Když zemře partner. Jak to přežít?
Ilustrační foto: ingimage.com

Když zemře partner. Jak to přežít?

28. 2. 2019

Je to jedna z nejtěžších životních situací. Mnozí psychologové se kloní k názoru, že absolutně nejtěžší. Když po dlouholetém vztahu člověk ztratí životního partnera, po prvotním šoku a smutku se musí vypořádat ještě s jednou věcí. Nastane čas na změnu života. Jenže měnit život ve vyšším věku je těžké. Lidé často volí cesty, kterými si škodí.

Už mě nic nezajímá. Nikam nechodím. Nemám kam, nemám s kým. Nic není, jak bývalo. Nějak už dožiju. Tento způsob reakce na ztrátu partnera je častější, než by se zdálo. Jedná se totiž o lidi, kteří nejsou vidět. Tím, že se uzavřeli, jako by neexistovali.

Často se jedná o ty, kteří byli na svém partnerovi velmi závislí. Dá se říct, že ve vztahu byli tím slabším, ne dominantním. To není míněno špatně, obvykle to tak ve vztazích bývá, že jeden je aktivnější, více rozhoduje a řídí a ten druhý se podřizuje, nechává se vést a vyhovuje mu to tak. Je jedno, jestli jde o ženy nebo o muže, dominantnější může být ona i on. Nebo jde často o lidi, kteří byli ve vztahu partnerem či partnerkou opečováváni. Nemuseli se o nic starat, vše zařizoval ten druhý.

„Na našem patře žili manželé, tipuju jim tak kolem osmdesáti. Před časem pán zemřel. Po několika měsících jsme si uvědomili, že paní vůbec nevidíme. V bytě bylo ticho, nevycházela ven. Věděli jsme, že žije, protože jsme ji občas viděli brzy ráno jít do obchodu a zase zpátky, ale jinak prakticky nevycházela. Přitom dříve často někam chodila, dávala se s lidmi do řeči, sedávala v nedaleké cukrárně, stále jsme se potkávaly,“ vypráví šedesátiletá Alena, která žije na jednom ostravském sídlišti. Nedalo jí to a jednou na sousedku zazvonila. „Trvalo to nějakou dobu, pak otevřela. Překvapilo mě, jak za těch pár měsíců sešla. Byla bledá, zhubla, oči ztratily jiskru. Ptala jsem se jí, jestli něco nepotřebuje, jestli nechce přijít na kávu, popovídat si. Vypadala zaskočeně. Myslím, že nebyla ráda, že jí věnuju pozornost. Řekla, že nic nepotřebuje.“

Paní asi rok poté zemřela. Její dcera pak Aleně vyprávěla, že poslední dobou bylo velmi těžké s ní mluvit. Na vše odpovídala, že už nic nepotřebuje. „Nic ji nebavilo, po smrti muže se naprosto uzavřela před světem. Ona, bývalá učitelka a amatérská herečka, která měla celý život spoustu zájmů a byla vždy hovorná a přátelská, ztratila smysl života. Po smrti manžela svůj život radikálně změnila,“ vysvětluje Alena.

Podobných případů je více, než si myslíme. Ale pozor, takový přístup k ztrátě partnera je nebezpečný. „Ti lidé se stahují do sebe, mnohdy přestanou vycházet ven. Kromě toho, že se trápí, se však na nich v mnoha případech začnou projevovat symptomy demence. Oni přestávají mít stimulaci. Vše souvisí se vším a právě tyto případy jsou ukázkou, že když člověk přestane aktivně žít, přestane procvičovat svůj mozek a projeví se to na jeho fyzickém i psychickém stavu,“ říká Dana Steinová, která se zabývá trénováním paměti a vede Centrum celoživotního vzdělávání.

Příbuzní, sousedé a známí takových lidí pak říkají: Ten pán se nedokázal vyrovnat se smrtí své ženy. Ta paní se od smrti svého muže velmi změnila, celá sešla.

Na jedné straně je to hezké. Dotyční své protějšky milovali, s jejich ztrátou se jim rozpadl svět. Na straně druhé se tím sami řítí do spirály velkých problémů, která opravdu v nejednom případě končí až vážnými psychickými poruchami či dokonce demencí.

Profesor Nicholas Christakis, který působí na Harvardově univerzitě, dělal dlouholetý výzkum na téma, jak ztráta dlouholetého partnera ovlivní zdraví toho, který po něm zůstal. Nejde jen o psychiku, zajímalo ho, zda ovdovění a osamění může mít vliv na fyzický stav. Za devět let výzkumu potvrdil, že stres ze ztráty partnera mnoha lidem opravdu přivodilo kolaps organismu či selhání srdce. „Smrt z žalu opravdu existuje. Smrt milovaného partnera je výraznou hrozbou pro zdraví a rizikem smrti pro vdovu či vdovce,“ tvrdí profesor Christakis.

