku, ke které má přibýt další pokračovatel rodu Nováků. Po mé dosti náročné pracovní noci na středu 11.4. mě vzbudil okolo 7 hodiny mobil. Bože, kdo to otravuje, zalehla jsem teprve před hodinou a zase už telefon. Rozespalá se představím a na konci se ozval hlas mého ošetřujícího primáře. Zatrnulo mi. Musíte ihned přijet na další kontrolu do Kolína. Asi 10 minut jsem stála ve sprše, abych se pořádně vzbudila a pokračovala do začínajícího dne, vstříc svému osudu. V kolínské nemocnici mi sdělili, že výsledky CT jsou pozitivní, že musím další středu do „Thomayerky“ na speciální vyšetření. Nikdo mi nechtěl nic říci, mlžili, protože dobře věděli, že již několik let trpím jednou psychickou poruchou a jejich sdělení bych asi nezvládla, a jak všichni víme, stres není zrovna to, co lékaři vidí rádi. Jak se později ukázalo, asi verdikt by se mnou dost zamával, i když podezření jsem pojala vcelku okamžitě. Vyšetření v Praze bylo „výživné“, ale zvládla jsem. Zase bohužel nepřineslo to, co lékaři očekávali – zcela nesporné výsledky. Vědecké kapacity rozhodly, že v pondělí musím na operaci, nástup v neděli a v pondělí ráno hned operace. Věděla jsem, že je zle. A to jsem před tím šla jen na běžnou půlroční kontrolu, na kterou jsem chodila více jak dvacet let pro závažné onemocnění.

Mezitím, co já jsem si v nemocnici vyslechla lékařské rozhodnutí, narodil se nám vnouček. Jiní by se radovali, já měla smíšené pocity radosti, stresu, smutku a slzy jsem nestačila utírat. Těšila jsem se na vnoučka, ale radost přehlušily nepříjemné události. Štěpa se narodil zdravý a krásný, jako každé miminko, tak alespoň jedno pozitivum, v té chvíli však jediné. Stála jsem před porodnicí, smířena s osudem, že jeden život přišel na tento svět a já budu možná muset odejít do světa jiného. Je to úděl každého z nás, tak, jak se lidé rodí a umírají.  Pocit při pomyšlení na tento lidský koloběh života byl v tu chvíli zcela zvláštní.

Operaci v Praze jsem přežila, i když to nebylo jednoduché. Byla jsem ale na dně svých sil. Nějakou dobu jsem si zde poležela a vrátila se zase domů. Doma jsem hodně spala, byla zesláblá, bez energie, bez života a najednou jsem z toho mého aktivního života byla odsunuta na vedlejší koleji. Nedařil se mi návrat zpět k běžnému žití. Rekonvalescence se nekonečně táhla. Sedávala jsem velkou část dne, někdy skoro až do setmění na lavičce uprostřed zahrady, kterou jsem si sama vytvořila a stala se mým splněným snem, nabírala velmi pomalu energii z přírody. Musela jsem, protože jinak jsem byla jak Šípková Růženka. Spala jsem někdy i 20 hodin denně. Všechno jsem měla rozbourané, jídlo, spaní, no, hrůza. Nebyl to život, jen cosi jako přežívání. Jaro tehdy bylo v plném proudu, vše kvetlo, ptáci pěli jak o Zlatého slavíka, občas lítaly blesky a hrom burácel krajem, sprchlo, a tak i vzduch byl čistý a lehce se mi dýchalo, což mi zdravotně dělalo dobře.

Promarodila jsem rok, dostala ČID a po roce plný invalidní důchod, protože to, čeho se lékařské kapacity obávaly, se naštěstí nepotvrdilo, protože to by pro mě byla v brzku konečná stanice před nebeskými branami. Stav nemoci se ale natolik zhoršil, přidaly se i další psychické problémy a k tomu kupa prášků, kdy jeden uzdravoval a druhý zase ničil už tak mé dosti zbídačené tělo. No, co se taky dá čekat od kortikoidů, ale zaplať Bůh za ně, bez nich bych už opravdu stála před nebeskými branami, nebo možná na opačné straně. Kdo ví, jak by mi to ti nahoře spočítali? S invalidním důchodem jsem pak přešla do starobního důchodu.

