Na televizní obrazovce se ale objevila letošního 2. ledna v premiéře unikátního časosběrného dokumentu Sama, který s ní na sklonku jejího života natočil začínající dokumentarista Oldřich Faifr.
Dokument - monolog je osobní výpovědí o osamělosti ve stáří. Výpovědí věcnou, přímou, bez patosu a lítosti. Samozřejmě v ní nemůže chybět ani pověstný Lubin humor, s nímž ráda a ochotně vyprávěla o svém životě nám novinářům. Dovolím si přidat také jednu ze svých vzpomínek.
Ti, kdo Lubu Skořepovou znali, dobře vědí, že její srdce patřilo už od útlého mládí hlavně divadlu. „Upsala“ se především Národnímu. Za 60 let zde vytvořila více než 80 rolí. Diváci ji však mohli vídat také na jiných scénách v Praze, ale i mimo ni. Její nabitý diář by děsil pětadvacátníka v plném rozletu… Přesto byla nesmírně vstřícná a skutečně jí nechyběl smysl pro humor. Její život se nedal spoutat do otázek a odpovědí, myšlenky rády přesahovaly prostor i čas. Závěrečná slova tohoto Lubina povídání ukazují, jak moudrá to byla žena.
Tancování v lese
Luba se narodila jako Libuše v Náchodě, rodiče kromě ní měli ještě další dceru a syna. Jako dítě vyrůstala u babičky a dědy u Červeného Kostelce. Prarodiče ji doma příliš nedrželi, dopřávali jí svobodu a ona nebyla proti. „Moc ráda jsem se pohybovala v lese. Tam u nás na samotě byli jen dva usmrkaní kluci, s nimi jsem si moc nehrála. Vlastně jsem si s dětmi hrála málokdy. Bavilo mě tancovat mezi stromy a představovat si, že tam „něco“ je. To bylo také moje první obecenstvo – les, ono „něco“, babička s kozou a sousedka, jinak nikdo. Objímaly nás nádherná příroda a úplná samota. Dělala jsem, co jsem cítila jako nejpříjemnější. Moc se mi líbilo tancovat, aniž bych tušila, že existuje nějaký tanec či divadlo. Už asi v pěti letech jsem si vymýšlela různé příběhy. Představovala jsem si skřítky, poschovávané v lese za pařezy. Moje babička měla malý obrázek - po lávce jde dítě a za ním anděl. Ten jsem si jako malá zamilovala a anděly přijala do svého života.“ Již někde tady se objevila touha Luby ke sdělování svých pocitů, projevem jí nejbližším. A také láska k přírodě, ke všemu, co nás obklopuje, ale i k tomu, co mnozí z nás nevidí či vidět nechtějí. Určitě se také naučila už velmi brzy být sama sebou, nebo také sama se sebou? Andělé ji na této cestě určitě doprovázejí!
Určení a předurčení...
Po absolvování konzervatoře nastoupila v roce 1945 do Honzlova Studia Národního divadla a v „Národním“ zůstala prakticky celou svou kariéru. Výčet jejích rolí, menších či větších, je takřka nedohledný. Již od mládí, díky spojení s přírodou, ji zajímal přesah lidského života. Milovala dramata a podání jí diváci věřili, bylo opravdové. Vždycky toužila být volná, nesvázaná. Možná to byl těžký úkol i pro její životní partnery. Nakolik vše určil osud, posuďte sami.
