„Vždycky jsem snila o tom, že se jako rodina budeme scházet u velkého stolu,“ vypráví pětasedmdesátiletá Jana. Před pěti lety ovdověla, žije v malém moravském městě, její dcery bydlí s rodinami v Praze. „Scházíme se tak jednou o prázdninách a jednou o Vánocích, jinak jím sama. Už mě ani nebaví si vařit. Stačí mi polévka na pár dnů stejná, k ní si dám pečivo. Často si koupím nějakou hotovku. Neprostírám si, často jím na sedačce u televize. Uvědomila jsem si, že co žiju sama, ztratila jsem radost z jídla,“ vypráví. Její pocity sdílí řada lidí vyššího věku.
„V podstatě si pořád kupuji salám, sýr a rohlíky. Sem tam pivo. Někdy si zajdu na pivo do blízké restaurace a dám si tam nějakou hotovku, nejraději gulášek nebo řízek. Jednu dobu jsem si nechával vozit obědy, ale nechutnalo mi. To si raději dám polévku ze sáčku,“ vypráví vdovec, osmdesátiletý Karel. A dodává: „Mám navíc problémy se zuby, takže ani nemůžu jíst všechno. Dříve jsem se těšil, co manželka uvaří, ale co jsem sám, jídlo pro mě ztratilo smysl, vůbec pro mě není podstatné.“
Z nedávného průzkumu vyplynulo, že více než polovina seniorů má špatné stravovací návyky a co je zajímavé, vědí to. Přes dvacet procent seniorů v průzkumu uvedlo, že jedí stále stejné věci, přestože vědí, že nesplňují zásady správné výživy. Netýká se to ovšem jen lidí vyššího věku. Mnoho Čechů, kteří pracují, uvádějí, že většinu jídla přijímají tak, že si prostě něco koupí ve fast foodu, na benzínce nebo v obchodě a zhltnou to při práci u počítače. Večer pak přichází domů každý člen rodiny v jinou dobu. Jsou unavení, mnohdy ještě dohánějí večer resty z práce, takže na společné stolování opět není prostor. Zkrátka, dlouhé klidné společné večeře či nedělní obědy jsou spíše jen snem než realitou.
„Senioři mnohdy žijí sami. Osamělost je také jedním z důvodů, že jídlo už pro ně není společenskou událostí. Nemají jej velmi často s kým sdílet,“ říká Iva Holmerová, ředitelka pražského Gerontologického centra. Další důvod toho, že s lidé s přibývajícími roky často přestávají jídlu věnovat pozornost, je podle ní toto: „Lidé často nemohou jíst mnohé potraviny kvůli problémům s chrupem, často také musí řešit, jestli strava není v rozporu s jejich předepsanými léky. A samozřejmě velkou roli hrají finance. Mnozí senioři se snaží nakoupit co nejlevněji.“
Je to tak, pro seniora, který žije sám a tři čtvrtiny penze dává na náklady spojené s bydlením, opravdu není nakupování jídla radostí a hrou jako pro mnohé příslušníky mladé generace. Nebaví ho zkoumat složení potravin, doma si z nich připravovat exotická jídla, pěkně si prostírat a otevírat si k tomu lahvinku vína. Prostě na to nemá finance a tudíž ani náladu se o to pokoušet. Výsledkem pak je jednotvárnost v jídle, to, že z něj člověk ztratil potěšení. Přitom právě společné sdílení jídla je pro člověka velmi důležité. Je podstatou všech oslav, setkání, rituálů. Od pradávna se lidé scházeli, dobře pojedli, popili, pobavili se. Bylo to vytržení z těžké práce, z každodennosti. Kdo to nemá, časem mu to začne scházet, byť si to třeba vůbec neuvědomuje. Právě mnoho seniorů, kteří žijí sami a nemají moc přátel či blízko rodinu, takto žije.
„Mnozí lidé nyní jedí automaticky, ze zvyku. Vůbec nepřemýšlejí proč jedí a pro právě tu či onu potravinu. A to je špatné,“ říká Iva Málková z hnutí STOB, které lidem pomáhá učit se správné stravovací návyky. Odborníci radí, že by lidé vůbec neměli jíst u počítačů, u televize, ve stoje, natož za chůze. Naopak, že by si pokaždé měli k jídlu sednout, ideálně si pěkně prostřít, zkrátka, tu chvíli, kdy jedí si vychutnat, brát ji jako chvíli příjemného odpočinku.
„Co jsem si našla přítele, začala jsem mít radost z jídla,“ vypráví jednašedesátiletá Karla. „Začala jsem znovu vařit. Vždy, když ho pozvu k sobě, prostřu, dám na stůl květiny nebo svíčku. Vidím na něm, jak se mu to líbí. Po jídle si ještě povídáme, dáme si kávu nebo víno. Jsou to chvíle, na které se moc těším. Vařím jídla jednoduchá, prostá, nemůžeme si ani jeden moc finančně vyskakovat. Ale došlo nám, že si do života potřebujeme pustit pěkné chvíle a že je jen na nás, jestli si je budeme umět udělat. A společné stolování takovou chvílí je.“
Tak si na to vzpomeňme, až někdy budeme mít pocit, že jsme na světě sami a že svět za nic nestojí a budeme do sebe ládovat salám z papíru. V životě totiž mají být příjemné rituály. A právě jídlo by mezi ně mělo patřit.
Hana Charvátová pro portál i60
