Příběhy republiky:  Takové byly v dětství naše hry
Foto: autorka

Příběhy republiky: Takové byly v dětství naše hry

19. 10. 2018

Kdybych dnes vyprávěla dětem, jak jsme si my se Zuzkou hrály, asi by se někdo podivil, že nás takovéhle hračky - nebo snad "nehračky"-  bavily.
Kolik let vlastně od té doby prošlo kolem nás? Šedesát? Ať už více nebo méně, ta léta proběhla závratnou rychlostí.

Ty dvě holčičky (tedy my) bydlely na náměstí v malém městě, nebyl mezi nimi příliš velký věkový rozdíl a jejich maminka byla několik let v domácnosti a měla na obě relativně dost času. Snad jsme byly klidné, hrály jsme si spolu, takže jsme maminku ani moc nezdržovaly. Ta nás při své práci stále poslouchala a někdy si i na lístky papíru nebo na okraj novin zapisovala výroky z našich her.

Měly jsme několik pěkných, ne právě levných hraček. Mrkací panny jsme občas převlékly (vyjít s kočárkem na náměstí nebylo právě vhodné), později jsme panny hlavně česaly, takže vlasové paruky hodně prořídly. Menším panenkám jsem později háčkovala i šila oblečení. Hodilo se! Za pár roků jsem upletla nebo uháčkovala cokoliv - šaty, kalhoty, kabát. S loutkami jsme hrály občas, snad proto, že jsme dávaly přednost klasickým pohádkám, které nám občas četl tatínek, a do vymýšlení vlastních, modernějších, jsme se nepouštěly. Navíc jsme si obě brzy dokázaly pohádky číst.

Co tedy bylo námětem našich her?
Měly jsme asi dvacet míčů - barevné, různě velké a zdobené (tehdy stály většinou  1 - 2 koruny). Všechny byly pojmenované (Vodopád, Vodotrysk, Jizera, Vltava) a zastupovaly pořádnou partu dětí. Ale často jsme si některý z nich vzaly ven a hrály klasickou "školku".  Nikdy jsme do žádného nekoply!

Ve druhé třídě jsem začala chodit do hudební školy (pozdější "lidušky"). Než jsme začali hrát, chodili jsme na hudební teorii. Asi jsem raději zpívala než se muset učit noty, rytmus a "co bylo pro hudebníka nezbytné". Dostala jsem dvojku, což maminku určitě moc mrzelo. Tehdy mě v hračkářské výloze zaujala gumová nafukovací, asi 30 cm vysoká, žirafa, stála 4 Kčs. Když si polepším tu dvojku, dostanu ji! Na konci školního roku byla moje! Dostala jméno Zlatuška a byla "povýšena na holku". Se Zuzkou jsme si o ní vymýšlely různé příhody (ze školy, z rodiny - fantazie pracovala důkladně!). Ale i přes veškerou "lásku" nebyla Zlatuška tou nejoblíbenější.

Všechny hračky předčily papírové panenky. Ne ty vytištěné, co bylo možno za pár haléřů koupit v papírnictví. Naše "panenky" i s oblečením jsme vytvořily samy. Některé představovaly někoho z našich kamarádů, který nás něčím zaujal, někoho jsme si prostě vymyslely. Nakreslily jsme jim oblečení na všechna roční období. Ačkoliv byl mezi nimi určitý věkový rozdíl - asi 3. - 9. třída - , byli všichni ve společné třídě (měly jsme jich asi 10). Vymyslely jsme jim učitelku - podle naší oblíbené mladé učitelky z hudební školy - a už jsme zapojily fantazii do hry. Nejoblíbenějšími tématy byla škola, nemocnice nebo hudební vystoupení. Nemoci byly snadno léčitelné - nechtěly jsme je trápit. Ve škole byli všichni šikovní a hudba? K té nám pomohla jedna - též oblíbená - hračka, a to minipiáno (věrohodný vzhled klavíru s deseti vyladěnými tóny - klávesami). Na to se dalo zahrát melodií, i oběma rukama! Dokonce jsem podle sluchu vytvořila i jednu "skladbu". A hlas jejich papírových houslí jsme střídavě se Zuzkou obstaraly s houslemi skutečnými.

