Znám tě přes čtyřicet let a za tu dobu jsi skutečně zestárla jen trošku, dívčí image máš ale stále. V čem to vězí? Ve tvé neustálé aktivitě? Ty si skutečně neodpočineš! Pokud se odpočíváním nedá nazvat další činnost – ale pro tebe to tak zjevně funguje a prospívá ti to.
Díky za ten kompliment. Asi jsem to před těmi třiceti lety nedovedla ocenit. Ano, moje drobná figura a neustálé pobíhání mě občas odměnily poznámkami opravdu kuriózními. Na některé s úsměvem vzpomínám: S mým manželem jsem se držela kočárku s malým synečkem Markem a tu se dotčeně pozastavila kolemjdoucí osoba a pronesla k mému manželovi: “Takový mladý a už má dvě děti!“ Jednou jsem nastupovala do mého auta za volant a jiná dáma pronesla udiveně:“Ty už řídíš?“… Ta doba je ale už dávno pryč. Stává se mi však, že když jsem zvlášť unavena, pozorní lidé mě v dopravních prostředcích pouští sednout. Podle toho soudím, že si člověk stáří a únavu přivozuje nedostatečnou pozorností k sobě samému. Dokud jsme zdraví, šťastní a plní energie, odráží se to v našem vzhledu. Myslím si, že v současnosti se věková hranice „stáří“ posunula hodně dozadu. Mohla bys nám říct, co vlastně všechno děláš? Velestručně, samozřejmě – mám podezření, že detailní výpis všech tvých činností by se sem nevešel!
To, co dělám, se hodně mění, nemám stereotypní práci. Již v dětství jsem pozorovala svého otce, který byl takzvaně na volné noze a brzy v období, kdy jsem se rozhodovala, co vlastně budu dělat, jsem si ujasnila to základní – nebýt zaměstnaná a být sama sobě šéfem, a tím si flexibilně určovat svůj vlastní časový harmonogram života a i práce. Přesto, že jsem již takzvaně v důchodu, necítím se jako důchodce, vlastně se pracovně pro mě nic nezměnilo. Stále si určuji priority a harmonogram dne, týdne, měsíce či roku flexibilně dle potřeb. Až dosud bylo mými prioritami vedle fotografování, zahradničení a farmaření i cestování po světě a dojíždění na venkov a samozřejmě i společenský život kdekoliv. Nyní v posledním desetiletí však výrazně upřednostňuji sociální servis mé pětadevadesátileté mamince. Tím jsem momentálně musela značně omezit mé dosavadní aktivity.
Určitě bych ale přidala i sborový zpěv a hru na piáno. A staráš se o tři ekologické a bio zahrady na okraji Prahy, renovuješ středověký statek v Novohradských Horách s obrovskými pozemky, kde chováš i koně – tohle fyzicky zvládnout by odrovnalo i silného chlapa! Tebe zjevně nikoliv! Prospívá a omlazuje tě to! Jak je to možné?
Střídání města a venkova je dobrá forma k udržení si určitého mnohotvárného rytmu života. Spadne z vás ta společenská vázanost či povinnosti ke všem těm skvělým bytostem, které si v životě vytvoříte. Mám je všechny moc ráda včetně nejbližších, ale není nad to, když se vám třeba podaří najít i nový přátelský vztah ke koni, venkovské krajině a k tomu dalšímu, co se tam nabízí. Najednou přemýšlíte třeba takto: Už bych měla vstát, koni Hagardovi nalít čerstvou vodu a těším se, jak na mě po ránu zařehtá, když mu nesu trochu ovsa. Posbírám jahody a co dnes budu vařit? Večer mě kůň nadchne, když požírá bodláky, které jsem zrovna vytrhala u plotu. Při sklízení koňských kobylinců se přistihnu, jak jsem soustředěná na to, z jaké strany vidlemi naberu kobylinec tak, aby se nerozpadl. Mozek se krásně vyčistí a den prožíváte jako týden ve městě.
Narodila jsi se do fotografické rodiny, tvůj tatínek Václav Chochola byl slavný fotograf, jehož fotku Salvatora Dalího s vajíčkem zná celý svět – a nejen ji. Proto se z tebe taky stala fotografka?