„Pro divadlo jsem vždy žila. Naplno. Ale zajímalo mě určitě také jakési spojení toho, čemu se dnes říká „mezi nebem a zemí“. Od jedněch starších lidí jsem získala spoustu vzácných knih, z nichž šlo čerpat moudrost neustále. Vydalo by to na spoustu životů, jeden zdaleka nemůže stačit… Kdyby tenkrát v divadle věděli, že mám něco takového doma, mnoho let bych si nezahrála. Zúčastnila jsem se také různých sezení, které organizovala moje známá. Díky ní jsem zjistila i něco ze svých minulých životů. Medium mi říkalo, kým jsem kdysi také byla. Tak jsem se například dozvěděla, že v tomto životě nemám děti proto, že jsem kdysi byla ženou rybáře ve Skandinávii a měli jsme spolu dvanáct dětí. A také velice těžký život. V jednom z dalších životů jsem byla pro změnu tanečnicí v harému kdesi na východě, což docela odpovídá, neboť jsem svou uměleckou dráhu začínala vlastně tancováním. Velice zajímavý byl i třetí život. V něm jsem byla jakousi „klaněčkou“ slunci, těžko definovat čas, asi někde v době kamenné nebo ještě před ní. Bydlela jsem prý někde v podzemí, v jakési díře a každý den ráno jsem odvalila balvan a šla se poklonit slunci při jeho východu. Sluníčko opravdu miluji a snažím se ho přenášet i mezi diváky. Třeba právě také poklonami“. Luba Skořepová patřila k lidem, které slunce nabíjí pozitivní energií. Nebránila se mu, naopak, kde mohla, vyhledávala jej.
Když se nedokážete nudit
Zajímala se také o numerologii, astrologii, různá světová náboženství, ale musela se neustále také učit, neboť role neubývaly. Ba právě naopak, přibývaly ty nejtěžší, jednoaktovky, monodramata. Jako v Divadle 90 U Valšů - Stará bába tančí, Usměj se, mami, Milostná tajemství (trilogii nastudovala ke svým 85. narozeninám, k nimž vzniklo i toto povídání – pozn. aut.), Mydlibaba, Drana a César, Prospaný život, plus řada vystoupení mimo Prahu. „No někdy opravdu nevím, kde mi hlava stojí! Teď u nás kolem domu pořád něco kutají, sbíječky běží skoro celý den, a pak si něco zapamatujte! Nudit se opravdu neumím a ani doma příliš nepobudu. Občas se na mě zlobí i můj skřítek hospodáříček, dokonce mi kdysi pohrozil, že se odstěhuje...“
„Čarodějčina“ zahrádka
Paní Luba je v myslích lidí spojena také se zahrádkařením, léčitelstvím, bylinkami. „Určitě to není náhoda. Přírodu a vše živé miluji, a těžko bych se této své lásky mohla vzdát. Zatím to ještě jakž tak zvládám, ale není to vždycky jednoduché. Chalupu mezi Malou skálou a Železným Brodem jsem si vybírala dlouho. Ono ani nebylo v té době z čeho vybírat. Brala jsem si s sebou onu již zmíněnou vědmu, abych nezakotvila někde na uranovém podloží. Všude byly většinou jen ruiny. Projely jsme různé končiny, navštívily spoutu objektů snad v celém podhůří, nikde nebylo nic, většinou jen rozbořené chatrče. Nakonec jsme se dozvěděly, že někde na Maloskalsku bydlí nějací staří, hrozně chudí lidé, navlékači černého skla a chtějí se odstěhovat. A bylo to ono! V baráku mžourala jedna slaboučká žárovka, místo podlahy jen udusaná země, ale místo prostě neodolatelné. Koupila jsem. Opravy stály spoustu peněz, ale ještě větší příděl nervů a dřiny. Jenže taky nádherných chvilek ve vonící přírodě, s kopřivami, dalšími bylinkami, bezinkou či broskvoní. Čerstvé, nasušené nebo zavařené mě udržují fit po celý zbytek roku.”
