Žena, muž a fotbal
Ilustrační foto: ingimage.com

Žena, muž a fotbal

14. 11. 2018

Osud si se mnou zahrál. Anebo jsem si to spíš způsobila sama. Už několikátý rok žiji osaměle na venkově, skoro v izolaci - já, městský, společenský člověk! Je tu krásná příroda, to ano, ale co je to platné. Uvědomila jsem si to naplno, když se nedávno přiblížily moje kulaté narozeniny. Přepadla mě nostalgie – ani ne tak z pokročilého času (stihla jsem toho v životě docela hodně), ani pokročilého věku (věk by mi nikdo nehádal, čas je ke mně přes mnohé přestálé starosti nanejvýš milosrdný), ale spíš z toho, že jsem dosud nepotkala „toho pravého“, muže, na kterého bych se mohla spolehnout, a bylo mi s ním dobře. Na dotaz mých dospělých dětí, co si přeji k narozeninám, jsem odpověděla, že nic, jenom bych z jejich strany uvítala něco jako „morální podporu“. I přes vzdálenost přijeli na Vysočinu oba – syn i dcera, v předstihu, s mnohými dary, a odjížděli až po několika dnech. Narozeniny, také s přáteli, před kterými jsem pravý důvod oslavy tajila, byly krásné jako sen. Ještě stále slyším: „Maminko, z věku si nic nedělej, smutná jsi jenom proto, že umíš počítat!“ S tím, že jsem si začala dopisovat s mužem z Prahy, jsem se nepochlubila.

Z našich celkem slučitelných zájmů vyčníval jenom fotbal – přesněji fotbalová Sparta. Neviděla jsem v tom ale problém – jsem velmi tolerantní a trpělivá - až moc! U dřívějších partnerů se pro jejich přebujelé všudypřítomné zájmy láskyplný vztah vytratil úplně, navzdory tomu, že už jsem byla skoro odborník na ryby, pily, automobilové veterány aj., a dnes se docela divím sama sobě, co všechno jsem musela za ty roky, úplně zbytečně, na tato témata vyslechnout. Za těchto úvah nastal den D setkání v Praze, kde žije stále také syn. Schůzka se vyvíjela dobře, procházka po Vyšehradě, kde jsem dříve s rodinou bydlela, mi udělala radost; krásné počasí, nenucená konverzace. Na Slavíně jsme míjeli vyzdobený hrob legendárního fotbalisty Josefa Bicana, o kterém můj průvodce poznamenal, že jeho jedinou chybou bylo, že hrál za Slávii; ale jenom proto, že mu Slávie nabídla smlouvu o chvilku dříve než fotbalová Sparta. Naším dalším zastavením měl být stadion Sparty na Letné. Tady jsem začala lehce ztrácet body patrně špatně skrývaným zděšením a prohlášením, že stadion Sparty znám, vím, kde je, neb jsem na Letné chodila do gymnázia. Na Letnou jsme sice jeli, ale stadionu jsem byla naštěstí ušetřena. Představila jsem si živě fotbalového fanouška místo na tribuně stadionu na balkoně Dvořákovy síně Rudolfina na koncertu vážné hudby, jak po vrcholné produkci filharmonie řve: „No to je góóól!!!“ a ve vášnivém objetí drtí nejblíže sedícího posluchače – ale zpět do reality. Nebyla jsem ale ušetřena kontrolní zkušební otázky na datum založení Sparty. Nic zlého netušíc jsem spontánně odpověděla, že nevím, ale patrně „někdy v létě“. Téměř okamžitě jsem si vybavila, že nedávno se v televizi skloňovala Sparta ve všech pádech v souvislosti se 120. výročím jejího založení v listopadu, a bylo mi jasné, že je to čistě za 5 a z předmětu „fotbal“, resp. „Sparta“ propadnu, ale vlastní gól se už nedal vzít zpět.  Moje temná předtucha se vzápětí naplnila, když můj průvodce, říkejme mu třeba Jirka, odpískal večerní divadlo malých forem i slibovaný program na následující den. A to ještě ani netušil, co si o fotbalu myslím doopravdy, to by se se mnou nejspíš vůbec nesešel. Docela se mi ulevilo, že se nebudu muset stát odborníkem ještě na fotbal a že jsem byla vyřazena bez šrámů ještě před začátkem utkání, a myslela jsem si, že otázka fotbalu je tím jednou pro vždy vyřešena. To jsem se ale spletla – nevěděla jsem, že mě hned vzápětí čeká divadlo malých forem jako z Járy Cimrmana, o které jsem byla ten den ochuzena, a to hned dvě představení.