Ano, je to tak. Život kolem mého otce byl naplněn hodně aktivitami, a tak v době mého rozhodování to byl nejen ten důvod výše zmíněný o „volné noze“, ale hlavně i snaha pomoci mu s jeho nedostatečně zpracovaným fotografickým archivem. Na střední grafickou průmyslovku jsem šla ještě se zájmem o malování a grafiku, ale přihlásila jsem se na obor fotografie, abych se fotce přiučila. Otec mi občas nějakou tu radu, ale spíše kritiku k mým začátkům fotografování dal, ale zvládat kvalitně klasický fotografický proces, včetně teorie i historie jsem se naučila až na grafárně. Nejlepší pedagog - fotograf pro mě byla Helena Pospíšilová-Wilson, se kterou se přátelsky stýkám dosud. A tam v grafické škole jsem našla své nejlepší a nejkvalitnější přátele. Lituji, že jsem si tam tehdy nevybrala i svého životního partnera, neboť skvělých adeptů jsem tam měla několik. To mně ale tehdy neseplo a dodnes toho lituji. Jsem od roku 2 000 rozvedená s otcem mého syna Marka. Totálně jsme se vzdálili a já silně postrádám ten silný mužský element po svém boku. Takže to, co odrovnává i silné chlapy, tedy ta tvrdší a drsnější činnost třeba na venkově, mě již také zmáhá. Hodně mně ale pomáhá syn Marek.
Zabývala jsi se reklamní a módní fotografií a dosáhla jsi v tomto oboru značných úspěchů. Tvé rozesmáté a někdy až bláznivé reklamní fotky rozjasňovaly celá tři desetiletí dvacátého století. Řekni nám o tom trochu víc, prosím.
Základ k módní a reklamní fotografii jsem získala opět již na střední grafické škole. Bylo to jedno z ročníkových a maturitních úkolů. A má další „škola v oboru módní fotografie“ se vytvořila naléhavostí a touhou přijít na to, jak udělat ze zadané zakázky oděvního průmyslu zábavu, přirozenost a nadčasovost. Neboť v té době – myslím tím 70. léta, byla módní fotografie u nás hodně strnulá a „socialisticky rozškatulkovaná“. Bylo tady jen několik málo fotografů, kteří se fotografií módy zabývali. Hodně jsem se inspirovala zahraničními časopisy – v tom jsem měla zázemí v redakci zahraniční politiky u redaktorky Světa v obrazech Želmíry Živné. Ta odebírala v rámci redakce francouzskou Elle. Dovolila mi škubat si stránky, které se mi líbily. Dodatečně jsem zjistila, že jsem nasbírala hlavně fotky Oliviera Toscaniho, Sarah Moon a jiných es. Ale autorství jsem si všimla až dodatečně. Do Uměleckoprůmyslového muzea jsem si do knihovny chodila prohlížet americký Vogue anebo Linea Italiana apod. A tak jsem se jednoho dne setkala s tebou, milá Natálie. Tys mě hodně naučila v profesionalitě, jak by měl pracovat fotografický tým – fotograf, model i vizážista. Spolupracovala jsem často i s dalšími módními návrháři, kteří mně pomáhali při fotografování – Helena Fejková, Ivana Follová, ENO – Eliška Nová–Kachyňová, Olga Michálková a další. Fotografovat oděvy módních tvůrců bylo snazší, bylo to velmi inspirativní a navíc mě to poučilo v další práci na fotografování a vypořádání se s naším poněkud fádnějším módním textilním oděvním průmyslem. Byla to zábava, ale i tvrdá práce, v té době docela dobře financovaná. V 90. letech, kdy se situace s reklamou a módou hodně vylepšila a vznikly profesionální týmy školící modelky, jsem dokonce vyučovala jak modelky v reklamní agentuře, tak později i studenty na Institutu tvůrčí fotografie (ITF) při Slezské Universitě. Vypracovala jsem texty pro studijní skripta; práci s modelem a fotografování módy jsem na magisterském studiu vyučovala 10 let. Za tu dobu jsem si ověřila, že je v tomto oboru již hodně talentovaných fotografů, tak jsem jak s fotografováním módy, tak s výukou skončila.
Zpracováváš archiv tatínka Václava Chocholy spolu se svým synem Markem Chocholou, který vystudoval FAMU stejně jako ty. Marek je nádherný zářící mladý muž a ty jsi na něj určitě velice pyšná. Máš proč!
Otec byl velmi silná a inspirující bytost. Na FAMU jsem promovala závěrečnou teoretickou prací pojmenovanou: Životní a tvůrčí podněty fotografa Václava Chocholy. V letech 1979 a v dalších 80. letech to bylo pro mě velmi hektické období, neboť jsem nejen zakončovala FAMU, ale založila rodinu, porodila Marka a s mým manželem jsme začali rekonstruovat dům se zahradou na okraji Prahy. Se vším i s otcovým archivem mně statečně pomáhal můj manžel Pavel Hartl. S výstavními projekty jsme začali rokem 1989 a ještě za života otce se mi podařilo hlavně díky základu podchycení cenných vzpomínek přátel, rozhovorů a archiválií a shromážděním důležitých recenzí, rukopisů a další literatury získat základ k publikační činnosti. V roce 1993 jsme vydali shrnující publikaci Kabinety vzpomínek Václava Chocholy a okolo roku 2000 natočili dokumentární film o fotografech, generačních přátelích Václava Chocholy – Vzlety a pády –– Zdenku Tmejovi a Karlu Ludwigovi s režisérkou Věrou Chytilovou. Tito generační přátelé a fotografové tehdy spolupracovali v dobách nejtěžších a dramatických – válka, protektorát, padesátá léta….Žili v době, která je válcovala a mnohé z toho, co vytvořili, jejich životní a destruktivní situace, se téměř zničilo. Naštěstí měl otec pro závažnost fotografické tvorby intuici řekla bych až vizionářskou a zachoval mnohé. Dokumentární film Vzlety a pády Věry Chytilové tyto osudy trojice fotografů nejlépe ilustruje. Téměř všichni protagonisté tohoto dokumentu jsou již mrtvi i s Věrou Chytilovou. Podařilo se však zachovat příběhy v jejich autenticitě. Se synem Markem ve zpracování obsáhlého fotografického archivu stále pokračujeme. Je to velice zodpovědný závazek. Marek archiv digitalizuje, společně se mnou vytváříme a stále doplňujeme webové stránky, účastníme se výstav, realizací obrazových publikací, spolupracujeme na filmech apod.
