Kdo se s tou prosbou nesetkal, je šťastný člověk. Jenže právě snaha pomoci dětem či vnoučatům žene čím dál více lidí do dluhových problémů a poslední statistiky týkající se zadlužených seniorů jsou hodně varovné.
Jaromír je moderně oblečený švihák se spoustou koníčků. Je mu třiasedmdesát, důchod třináct tisíc, občas si něco jako bývalý novinář přivydělá psaním. Je rozvedený, má přítelkyni, mohl by žít příjemný život. Jenže, když zaplatí sedm tisíc za nájem, nezbývají mu na záliby peníze, tak tak, že má na jídlo.
Splácí totiž měsíčně čtyři tisíce za svého vnuka. Ten jej před pár lety požádal o půjčku. Jaromír mu samozřejmě vyhověl, co by pro milovaného vnuka neudělal. Jenže netušil, že mladý muž už má půjček tolik, že mu žádná banka další nedá, a proto požádal dědečka, aby si půjčil na sebe. Splácet nemá z čeho, a tak platí Jaromír. Pomáhá mu s tím dokonce jeho přítelkyně, rovněž seniorka. Jaromírova dcera o tom neví, on jí to nechce říct, aby se na svého syna – jeho vnuka, nezlobila.
„Nechci o tom mluvit, aby z toho v rodině nebyla ostuda,“ říká. „Mladej se ke mně moc dobře nezachoval, peníze prostě rozfofroval v naivní honbě za bohatstvím. Za blbost se platí, tak za tu svou platím, ale nechci, aby se o tom vědělo,“ vysvětluje.
Seniorů, kteří místo toho, aby si své peníze užívali, platí půjčky za své příbuzné, přibývá. A je to problém, o kterém se moc nemluví. Lidé jej totiž přiznají obvykle, až když se problém rozepne do nebezpečných rozměrů. Jinak mlčí, protože se stydí, nebo prostě nevěří, že je příbuzní nechali takzvaně na holičkách.
Dluh seniorů: 19 400 Kč
Podle Asociace inkasních agentur tvoří lidé ve věku nad pětašedesát let čtyři a půl procenta všech dlužníků. Což vypadá jako zanedbatelné číslo, jenže tomu tak není, protože se za ním skrývá jisté nebezpečí. „Průměrný dluh seniorů je devatenáct tisíc čtyři sta korun, což se sice nezdá mnoho, ale vzhledem k průměrným výškám penzí a faktu, že se jejich životní náklady stále zvyšují, je pro mnohé ta částka nebezpečná,“ vysvětluje Vladimír Gazárek, prezident Asociace inkasních agentur. „Na druhou stranu mají senioři velkou vůli své závazky uhradit a splácejí pravidelně,“ dodává.
Některé domovy pro seniory už zaznamenaly, že do nich chodí vymahači dluhů, v Jirkově se dokonce stalo, že přišel exekutor. „Máme tady dámu, která půjčila své úspory přes dvě stě tisíc příbuzným a teď nemá ani na to, aby hradila pobyt u nás,“ vypráví ředitelka jednoho domova s pečovatelskou službou na severní Moravě, která si nepřeje zveřejnit jméno. „Sama jsem její příbuzné kontaktovala a snažila se je přesvědčit, aby tu situaci nějak řešili, ale říkají, že je to záležitost uvnitř rodiny, do které nikomu nic není. Paní přitom u nás roste dluh a nikdo nevíme, co si počít, nemá kam jít. Vyšlo najevo, že mladým půjčila na rekonstrukci domu a přitom se sama dostala do potíží,“ vypráví.
Pro dobrotu, na žebrotu
Letos byla uvalena exekuce na více než šedesát pět tisíc penzí, je to téměř třikrát více než před deseti lety. Zatímco dříve byl starší člověk – dlužník, který nesplácí své závazky, naprostou výjimkou, nyní jich rok od roku přibývá. Ne, že by splácet nechtěli. Exekutoři se shodují, že právě lidé vyššího věku jsou v tomto směru velmi zásadoví a slušní. Jenže prostě nemají splácet z čeho. „Při zpracovávání důchodů s exekucí vidíme, že dluhy lidem nejčastěji vznikají na prodejních zájezdech, při nákupu dovolené, půjčkách pro děti nebo při zárukách za jejich půjčky,“ řekl před časem na tiskové konferenci Vilém Kahoun, ředitel České správy sociálního zabezpečení. Je to jasné, mnozí chtějí pomoct a pak na to doplácejí.
Jaromír a jeho přítelkyně se nyní shodují, že půjčka vnukovi byla největší chybou jejich života. „Nejhorší na tom je, že mi přítelkyně říkala, ať nepůjčuju a ještě jsme se kvůli tomu pohádali. Řekl jsem jí, že nedovede pochopit, co jsou to silné vazby mezi příbuznými, protože vnuky nemá. Od té doby jsem se jí za to snad stokrát omluvil, ale nikdy to vyřčené už nemůžu vzít zpět. Přesto si myslím, že kdyby vnuky měla, půjčila by jim taky. My, dědové a babičky, jsme do nich prostě zamilovaní a zamilovaní lidé obvykle nevidí a neslyší,“ říká. A přeje všem, aby nedopadli jako on.
Tři zásady, když uslyšíme:
Babi, dědo, půjčíš nám?
1) Sepište smlouvu. Ano, zdá se nemožné, že by naše roztomilá vnučka nedržela slovo a začala se tvářit, že si žádné peníze nepůjčila, ale už se to stalo hodně lidem, kteří si také mysleli, že to není možné. Není to urážka důvěry našich blízkých. Naopak, aspoň se do života naučí, že u finančních záležitostí je normální sepisovat smlouvy. Jednou se jim to může hodit.
2) Nepůjčujte si, abyste mohli půjčit. Jestliže máte peníze v hotovosti a chcete je půjčit, vaše věc. Ale vzít na své jméno půjčku s tím, že ji za vás bude splácet příbuzný, je vždy krok do nejistoty. Nepřejeme nic zlého, ale co když onemocní, co když přijde o práci, co když se něco stane?
3) Nic netajte. Jestliže si chce vnuk půjčit a tvrdí, že právě od vás, aby vše zůstalo takzvaně v rodině, má i rodina právo o tom vědět. Není to žalování, je to normální porada. Jestliže vnuk chce půjčit od prarodičů, jeho rodiče by o tom měli vědět, i když mu je už třeba čtyřicet.
