Vídeň 1980: Přijíždíme vlakem na nádraží Wien Südbahnhof. Přijíždíme ze země za železnou oponou, ze země obehnané ostnatými dráty, přijíždíme ze socialistického Československa. Světe div se, na devizový příslib. Po několika marných pokusech při stěhování z okresu do okresu jsme najednou jakoby nic - kupodivu bez protekce - dostali jsme se ženou devizový příslib. Asi soudruzi, kromě těch protekčních, pro klid svého takzvaného svědomí museli zřejmě losem nebo náhodou dát i nějaký navíc, a to byl možná právě ten náš. Ale vycestovat jsme mohli jen my dva s manželkou a tehdy malé dítě jsme museli nechat doma v péči babičky a dědy.
Devizový příslib byl skromný, na čtyři dny. Co teď s ním? Přišlo to celkem nečekaně, neboť po zkušenostech z let minulých, jsme s tím ani nepočítali a žádosti jsme dávali víceméně jen tak pro zábavu. A on přišel. Začalo horečné přemýšlení. Přece jej nenecháme plavat, když jsme to tak dlouho zkoušeli. Moc peněz nemaje, přemýšleli jsme kam jet a jak to vlastně zařídit. Že to bude Rakousko, mi bylo jasné. Rakousko jsem miloval od dětských let. Poprvé jsem tam byl ještě jako malý chlapec a později jako jinoch, to bylo v letech šedesátých, kdy se tam občas také mohlo. Většinou k návštěvě příbuzných. Alespoň my tam jezdili na návštěvy, neboť moje babička, narozena ve Vídni ještě za monarchie, tam příbuzné měla, a to dokonce nejbližší - sourozence.
Rakousko tedy bylo jasné, další výhodu mělo v tom, že k těm čtyřem dnům se daly připočíst další dva dny na cestu, to platilo bez rozdílu vzdálenosti a Vídeň byla neskutečně blízko, i když v té době pro nás nepředstavitelně daleko. S pomocí rodinných známých se nám ocitla v rukou adresa jednoho Vídeňáka. Ten nám nabídl na těch pár vysněných dní nocleh a také pohostinnost, jak se později ukázalo. Samozřejmě, že nějaké valuty navíc jsme s sebou pašovali, abychom nebyli na obtíž a též jsme z kapitalistické ciziny alespoň něco málo chtěli přivézt.
Naše cesta tedy vedla na Karlovu adresu, Wien XX., ulice Dresdnerstrasse. Já Vídeň jako kluk velmi dobře znal, takže nebyl pro nás žádný problém se tam hned po příjezdu z nádraží přesunout. Dříve tam jezdila tramvaj s označením O. Později se to změnilo na N. Od té doby jsem u Karla byl nesčetněkrát. Sám, s manželkou, s jinými členy rodiny, v létě, v zimě, nakrátko či na delší pobyt. Karel se prostě stal naším Vídeňákem. Jak proběhlo seznámení? Jednoduše. Zazvonili jsme u dveří jeho bytu, řekli, že jsem ti a ti z Moravy, slova dala slova, Karel měl nachystánu přípravu oběda, ke které však nedošlo, neboť bylo o čem povídat. Jezdíval na Moravu a zjistili jsme, že máme i několik společných známých, zkrátka čas běžel jako voda, najednou bylo půl druhé odpoledne a na oběd se šlo do restaurace, do Prateru do Schweizerhausu.
Kolarik – export, import Budweiser, Karel dříve znal pana Kolaříka osobně. Právě tam čepovali budějovický Budvar, nejprodávanější české pivo v Rakousku. V té době jsme neměli moc představu o cenách ve vídeňských restauracích a už vůbec ne v těch lepších, listovali jsme pomalu jídelním lístkem a snad jediným nám známým pokrmem byl slavný Wiener Schnitzel. Už jsme si jej chtěli objednat, ale Karel nás zadržel a řekl, ať to necháme na něm. Objednal velké pečené vepřové koleno s oblohou a bylo to jídlo pro všechny tři, a ještě si Karel zbytek nechal zabalit domů. To v té době u nás nebývalo zvykem, tak nás to docela překvapilo. Oběd se lehce protáhl, popršelo, pořád bylo o čem mluvit, Karel ještě objednal sedmičku červeného vína, také kávu a teprve pak jsme se vydali na dlouhou procházku po městě, kde moje žena byla poprvé. Od Prateru jsme se dali po Praterstrasse, přešli most Schwedenbrücke přes Donaukanal na Schwedenplatz a Franz-Josefs-Kai, kde jsem to velmi dobře znal, neboť tam za svého života bydlel bratr mé babičky, dále po Rotenturmstrasse přes Stephansplatz a Kärtner Strasse až k vídeňské opeře. Přes Hofburg zpět na Stephansplatz a odtud zase k dunajskému kanálu, přes něj po Marienbrücke a po Taborstrasse, domů ke Karlovi jsme se dostali až pozdě večer.
I další dny proběhly v podobě procházek, jednoduše co se dalo zvládnout, jsme zvládli. Kulturní a historické památky, parky, kostely, výlet do Wienerwaldu, návštěvy různých marketů, obchodních domů Gerngross a Herzmanski na Mariahilferstrasse, které pro nás v té době byly exotikou. Mexicoplatz s jeho obchůdky, vinárničky Heuriger v Nussdorfu a Grinzingu, vídeňské kopce Kahlenberg i Leopoldsberg a samozřejmě Hofburg a Schönbrunn. Pro moji ženu to tehdy bylo všechno poznávání nového, já si zase po mnoha letech připomínal stará známá místa.
Díky tomuto devizovému příslibu, mimochodem jedinému, který jsme od soudruhů dostali, jsem mohl Rakousko po jedenácti letech znovu navštívit. A zase jsem byl nucen čekat. Tentokrát však již ne jedenáct, ale přece jen osm dlouhých let. V té době pak již bylo umožněno zasílání devizových prostředků ze zahraničí přes banku a podle jejich množství soudruzi určovali příslušný počet dnů, které bylo možno v kapitalistické cizině strávit.