Existují však lidé, kteří se se ztrátou dlouholetého partnera vyrovnávají přesně opačně. Bolest a smutek se snaží překonat činorodostí, aktivitou. Smrt manžela či manželky, druha či družky je pro ně stejně bolestná jako pro ty, kteří se uzavřou před světem, jen se s ní vypořádávají přesně naopak.

„Když táta zemřel, maminka se po třech měsících naprosto zbláznila. Pořád někde běhá, zapsala se do řady kroužků. Nikdo o sebe tolik nedbala. Nechala si zvednout víčka, stále sedí u kadeřnice, nakupuje si oblečení. Vypadá to, jako by ožila. Nechápu to, protože mi vždy s tátou připadali šťastní. Nezdálo se mi, že se cítila nějak utlačovaná, naopak tatínek ji spíše lákal na výlety a do společnosti a ona nejraději koukala na televizi. Ale teď se chová divně, jako by najednou ještě něco chtěla ze života urvat. Nevíme, co si o tom myslet a přijde nám to vůči tatínkovi, který už tady není, tak nefér,“ vypráví pětačtyřicetiletá Veronika o své sedmdesátileté mámě. Jenže ta to vidí přesně opačně. „Když Petr zemřel, měla jsem pocit, že na mě v bytě vše padá. Vše mi ho tam připomínalo. Tak jsem si nechala jen pár jeho fotek, ale jinak jsem byt přestavěla. Hodně věcí jsem vyhodila. Potřebovala jsem si vytvořit pocit, že začínám nový život. S tím souvisí, že dělám to, co jsem dříve nedělala. Zaměstnala jsem si mozek, vyplnila čas, a tudíž se netrápím, nemyslím na něj. Že to někomu připadá divné? Co je komu do toho? Dokud člověk ztrátu partnera nezažije, nemá do toho co mluvit,“ tvrdí.

V souvislosti s tím, jak se nyní lidé dožívají čím dál vyššího věku, je vysoce pravděpodobné, že je ztráta životního partnera potká. Zkrátka, jednoho z páru to potká rozhodně. Je jen otázkou, kdy a jak se s tím poté vyrovná. Jakou cestu vypořádávání se s touto situací zvolí.

Psychologové, kteří se tímto tématem zabývají, říkají, že lidé velmi často volí jednu z výše zmíněných cest, které jsou obě poněkud extrémní. Daleko lépe by pro sebe udělali, kdyby se poddali přirozenému smutku, pláči, truchlení. A počkali, co se bude dít dál, nesnažili se svůj život v reakci na smrt blízkého radikálně a rychle měnit. Třeba ty změny nakonec do jejich životů vstoupí samy, pomalu, přirozeně.