Asi po roce od operace, když jsem tak nějak fungovala, jsem si denně uvědomovala, že to stále není ono, přeci takhle nemohu přežívat do konce svého života. Já, do té doby holka plná energie a životního elánu. Začala jsem vážně uvažovat o tom, co jsem měla ve svém nitru dlouho uložené. Chtěla jsem ve svém životě napsat nějakou romantickou knížku.Toužila jsem vytvořit dílko jen pro potěchu mého já, mé rodiny a nejbližších přátel, prostě zkusit, jak složité je něco napsat. Něco, co by obsahem bylo delší než je článek. Jiné další velké cíle spjaté se psaním mě míjely. Dalo to fušku, ale napsala jsem soubor devíti romantických povídek pod názvem Osudová setkání, který jsem i vydala. Neskutečně moc mě v tu dobu psaní naplňovalo tvůrčí energií a hnalo kupředu, abych nelenila, psala a tak svoji mysl zaměstnávala jinými tématy. Trvalo to víc jak rok, než bylo dílko hotovo. Pak elán ale náhle skončil, přišla další operace a tím i mé psaní zaujalo místo hluboko v šuplíku. Zase jsem byla bez energie. Loni jsem šuplík pomalu otevřela, psaní oprášila, něco ještě upravila, dopsala poslední rozepsanou povídku a bylo hotovo. V tu chvíli se mé nitro cítilo naplněno. Dokázala jsem si splnit své  přání..Původně však povídek mělo být deset, ale jak říkám, osud má vždy poslední slovo, tu desátou jsem nemohla a nemohla dotvořit, pořád se mi nelíbila, nebylo to ono a tak šla do šuplíku navždy. Myslím si, že v tu zmíněnou dobu mě políbila nějaká můza shora a v tom polibku bylo tolik tvůrčí energie, že jsem si splnila přání, které bylo uloženo dlouho v mé mysli. Bylo to pouze jednou a asi i naposledy. Určitě to byl její dárek pro start do mého nového života. Za to jsem jí tak nějak pomyslně vděčná. Od té doby nemám už žádnou inspiraci pro povídkové psaní. No, asi tak to měl osud v plánu.

Před vánocemi jsem knížku vydala, ale jen pro svoji soukromou potřebu, a tak nejbližší přátelé měli pod stromečkem moje vysněné literární dílko, kterému vděčím za to, že jsem skoro zase ta usměvaná holka, která si užívá života, i když zase – dnes a už navždy s určitými měnícími se zdravotními omezeními. A taky, nejsem v oblasti psaní žádný profesionál, žádná Nesvadbová, proto kniha je určená jen pro nejbližší. Nechlubím se, že jsem něco napsala, ale mé nitro dobře ví, že tato tvůrčí energie mi dopomohla k tomu, že jsem se hodně srovnala a to je pro mě víc, než možná desítky  prodaných knih. I když ohlasy nejbližších přátel jsou potěšující .

Touto svojí velmi osobní zpovědí jsem se chtěla vypsat ze své tehdy dosti neutěšené zdravotní a duševní situace. Po této zkušenosti jsem zase o krok blíž k myšlence, že existuje určitá, zatím nevysvětlitelná energie mezi nebem a zemí a mezi přírodou a člověkem. Že energie přírody a lidská duše se spolu dokáží v určitých pro člověka vypjatých situacích natolik spojit a ruku v ruce i tak trochu přelstít nepřízeň osudu, jak to bylo v mém případě.
Proto pokud můžete, choďte do přírody, kochejte se její krásou, objímejte stromy pro jejich energii, poslouchejte zpěv ptáků, pozorujte brouky, píli mravenců, včely létající z květu na květ, tanec motýlů nad květinou a vůbec, vždyť kolem nás je tolik krás, kterými nás dokáže příroda svojí nevyčerpatelnou energií povznést někam hodně vysoko..A když vás v osudové životní chvíli podrží  životní partner, rodina a pár dobrých přátel, tak je vše na nejlepší cestě.

Závěrem nemohu nevzpomenout tisíce lidí, kteří mají podobný, mnohdy i daleko horší zdravotní osud než je ten můj. Je jen na každém z nás, jak si to v mysli utřídíme a kam nás některé energie v jejich bezmezné síle a vlivu dokáží posunout. Od té doby víc než kdy před tím hodně věřím v sebe, v energii přírody a sílu lidských vztahů, které jsou základem pro zdolávání osudu každého z nás. Moje energie byla tvůrčí, a i kdybych už nikdy nic nenapsala, stálo to za to. Rovněž tak i ponořit se do lůna přírody, když je nám nejhůř a celým tělem vnímat její energii, která dokáže až neuvěřitelně souznít s naší duší, a to až natolik, že si člověk hluboce uvědomí, z čeho vyšel a kam patří a kam může směřovat....

Každý z nás má jistě nějakého koníčka a třeba i ne jednoho. Z těchto smysluplných činností pramení spousta energie, kterou člověk, zvláště v našem seniorském věku musí pro sebe každodenně využít. Hodně energie využívejte pak z přírody, protože ta je stále zadarmo, člověk jí může mít tolik, kolik potřebuje, a je, a to hlavně, životodárná...

