Nechuť k pohybu. Co s ní?
Ilustrační foto: ingimage.com

Nechuť k pohybu. Co s ní?

29. 9. 2018

Špatné známky v tělocviku, odpor k jakémukoli pohybu, nezájem o sport. Pro někoho nepředstavitelné, pro někoho běžná součást celého jeho života. Dispozice a lásku ke sportu má zkrátka každý jiné a někdo vůbec žádné.

Pětasedmdesátiletá Jana celý život slýchávala, že je dřevo. Tělocvikáři po ní křičeli, že je nemehlo. Když na ni při nějaké míčové hře letěl balón, místo aby ho chytila, uhnula před ním. Neumí lyžovat, nikdy se nenaučila ani jezdit na kole. Jediný pohyb, který vyznávala, bylo plavání, ale jen v létě, když s manželem vyjela k moři či k přehradě.

Jenže s přibývajícími roky se projevovalo, že její tělo je ztuhlé, že nemá svaly. Nyní má vážné zdravotní obtíže, zejména s páteří a s klouby. „Když mi bylo přes čtyřicet, kamarádky v mém věku chodívaly na aerobik. Nesnášela jsem to. V pozdějším věku jsem se jednou zašla podívat do fitka, které přímo mělo v názvu, že je určeno pro zralé ženy. Cvičily tam padesátileté či šedesátileté ženy, kamarádka si to tam pochvalovala. Já se rozhlédla a zhnuseně jsem odešla. Nesnáším ten pach tělocvičen, fitcenter, ta hromadná setkání při cvičení. Nedovedu si představit, že takto někam někdo dobrovolně chodí,“ vysvětluje.

Zatímco ve škole mají takoví odpůrci sportu často problém a jsou označováni za lenochy, později už nechuť se sportu jako handicap nepociťují. Jejich život naplní práce, rodina, jiné koníčky. Jenže s přibývajícími roky se často ukazuje, že svým nepřekonaným odporem ke sportu pro svou kondici nic moc dobrého nedělali. Internet a společenské časopisy jsou plné rad, jak takovou nechuť ke sportu překonat. Zpravidla jsou o tom, že by si člověk měl dát předsevzetí aspoň jedno týdně se hýbat, vybrat si aktivitu, která je mu nejméně nepříjemná, případně se objevuje rada, že si má člověk do sluchátek pustit oblíbenou rychlou písničku, která ho namotivuje. Jenže, co když se člověk nehýbal do šedesáti? To je asi těžko možné začít jít najednou hrát badminton nebo sednout na kolo nebo si do hlavy rvát disco. Hrozí, že by si člověk spíše ublížil, než si udělal dobře. A tak si takový celoživotní sportovní antitalent s přibývajícími léty často říká, že začít se hýbat je už stejně zbytečné.

„Nechuť k pohybu patří mezi závažné problémy a netýká se jen stárnoucí populace,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová. „Senioři zpravidla vědí, že navzdory věku a nemocem mohou bezpečně a šetrně cvičit a sportovat. Ale při vší úctě ke zdraví, baví nás to? Baví nás cvičit? Senioři často vyjadřují obavy, že si cvičením mohou ublížit, ale bývají to zástupné záležitosti. Snaha omluvit, že se nám nechce, že nás to nebaví. A mnohdy ani nepomůže věta: Umřeš, když se nezačneš hýbat,“ dodává.

Jedna rodina z Ostravska nedávno koupila dárek, který se ukázal být typickým dárkem z kategorie nevhodných. Osmašedesátiletá Iva dostala k narozeninám multifunkční stroj na cvičení. Složily se jí na něj její dvě dcery a jejich rodiny a celé to vymyslela její vnučka. Ta to vysvětluje takto: „Babička je čupr ženská, ale v poslední době hodně tloustne. Ví to, stěžuje si, ale zároveň proti tomu nic nedělá. Necpe se sladkým, jí poměrně vyváženě, ale ráda peče pro ostatní, takže si samozřejmě taky zobne. Dědovi vaří těžká jídla, taky si zobne. A hlavně se nehýbe. Zvykla si objednávat velké nákupy přes internet s dovozem až domů a libuje si, jak nemusí nikam chodit. V podstatě sedí u počítače a u televize, bydlí v paneláku, zahradu ani chatu nemají. Jestli to tak půjde dál, za deset let se nepostaví na nohy. Bude mít přes sto kilo a odrovnané klouby,“ tvrdí vnučka.

Iva to vidí takto: „Dát někomu k narozeninám mučící stroj, mi připadá naprosto nevhodné. Rodina ví, že jsem sportovní antitalent, že jsem nikdy necvičila. To mám ve svém věku tahat závaží a šlapat na kole a měřit si u toho tep či tlak? Jsou to vyhozené peníze a navíc dárek má obdarovanému udělat radost. Oni koupili něco, co by udělalo radost jim. Co bych ráda já, to je nezajímá, nad tím nepřemýšleli. Dala jsem ten stroj do sklepa. Nechci, aby mi hyzdil obývák, můj muž na něm cvičit taky nechce. No tak co, tloustnu. V mém věku ženy už vždy bývaly silné, to jen dnes je doba, kdy si každý myslí, že i starší žena musí být vychrtlá a vytrénovaná jako mladice.“

Potíž je v tom, že pohyb do svého života umí pustit jen ten, kdo opravdu chce. Je to podobné jako s odvykáním kouření nebo s dietami. Především musí chtít člověk sám, ten, kterého se to týká. I kdyby mu to vysvětlovalo deset rodinných příslušníků a deset lékařů, stejně nic nezmůžou, pokud sám nebude mít chuť a motivaci svůj styl života změnit.

