Tři krátké příběhy
ilustrační foto: pixabay.com

Tři krátké příběhy

26. 8. 2018

Tentokrát je znám jen z vyprávění, tak určitě nejsou přesné. Avšak to hlavni se stalo, jak popisuju, a to taky stačí, abychom si řekli: Už nikdy nezapomenout!

Lila R.

Je vysoká, štíhlá a „pěstěná“. Má skoro aristokratické způsoby ve vyjadřování, v podání ruky. Milý úsměv. Setkal jsem se s ní poměrně nedávno. Šourala se pomalu za svým chodítkem v 1. patře domova pro seniory. Lile je totiž něco přes 90 let a ze svého bytu se sem přestěhovala jen dočasně, na „odlehčovací pobyt“ několika týdnů. Její příběh jsem si složil z vyprávění jejích známých, ona sama mi s rozpačitým úsměvem řekla jen málo. 

Vdala se za syna (bývalého?) majitele továrny někdy kolem roku 1948. To datum bylo pro celý její život určitě rozhodující, protože buď se vdala za syna továrníka, anebo za téhož poté, co tchánovu továrnu komunisti vyvlastnili a rodinu začali postihovat. Buď jak buď, skončila jako… ano, jako uklízečka. Tak jako mnoho jiných.

Jenže Lila učinila zásadní rozhodnutí, které natrvalo ovlivnilo její další život. Začala chodit do školy pro pracující do kursů němčiny. Ty existovaly již tehdy, protože naši pracující se přece museli taky někdy domlouvat s pracujícími soudruhy v NDR. Lila investovala spoustu času a úsilí, aby se vypracovala, a skutečně později se uplatnila jako sekretářka, jako překladatelka a nakonec jako obchodní zástupce místní firmy v zahraničí. A nejen v té NDR, ale i „na Západě“, za železnou oponou. Odtud jí začaly přicházet Burdy, měsíčníky Vogue a další módní časopisy (vážené čtenářky okamžitě vědí, o jaké poklady se jednalo). V časopisech si četla o zvonovitých kalhotách, o stylech disko a hippie, o minisukních, o čemž se naše ženy dozvídaly s velkým zpožděním. Dostávala nebo si kupovala mnoho dalších západních věcí, které tady byly maximálně v tuzexu.

Takhle přelstila osud. Takhle dala na frak bolševickému režimu. Nezadupali ji do země, naopak žila téměř tak, jak chtěla. Ta továrna se později stala významným podnikem našeho těžkého strojírenství, původní budovy však zůstaly zanedbané, a tak je rodina po restituci co nejdříve prodala jiným podnikatelům. Co taky zmůžete v 90 letech ve svém chodítku? Ale určitě má na co vzpomínat…

 

Filip(p)i   a  synové
Tento příběh je z druhé poloviny 80. let a pro toto vyprávění jsem si odvodil analogické, avšak ne skutečné příjmení našich „hrdinů“. Pracoval jsem ve velkém podniku a znal kromě desítek jiných lidí také dva bratry. Nevím ani přesně, jak skloňovat jejich jméno, jmenovali se Filipi. Jejich otec měl ještě dvě P, ale asi se mu to zdálo zbytečné, tak synům jedno odebral. Takže Milan a Mirek Filipi. Oba měli nějakou vedoucí funkci a oba byli v KSČ. Nevím, jak moc v ní byli aktivní, protože tam jsem nikdy nepatřil, avšak nám se jevili jako celkem solidní, rozumní, aktivní i v mimopracovních záležitostech (to ale možná měli uloženo od strany, kdo ví). Takže to byla typická podtřída komunistů 80. let. Lidé, kteří nebyli moc horliví (aby nenarazili), dělali všechno „jen jako“ (aby hlavně neudělali chybu) a komunikovali s okolím (aby měli v kádrovém posudku, že mají smysl pro kolektiv). Takových byly tisíce a jejich hlavním proviněním bylo (a je), že vstoupili do strany, která se hlásila (tu víc, tu míň, podle geopolitického vývoje) k likvidaci jiných lidí, k nesmyslným a neodborným rozhodnutím, k elitářskému způsobu života.