 Všem íčkařů a nejen jim přeji čistou mysl, víru v sebe a sílu lidských vztahů.

 

Partneři soutěže:

710x100-4.png

DIG_680x140_stat.jpg

 

 

Hodnocení:
(5 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Nováková
Milé dámy, z celého srdce děkuji všem za váš zájem o moji zpověď.Jistě každá z nás má nějakou svoji bolístku ať větší či menší, ať zdravotní či duševní. Člověk to musí brát, že tak to život přináší. Ale s využitím nějaké energie ať už z přírody, z koníčků, z cestování,psaní či četby a k tomu i energií z mezilidských vztahů to musíme zvládnout. Když při vás stojí životní partner a děti,případně vnoučata a pár opravdových přátel máte slušný základ hodně zvládnout. Vždyť nejen pro ně stojí žít. Je to tak prosté,když nejde o život, tak je to sranda, ostatní se dá opravit, vyměnit, vyhodit a koupit nové ,neboť to jsou přeci jen a jen hmotné statky.Mějte všechny krásné jarní dny, plné zdraví, pohody, lásky nejbližších. Krásné je žít v každém věku...
Marie Ženatová
Díky moc za hezký a poutavý příběh plný energie - něco jsem měla podobné...
Danka Rotyková
Paní Hanko, Váš článek mě potěšil. Přeju Vám hodně sil, abyste si mohla svůj život užívat.
Eva Krausová
Hani, právě jste poslala Vaším článkem energii i mě. I já nabírám sílu v přírodě a dovede mi ji dát i fenka Megí, protože zvířata umí na rozdíl od lidí žít "právě teď". Přeji Vám od srdce co nejvíce zdravíčka, síly, radosti z maličkostí.❤
Lidmila Nejedlá
Tedy, z toho čiší síla! Držím palce.
Alena Tollarová
Určitě není jednoduché napsat takovýto osobní příběh. Osud dovede člověku naložit pořádnou porci a poprat se s ní není jednoduché. Ale sluníčko svítí, ptáci zpívají a knížka je na světě ... držím palce, ať to tak zůstane!
Zuzana Pivcová
Souhlasím s Janou a trochu mi to také připomíná novou Zuzanu zde (nemám na mysli sebe), u které se Hlava a Tělo naučily spolu dohodnout a prospívá jim to. Vzala jste to opravdu za dobrý konec a tak to bude i dál!!
Jana Šenbergerová
Energie, o které píšete, je všude dost pro všechny, jen se jí otevřít a nechat ji sebou proudit. Vy už teď určitě víte, že to tak je.
Hana Práglová
Velice hezké a poutavé čtení. Přeji vám,abyste měla neustále tolik energie,abyste se o ni mohla rozdělit i s ostatními.
Marie Seitlová
Jedním dechem jsem článek přečetla, děkuji za něj a přeji hodně zdraví a energie.
Anna Potůčková
Moc hezký článek, za nějž děkuji a přeji spoustu energie do dalších dnů !
Alena Vávrová
Ať vaši důvěru, s jakou jste se svěřila se svým životním příběhem, nikdo a nic nezklame. Tímto vám moc děkuji a přeji vám i nadále hodně energie a optimismu.
Dana Puchalská
Držím všechny palce, ať jsou už jen lepší a hezčí dny ve Vašem životě. Musí se věřit, jinak to prostě NEJDE.
Soňa Prachfeldová
Paní Hanko, dotkla jste se mé duše. Hluboce lidské v nemoci i uzdravování, přeji Vám jen pozitivní energii v okruhu svých milých a ve všem, co máte ráda.
Jana Kollinová
Článek se moc líbí jak obsahem tak zpracováním. Při čtení jsem měla pocit, že energii vysíláte a určitě se nemýlím. Vybojovala jste si tvůrčí čas a místo na slunci. Přeji Vám, aby Váš zdroj energie byl nevyčerpatelný.
Hana Rypáčková
Ano, do posledního dechu "něco" dělat. Můj muž taky napsal knihu pro své milé přátele a rodinu. Zabavil se stihl ji vydat a potěšit se tím. Neuzdravil se. Rozdávala jsem ji bohužek už já sama.
Jarmila Komberec Jakubcová
Článek jsem přečetla jedním dechem, moc zajímavý a já přeji hlavně zdraví .
Věra Ježková
Hano, poutavý příběh. S kortikoidy mám zkušenost. Říkám – ty jen v ohrožení života. Což byl bohužel i váš případ. Psaní knížky rozumím. Přeji vám hodně zdraví a energie.