„Obávám se, že dary typu mučící nástroje k pravidelnému cvičení často končí jako stojan na šaty,“ podotýká psychiatrička Tošnerová, která se této problematice věnuje ve své knize Jak si vychutnat seniorská léta. Mnohem více než takový tlak na sportovní antitalenty doporučuje přimět je k pohybu pod záminkou setkávání se s přáteli či zajímavými lidmi. „Mnohdy je větší motivací k pohybu výlet se zajímavými lidmi s vidinou, že si pak v cíli podebatují nad sklenkou či kávou. Lepší je začínat postupně a nenásilně v příjemném, nezraňujícím prostředí,“dodává.

Například v jedné rodině takto motivovali pána, který po smrti manželky téměř nevycházel ze své zahrady. Vytáhli ho na procházku pod záminkou, že dva kilometry od vesnice byla otevřená nová zajímavá hospoda. A dotyčný si časem opravdu dal pěší cestu do hospůdky jako svůj cíl, který plní dvakrát týdně. „Sice si dám dá pivo a něco nezdravého, ale aspoň tam dojde po svých, hýbe se. Dokonce začal mluvit o tom, že si zase pořídí kolo,“ vypráví jeho praneteř. Lidé, kteří mají pohyb přirozeně rádi a je součástí jejich života, jsou oproti těm, kteří ho nenávidí, ve velké výhodě.

Sportovní antitalenti si musí sami ujasnit, zda není od věci se trošku překonat nebo je pro ně naopak příjemnější si do života sport a pohyb nevpouštět. Každopádně, ve vyšším věku se často projeví, kdo udělal dobře a kdo ne.

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Drahomíra Leblochová
S odchodem do důchodu v 60 letech jsem si "naordinovala" cvičení ráno před snídaní - jen základní cviky od hlavy k patě plus pár cviků z jógy. zabere 15- 20 minut. Zpočátku se mi nechtělo, ale věřte tomu, že jsem si zvykla. Pak až skončila práce na zahrádce, přidala jsem po večeři hodinovou procházku- se psem, jak říkám, i když psa nemám. Pes totiž potřebuje ven za každého počasí a pravidelně. Pokud se venku žení všichni čerti, sednu na rotoped, koukám na televizi na nějaký cestopisný film a šlapu. Začínala jsem na 10 km, postupně jsem přidávala až na 20. Dál už to nezvyšuji, mám to na třičtvrtě hodiny a to mi stačí. Odjakživa mám ráda pohyb, tak v tom pokračuji - přiměřeně svému věku a stavu. Vím dobře, že když zleniví nohy, zleniví i mozek a to je začátek konce. Nejtěžší je začít, pak už je to hračka.
Mirek Hahn
Nechutí k pohybu netrpím. Naopak mám velkou chuť k pohybu.... ale často zůstává jen u té chuti. Tak dlouho se rozhoduju pro správný okamžik, kdy vyjít ven, tak dlouho se vypravuju, že mezitím začne pršet a nemůžu jít nikam. Tedy můžu ale v dešti je to dost otrava. Domácí cvičení nepraktikuji, zbytečným nakupováním cvičidel na doma jsme si také prošli, naštěstí jsme je už zase povyhazovali. Pro mne je nejefektivnější, drobné aktivity moc neplánovat, rychle obout boty nebo vzít kolo a mazat.... :-)
ivana kosťunová
Vždy jsem se aktivně hýbala, ale pro 50 ce jsem byla tak pracovně vytížená, že mi nezbýval čas na žádné další aktivity. Teď už bych zase mohla, ale je velmi těžké se k pohybu znovu přinutit. Ale bojuji statečně-občas plavání na stadionu, a snažím se alespoň hodně chodit.
Ilona Kolářová
Jsem ráda, že se hýbu od ranného mládí a zatím se mi to vyplatilo.
Věra Ježková
Pohyb nemusí být jen sport. Já chodím, ochotně. Na kole jsem jezdila ráda, ale nemám ho - neměla bych ho kam dát. Za mlada jsem ráda lyžovala. Rotoped po letech používání odpočívá ve sklepě; po operaci kolena jsem si koupila šlapadlo, - občas na mě vyčítavě blýskne z pod stoličky u přítele v pokoji. Organizovaný sport pro mě není.
olga skopanova
Já jsem v životě taky moc nesportovala, ale po 50 mě můj zdravotní stav prostě donutil. Bud budu sportovat, nebo mě budou bolet klouby a záda. A jestli si někdo myslí, že mu doktoři pomůžou tak se hodně plete.
Jitka Caklová
Čtu o Janě a říkám si "To je přece celé o mně :-)". Zblbnutá reklamou jsem si koupila nejprve rotoped, pak eliptical, různé cvičební pomůcky, abych nakonec zjistila, že k udržení dobré kondice mi stačí denně, hlavně správně, cvičit na běžné cvičební podložce a stroje nechat zahálet :-)