Jsi také členkou Společnosti pro trvale udržitelný život a zdravíte se s ostatními členy této společnosti velice specifickým způsobem.
Když se žena rozvede, má to i pozitivní dopad – rozvinou se další flexibilní partnerské vztahy. Tak se stalo, že jsem s mým partnerem poznala nové zajímavé společnosti – jako Člověk v tísni, ale i Společnost pro udržitelný život (STUŽ) Tam jsem ostatně již delší dobu znala Evu Vavrouškovou, manželku Josefa Vavrouška: STUŽ založil v roce 1992 právě první ministr životního prostředí Josef Vavroušek. Jsem vděčna za to, co informací jsem časem mohla načerpat díky filmovým festivalům Jeden svět, Ekofilm, anebo pravidelnými přednáškami a panelovými diskusemi na aktuální témata životního prostředí a její ochrany. STUŽ se stala pro mě základem environmentálních témat a informačních zdrojů, které se pro mě v mém životě staly zcela základní. Již jako dítě jsem inklinovala k potřebám chránit přírodu od odpadků a jejího znečišťování a v čerpání a dávání jí potřebného. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že žít ve společnosti lidí, neinformujících se o ekologii, třídění odpadu a dalších základních kvalitách životního prostředí včetně racionální stravy, už mě nebaví. Současné problematice ohrožení naší planety, ale i třeba jen určité lokality, městské části, ale i svému obydlí se věnuji v maximální míře. Šetřím vodou, třídím odpady, činí mi to radost a stále více se dobře cítím v podobné společnosti těchto lidí.
A tvoje kulinářské výmysly oplývající fantazií a čerpající z tvých zahrad a polností, kde vše pěstuješ bez doteku škodlivé chemie. Ten koláč z ovoce a ořechů byl senzační! A co ty lívanečky z hruškového těsta!
Kulinářství mě opravdu baví. Základ jsem měla již z kuchyně mé maminky, ale i přátel, kteří mě vždy inspirovali. Poslední dobou mě baví více experimentovat v závislosti na materiálech, které se mi sezónně nabízí. S podzimem, a zvláště díky bohaté letošní úrodě, jsi proto ochutnala hruškovo ořechový koláč, dýňovou polévku a tzatziki z čerstvého kopru. Když je v létě hodně jahod nebo malin, to je požehnané období, kdy denně mixuji nejrůznější drinky, ovocné kaše a jiné laskominy. Celoročně vařím nejrůznější pokrmy s dýní hokaido, ty pěstuji i s bramborami na venkově, rajčata teď koncem října ještě sklízím tu na zahradě v Praze. I když pěstování zeleniny a ošetřování zahrady dá práci a vyžaduje si svůj čas, ráda ho obětuji a stojí mi to za to. Jsem vždy ráda, když můžu mé výpěstky nabídnout svým přátelům i blízkým.
Máš také svůj neopakovatelný, originální, ležérní způsob oblékání. Tvoje oděvní kreace jsou nadčasové a vyjadřují tvou osobnost naprosto přirozeně.
Velkou inspirací pro mě byly vždy dílny našich oděvních tvůrců, jak jsem je již vyjmenovala a právě i tvoje tvorba, ale ráda si vybírám oblečení a kombinuji jej tak, abych se cítila pohodlně a hlavně vždy zvolila ten správný typ oblečení podle toho, do jakého prostředí se chystám. Jestliže jedu na undergroundový festival, obléknu se úplně jinak, než na konferenci mezi profesory. To mě právě na módě baví. Můžeš si vytvářet proměnnými podobami různé image.
Německý lyrik a dramatik Christian Morgenstein kdysi napsal“ „Tělo je překladatelka duše do viditelna“. Pro Blanku Chocholovou to platí v pozitivním smyslu měrou nebývalou!
Natalie Kšajtová Faitlová pro portál i60