Hodnocení:
(5.1 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Smrt partnera je vždycky těžká, ať umře nečekaně, nebo umírá dlouho. Různě přijímáme život, stejně různě smrt. Jsme tu každý sám za sebe a jenom na nás záleží, jak se se životem a smrtí vyrovnáme. Život jde dál ať s námi, nebo bez nás. Když věříte, že jste tu jen jednou, tak si to prostě prožijete až do morku kostí. Když víte, že je to jinak, s láskou ze svého života propustíte kohokoliv. A když víte, že přílišným truchlením škodíte nejen sobě, tak se se smrtí srovnáte rychleji.
Alena Pečená
Také jsem si tím prošla, ztráta partnera je velice těžká. Každý to má trochu jinak a každý se s tím musí srovnat sám. Dostala jsem se z toho díky rodině a hodným lidem okolo sebe. Manžel pořád zůstane v mém srdci a nikdy na něj nezapomenu.
Josef Bílý
Je mi 67 let, manželka je o 3,5 roku mladší, budu velmi rád, když umřu já první, vím jistě, že život bez mé manželky by byl pro mne utrpením.
Zdeňka Wolfová
Můj manžel mi zemřel před dvěma roky,náhle,masivní infarkt.Po jeho smrti jsem se chovala jak blázen.Všude svíčky, fotografie, vztek,lítost...Prostě spousta emocí. Moje dospělé děti to měli a ještě mají hodně těžké. První vánoce jsem myslela, že nepřežiju. Druhé vánoce,ty jsem si nepřipustila.Běžný den.Radost jsem měla z vnoučat.Byla radost z dárečků. Jinak mi pomáhá práce i doma. V duchu stále myslím na manžela. Co by si myslel, co by řekl. Rady druhých neposlouchám, protože nikdo neví jak se cítím. Jak mi řekla lékařka,musím si to odžít.Tak žiju.
Zdenka Soukupová
Vidím, že je nás hodně s nehezkou životní zkušeností.. Také jsem si to prožila, když mi bylo 48 let. Naštěstí děti byly už dospělé a hodně mi pomáhaly. Měla jsem práci, která mě moc bavila a dobré kolegy.; také pár dobrých přátel. A nejsem žádný škarohlíd (aspoň si to o sobě myslím), takže jsem to překonala bez depresí a psychologů. Ale opravdu to není jednoduché, hlavně v prvních týdnech a měsících.
Soňa Prachfeldová
Je to moc smutné, kéž by člověk umřel při určitém věku ve spánku a netrápil se a sním i rodina. S mým milovaným mužem jsem proživala ty šílenosti přes tři roky , drželi jsme se za ruce a dodávali sílu .....
Jarmila Komberec Jakubcová
Musím velmi pochválit péči, kterou poskytovala nezisková organizace Home Care.Zdravotní sestra chodila každý den píchat manželovi injekce, měřit tlak či odebírat krev abych ho nemusel vozit k lékaři. Bez této péče bych ho musela dát do hospice.A tak mohl manžel být v domácí péči až skoro do konce života.Vše fungovalo perfektně, měla jsem i zapůjčené zdravotní pomůcky a také jsem věděla, že na to nejsem sama. Mám tedy velmi dobré zkušenosti se zdravotní péčí o onkologického pacienta. Hodně lidí si na zdravotnictví stěžuje, ale já musím jen chválit. Všude jsem se setkávala s velkým pochopením. Také plzeňská FN Lochotín se snažila max. manželovi v posledních dnech jeho života pomoci.Všem patří velké poděkování.
Věra Halátová
Psychologové stále něco "řeší", ale jejich výroky a poučky jsou výsledkem bádání druhých osob, těm, kterým už se něco takového stalo a kteří a které to různě prožívali/ly a různě svou situaci vyřešili/ly anebo nevyřešili/ly. Život je k žití a musí se žít dál. Já jsem měla 43 roků, jeden syn 15, druhý syn 7, nesplacený dům, žádné příbuzné ani mé ani manželovy, kteří by mi ev. pomohli. Manžel byl nemocen tři roky, a pak zemřel. Karcinom prostatae generalis, má na úmrtním listě. Přežila a překonala jsem všechno, oba synové vystudovali i střední i vysokou školu, dům jsem splatila, udržela. Vždy jsem si zaměstnání sehnala, co bylo třeba udělat, jsem dělala, co bylo třeba se doučit, jsem se doučila.Nemám ráda fňukny a sama nejsem fňukna. K návštěvě psychiatra mne nedohnala manželova smrt, ale potom v zaměstnání šikana majoritního majitele jedné a.s. Překonala jsem a přežila i to, našla jsem si jiné a lukrativnější zaměstnání. Tento boss už je po smrti a jeho smrti nelitoval nikdo. Krátce před manželem zemřel jeho otec, který u nás bydlel a o kterého jsem se starala, po manželově smrti mne navštívila sestřenice, která pak onemocněla rakovinou lymfatických uzlin a také zemřela. Byla jsem pár let sama, neměla jsem zájem starat se o jiného muže a jeho příbuzné. Měla jsem pak přítele, který zemřel před dvěma lety na rakovinu slinivky břišní. Bohužel, jsme lidé smrtelní.
Jarmila Komberec Jakubcová
Že budu 2x vdovou jsem nikdy netušila. První manžel zesnul v r.2006 a ten druhý v loni na Vánoce. Vyrovnat se s jeho ztrátou mi pomohl syn se snachou. O to vše bylo horší, že nemoc přišla zákeřně a její průběh byl velmi rychlý. Dodnes se ztrátou nemohu smířit .S druhým manželem jsme žili 4 roky před svatbou a měli jsme sňatek v loňském červnu.
Libuše Křapová
Úplně nejhorší je, když vaše okolí ví nejlépe, jakým způsobem a do kdy smíte truchlit, a když to nepřijmete, tak vás ignorují.
Zuzana Pivcová
Já jsem to zažila náhle v necelých 39 letech a nebyli jsme spolu tak dlouho. V první chvíli se člověk všemožně brání tu pravdu přijmout a dělá nesmysly. Jezdila jsem po práci skoro denně na hřbitov a doma se obklopila spoustou jeho fotek a jeho věci jsem nechávala ležet. Až pak mi jeden starší kamarád vpodstatě vynadal, že takhle to nejde. To byl začátek mého dalšího života.
Margita Melegova
Neumim si to predstavit, porad mam druhe ja.
Danka Rotyková
Ztrátu manžela jsem zvládla díky hezkému vztahu se synem. Vzájemně jsme si byli oporou. Navíc jsem v 53 letech byla ještě zaměstnaná, a to si myslím, je také důležité.