Přiznám se, že tyto panenky přežily až do naší již dosti pokročilé puberty. Jen hry se poněkud změnily, Tehdy vyšla knížka Z oříšku královny Mab s převyprávěnými nejznámějšími Shakespearovými divadelními hrami. Rozdělily jsme role, namalovaly středověké kostýmy a hrály jako ve skutečném divadle.

A jak to bylo dál? V jedné z písní později zpívala Marta Kubišová dotaz děvčátka ....Skončí panenky v ráji a s kým si tam hrají? A tak také skončily, jen ten ráj se mi pak už nepodařilo nalézt, ačkoliv jsem po letech několikrát hledala mezi věcmi ze školy.

Byly naše hry normální nebo snad vykolejené? Ty, kteří uvažují o "tom druhém", ubezpečuji, že kromě muziky jsme i chodily cvičit - gymnastiku i atletiku, lyžovaly jsme, bruslily, v létě jsme byly pravidelně na koupališti, dovedly jsme lézt na strom a přes plot i oknem k babičce do pokoje. A samozřejmě jsme měly kamarádky. Jen jsme ještě doma neměli televizi a dnešní internet nebyl ani v těch nejsmělejších fantaziích Julese Vernea.

Panenka i šaty jsou originál, asi 60 let staré, a skleněná kočka ze stejné doby.