Ach, ta auta…
Určitě je mezi námi docela dost řidičů, kteří se za volant zrovna nehrnou. Buď se v autě „necítili“ už v autoškole, dalším chybělo vlastní vozidlo, nebo chtěli, ale neměli ty správné geny. „Auta nesnáším, ale řídit jsem se přesto naučila. Každé z mých vozidel určitě vycítilo, že je něco špatně. Na stará kolena už jezdím autobusem nebo vlakem, kde mohu, dojdu pěšky. Raději nevzpomínat! „Chcípnutí“ se obvykle odehrávalo na dálnici. Pak jsem jen klečela uprostřed silnice a spínala ruce. Josef Kemr mi kdysi doporučil trabanta, prý auto pro blbý. Nakonec jsem souhlasila a nějakého mi se slovy: „Ten tě nezazlobí, ať děláš, co děláš,” přihrál. No, a hned za Prahou začal milý trabant poskakovat, až zhasnul docela. A došlo zase na spínání rukou. Zastavili jen trabantisti, ti byli loajální. Koneckonců taky autoškola byla tehdy docela exotická. Dřevěná kolečka, sedátka, spojka, plyn, šaltpáka. Ze všeho mi přecházely oči, ale nakonec jsem zkoušky nějak zvládla. Absolvovala jsem i cestu do Jugoslávie, dokonce se sestrou a malým děckem! To jsem se ještě tolik nebála. Pak ale přibylo aut, ubylo míst k parkování a cesty autem na chalupu se staly hororem. Tak jsem je vyměnila za hromadnou dopravu. Klid a pokoj. Trabantikovi jsem se omluvila, ale řekla mu: „Bohužel.“ Bylo mi ho líto. Myšlenky jdou do kamene, do dřeva, do kůže, do umělin asi moc ne. I když… Když jsem se k němu blížila, cítila jsem od něj averzi, jako že se mě bojí.“
Mezi kolegy byla v té době Luba Skořepová opravdu rarita. Obvykle vystupovala s lidmi, kteří auta zbožňovali. Téměř všechny jejich hovory se točily kolem aut, například s Josefem Vinklářem. Až je skoro prosila, aby také zabrousili na jiné téma. Přidali fotbal…
Máňa, Ferda a Alžběta
„V Praze Chuchli mám meruňku Máňu, ta kvůli mně každý rok rodí báječné plody. A to je už pořádně letitá! A já si zase kvůli ní zkrátka musím udělat prázdniny. Obvykle koncem července, broskev Alžběta pak přijde na řadu na Maloskalsku o měsíc později. A na podzim nesmím zapomenout na pražský „ořešák Ferdu“. Před spoustou let jsem jim vdechla život, a na doživotí je také beru. Myslím, že to vědí.“ Ani hodinová cesta do pořádného kopce neodrazovala Lubu, pozdravit se se svými miláčky. „Chodím pomalu, rýt už se bojím, po endoprotéze by to nešlo. Tak jen „okopávám a zavářím.“
Otázky, které se týkají nás všech
Jejím výrazným, bystrým očím nic neušlo. Pečlivě sledovala všeobecný „cvrkot“ kolem, byť ji někdy spíš děsil, než těšil. „Nejbližší budoucnost nevidím v příliš růžových barvách, ale třeba se pletu a každý má, pokud neškodí svému okolí, právo na svůj názor. Protože jsem tak dlouho naživu, mám leccos odpozorované. Tempo doby se samozřejmě stále měnilo a měnit bude, ale ohromně prudký zvrat nastal zhruba od roku 2000 a přinesly ho peníze. Lidé se přetvářejí takřka před očima, spousta z nich se žene právě jen za penězi, a to opravdu není vůbec dobře. Dochází ke zjednodušování myšlení, které bývá často podřízeno jednostrannému zájmu. Právě to cítím jako něco velice závažného. Nějak zapomínáme přemýšlet, proč a k čemu jsme vlastně na světě. Takhle to Stvořitel asi nemyslel... Ale přece jen zůstávám optimistkou. Věřím, že jednou pochopíme, že úcta k životu, jeden ke druhému a k přírodě je to nejpodstatnější,” dodala uznávaná herečka.
Luba Skořepová se narodila 21. 9. 1923 v Náchodě. Vystudovala gymnázium a konzervatoř, po jejímž absolvování v roce 1945 ihned nastoupila do Honzlova Studia Národního divadla, v Národním se také rozloučila. Hrála také v dalších pražských divadlech (Rokoko, Řeznická, ABC, U Valšů...), účinkovala v mnoha filmech (Tvář pod maskou, Den sedmý, osmá noc, Příběh takřka růžový, Cesta z města...), televizních inscenacích i seriálech (Arabela, Tři chlapi v chalupě, Chalupáři, Náměstíčko...). Je též autorkou několika knih (např. Nebe, peklo, ráj, Pomněnky i máta peprná, Jiskření, Nejsem už holka...), v nichž se zabývala převážně tajemnými silami přírody a svými vzpomínkami. Dvakrát se rozvedla, zůstala bezdětná, jejími partnery byli Losef Pehr a Pavel Hanuš.