Syn byl docela překvapený, že se vracím tak brzy, čekal mě kvůli ohlášenému divadlu později večer. Včerejší telefonát ohledně upřesnění místa a času schůzky totiž slyšel. Potěšilo mě, že schůzku „naslepo“ vzal u své matky jako samozřejmost a ani se nad tím nijak nepozastavil, natož aby si mě třeba dobíral. Jen se zeptal, jak jsem se měla, kde jsme byli, atp. Vymluvila jsem se, že bylo chladno, podle pravdy jsem se měla dobře a strávila příjemný den. Suše jsem mu řekla, že jsme byli také na Slavíně a viděli hrob Slávisty Bicana, ale pán že je Sparťan, jinak už nevím co říci – o nezdaru mise jsem pomlčela a nic dál nerozebírala. Syn ale přestal dělat na počítači, otočil se ke mně a s vážnou tváří pomalu a důrazně povídá: „Bican dobře věděl, proč kope za Slávii a ne za Spartu; ne, ne, ne, maminko, z toho nic nebude, to pusť z hlavy, nedá se nic dělat, bo-hu-žel!“ To už jsem se smála naplno. On se ještě chviličku snažil zachovat vážnou tvář, ale pak už jsme se smáli oba a smích nebral konce….

Moje další cesta vedla k dceři na venkov ve středních Čechách. Její přítel právě pracoval na výmalbě pokoje před vánočními svátky a přišel mě přivítat. Když jsem pak vycházela z koupelny, zarazil mě nezvykle přísný hlas mé dcery a také jsem zbystřila pozornost, když jsem zaslechla slovo fotbal. Ona: „Ne aby tě napadlo pustit si v televizi fotbal, až za chvilku odjedu, já bych to poznala!“  On: „To bych rád věděl, jak.“ Ona: „O to už se nestarej, to nech na mně!“ A ke mně: „Tak si představ, maminko, že sotva paty vytáhnu, on si pustí v televizi fotbal! Přitom ví, že na hřišti se jenom honí sem tam tlupa blbců.“ Následovala velmi zdařilá parodie na rozhovor imaginárního fotbalového hráče a televizního reportéra, kterou stručně shrnula a temperamentně zakončila na adresu hráče: „IQ tykve!“ Úplně jsem strnula, to by teprve Jirka koukal, jak vypadá fotbal v ženském podání! A to se ještě ani nedostala k akutním společensky škodlivým aspektům provázejícím kolektivní sporty, které tak už sportem, v pravém slova smyslu, pro samé násilí a korupci ani nejsou. Její přesvědčivé herecké vystoupení, se kterým se bezesporu plně ztotožnila, jsme ocenili spontánním smíchem. Po jídle se muž zvedl od stolu se slovy, že ho zase čeká štětka. Ona na to: „No, to je klasika – doma se nají a hned jde zase za „štětkou“, to jsem si mohla myslet!“ On ke mně: „No, a takhle to mám pořád.“ Ještě se chvíli honili po bytě, strkali do sebe, objímali se, líbali. Pak jsme my dvě jely do města na kávu a muž pokračoval v malování pokoje. Jestli se po našem odchodu díval v televizi na fotbal, to nevím jistě, ale jistě vím, že pokoj bude včas vymalovaný a také kapry na vánoce koupí a naporcuje, tak jako každý rok. Je pro něj důležité, aby Ona byla spokojená – alespoň tak, jako je spokojený on, když vyhraje ten jeho fotbalový klub.

A který klub že to vlastně je?

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.