Hodnocení:
(5.1 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
jako bych ten článek psala o sobě. Panenky "plaváčky", keré se daly koupat, pak maličké panenky, na které jsme šily, i ty papírové jsme si kreslily, také "byty" z krabic s miniaturním nábytkem z papíru. Byly to krásné časy. Neměla jsem sestřičku, byly to mé kamarádky, s kterými jsme si hrály " na princezny" a půjčovaly si maminčiny šaty, aby byly dlouhé.
Mirka Motyková
Moc pěkné vzpomínání...
Alena Nemethová
Moc milé vzpomínání. I když jsem byla jedináček, tak jsem vždycky měla nějakou kamarádku, se kterou jsme se nořily do říše fantazie. Měla jsem krásné dětství. Díky maminko tam nahoru....
Ilona Kolářová
Papírové panenky mě bavily, já jim ovšem žádné oblečení nevyráběla, vždy jsem si ho kupovala v papírnctví. Zato na opravdové panenky jsem si oblečení šila sama. Ostatně musela jsem, žádné nebylo .
Jana Šenbergerová
Článek mě přiměl k přemýšlení, jak jsem na tom byla s hračkami já. Pamatuji si dřevěné stavební kostky s motivy známých pohádek, hadrovou panenku s bakelitovou hlavou, které jsem šila, háčkovala a pletla oblečení, korálkovou mozaiku, sekané korálky ze kterých se daly pomocí jehly šít různé podložky a korálkové dečky, vyšívací soupravu s barevnými bavlnkami a vyšívacím rámem. Jakmile jsem se naučila číst, už jsem si moc nehrála. Je mi docela líto, že se panenka nedochovala.
Eva Mužíková
Takové články mám moc ráda, vzpomínky na dětství mne vždy dojmou. Na své panenky si nevzpomenu, ale vzpomínám si jak jsme si s kamarádkou často hrály s větvičkami z borovice, na kterých byla šiška. Ty jsme přivázaly dlouhým provázkem na prut, byly to naše hastrmanské děti, které jsme koupaly v potoce....Trávily jsme tak opravdu dlouhé chvíle....
Jana Kollinová
Článek autorky je pozoruhodný výběrem tématu i výběrem fotografií. Tak křehké porcelánové vyznání a vzpomínky jsou ojedinělé a o to vzácnější.
Alena Tollarová
Krásné vzpomínání na dětské hry. Panenky jsem také měla, šila a háčkovala jsem oblečky. Ale dětství mám spíš než s panenkami spojené s mladší tělesně postiženou sestrou a s tím, jak jsem ji všude vozila s sebou a vedle ní na vozíku seděla např. ochočená slepice Klovanýsek :)
Hana Rypáčková
Ano, jako by to bylo o nás , se sestrou Marcelou o čtyři roky starší, jsme si hrály s divadýlkem, vyráběly jsme papírové panenky a oblečky, pokojíček s malými panenkami...Sestra byla už ve čtvrté třídě , když jsem dostala od babičky panenku s vlasama , mrkačku. Tolik ji ona chtěla /měla bakelitku Alenu, tu na fotce/ a já zas měla raději milovaného medvěda, kterého jsem oblékala jako mimino, že jsem jí pannu dala. Později jsme měli rozdílné kamarádky, mně nikdy nebavilo hrát si na víly, ale sbírala jsem hlemýždě a brouky.. To jsem se dala do vzpomínání. Hezké...
Alena Vávrová
Milý článek a vzpomínání evokovalo i moje vzpomínky. Já jsem si hrávala převážně sama. Starší sestra měla kufr a v něm dvě velké panny krásně oblečené, i obuté, ale nikdy nepůjčila. Snad ze vzdoru jsem měla ten nejmenší dětský kufříček a v něm pokojíček pro plaváčka za korunu - Venouška - háčkovala jsem na něj overaly vcelku a k tomu jsem měla malinkého slona s fosforem, co pod peřinou svítil. Na pohádky z promítačky také vzpomínám a občas jsem ještě vnoučatům vyprávěla O koťátku, které zapomnělo mňoukat ;-)) ...
ivana kosťunová
Já jsem asi byla divná. Panenku jsem si prohlédla, podívala jsme se, jak má připevněné nohy, ruce, hlavu, možná jsem jí nějaký čas měnila účesy, a pak jsem ji většinou rozbila a odhodila. Tak i teď se mi daleko více líbí skleněná kočka, než panenka. Asi proto, že je v pohybu .
Věra Ježková
Marcelo, krásné vzpomínání. Připomněla jste mi, jak jsme s maminkou šily šaty na panenky. :-)
Naděžda Špásová
Hezké vzpomínky. Na hry v dětství si moc nepamatuji, běhali jsme celý den venku a panenku jsem měla snad jen jednu. Sestra byla starší a moc o mně nestála. Cestu k sobě jsme našli až v dospělosti. Takové hezké vzpomínky opravdu nemám. :-)
Hana Nováková
krásná nostalgie, která mě přenesla i do mého dětství. Dvě panenky a jeden medvídek na spaní, hodně pohádek, pokojíček pro panenky z krabice od bot a nábytek slepený z tvrdého kartonu a jak jsem si vyhrála, bratr byl o více jak 7 let starší s tím se hrát nedalo, tak že tak...
Jiří Libánský
Do tajů holčičích her se mi nikdy nepodařilo proniknout. Já jsem měl hraček plnou krabici. Taková větší krabice od bot. Vzpomínám například na děla. To byla dřevěná cívka od nití, na které byla připevněna gumičkou tužka. Nebo cihličky ze žehliček jako lodě. Spousta figurek od Člověče nezlob se. Když se něco v domácnosti polámalo, než se to vyhodilo, dostal jsem nabídku, jestli bych to nechtěl na hraní. Neskutečná škola kreativity. Taková plechová zobající slepice na klíček brzy přestane bavit. To když se rozebere, lze z ní vyjmout mechanismus, který se už dá použít na hodně věcí. Později, když se mi dostala do ruky pořádná stavebnice Merkur, to byla teprve paráda. A armáda hliněných vojáčků. S těmi jsem také vydržel hodiny.
Blanka Macháčková
Jako bych četla o svých hrách a hračkách. Opravdu velmi milá vzpomínka.
Dana Puchalská
Já měla ráda žlutého medvěda s pilinovou výplní. A pak ještě hnědého, ale ten byl moc velký. Panenku jsem měla taky a říkala jsem jí Vendulka. Měla jsem pro ní šedivý kočárek. Dědil se u nás. Ale nejradši jsem si hrála s mojí kamarádkou, protože sestra je o moc let starší. A moc ráda vzpomínám na maňásky. Bylo to hezké a ráda jsem si tu dobu díky Marcele připomněla.
Jitka Hašková
To jste měly moc hezké dětství. Já jsem byla jedináček a musela jsem si hrát sama.
Mirek Hahn
Podobnou skleněnou kočičku jsem měl taky. Byla, myslím, ze skláren z Železného Brodu. Dost jsem si jí cenil....
Libor Farský
To je miloučké. Jak rád bych někdy byl vaším divákem! ♥
Zuzana Pivcová
Skoro mě to dojalo. Ano, "papíráci" vedli. A taky jsme ještě měly dětskou promítačku a filmy (nepohyblivé) s pohádkami, většinou kreslenými, ale byla mezi nimi i Pyšná princezna, sestavená ze skutečných záběrů z filmu a s komentáři. Původně nám je taky promítal tatínek, ale pak už samy.