Léta běžela, občas jsem si všiml, že se objevili v nějaké funkci v odborech, ve Svazu československo-sovětského přátelství a v podobných spolcích. Míra se dokonce později stal hlavním kádrovákem na jednom ze závodů. To si už tedy sakra musel zasloužit! Já měl s nimi, vlastně s jeho bratrem Milanem, jen jeden výstup, který ale stojí za zmínku (podrobněji a mnohé další jsou v mé knížce Maléry a já).

Tehdy byly na pracovištích povinné desetiminutovky, které jsme museli každý týden držet na nějaké politické, politicko-vojenské nebo politicko-vojensko-ideologické téma. Na mě jednou taky vyšla řada, a tak jsem si připravil přednášku o tehdy populárních a znepokojivých amerických střelách s plochou dráhou letu. Stál jsem v čele zasedačky a lidé přede mnou klimbali nebo si něco ukazovali v papírech. Asi hráli lodě. Přednesl jsem teoretický úvod a pak jsem přikročil k praktické ukázce.

„Ta střela letí,“ hovořil jsem zaníceně, „ale ne balisticky, jako to dělají socialistické střely, nýbrž naschvál ploše, asi takhle…“ a dlaní jsem předvedl, jak plochý je to let. „Kopírují terén,“ varoval jsem posluchače, rozběhl se učebnou a dlaní kopíroval nerovnosti, které se mi dostaly do cesty – stoly, židle a pak i hlavy zkoprnělých posluchačů. „Fí, fíí,“ křičel jsem přitom rozjařeně. Pracující uhýbali a bohužel se začali chichotat, takže jsem ukázku nemohl dokončit s vážnou tváří…  

Druhý den mě Milan vyhledal a přátelsky se ke mně naklonil: „Oldo, ty si myslíš, že si tímhle pomůžeš? Musíš být tak nápadný? Buď trošku prozíravej a líp se přizpůsob. Žádný z nás za to nemůže, co teď tady je.“ Trochu jsem se lekl a nic jsem na to neřekl. Jen jsem si pomyslel: To tak bývá, že žádný jednotlivě za nic nemůže, ale všichni dohromady dokážou udělat obrovské škody.

Nyní pointa:
Ještě před rokem 1989 jsem cestoval vlakem po východních Čechách. Koukám z okna, jak se vlak prodírá městem k nádraží a vtom vidím obrovský a stále čitelný nápis na fasádě zadního traktu jedné fabriky. Stálo tam: Josef Filippi a synové. Příjmení Filippi asi moc nebude, že? Tak jsem po návratu do práce bratry vyhledal. Oba zbledli, dívali se na sebe, nevěděli co říct. „Tak nic,“ pravil jsem, ale naopak jsem věděl všecko. Čekal jsem, jestli za mnou nepřijdou. Asi bych byl špatný vyděrač, protože jsem nic nepodnikl a oni taky ne. Zanedlouho nastala listopadová vánice (které jsme tehdy říkali Velká listopadová antisocialistická kontrarevoluce, protože zkratka VLAK nám připadala ještě lepší než VŘSR – Velká říjnová socialistická revoluce, která se samozřejmě nekonala v říjnu, ale až v listopadu.) 

Oba pak z podniku odešli a jak vím, dostali tu továrničku v restituci zpátky. Mohli tak snadno přesednout ze socialistického budování na kapitalistické podnikání. A třeba si to druhé P zas vzali do jména zpátky, nevím. Později jsem si vzpomněl na Milanovo „buď prozíravej a líp se přizpůsob“. Vy podobné lidi určitě znáte. Jsou Pragmatičtí, Prozíraví a Přizpůsobiví. Prostě s těmito lidmi je to v P. 

 

Jak být matkou?
Třetí příběh je zas úplně jiný. Je o mém známém, kterému je letos zhruba osmdesát. Příběh není rozverný a nemůže nás utěšit, že skončil „snad nějak dobře“. Můžete nad ním jen plakat nebo zatínat pěsti.

Začíná za války. V Brně bydlela německá rodina. Otec narukoval do wehrmachtu a na počátku ruského tažení si to asi užíval. Matka byla zcela obyčejná žena, nikdy se nepletla do politiky, nehlásala žádnou ideologii, nebyla veřejně činná. Hitler pro ni od začátku znamenal zlo. Na jaře 1945 bylo jasné, že Rudá armáda brzy obsadí město a všude se říkalo, jak nesmiřitelní jsou Sověti vůči všemu německému. Matka proto potají sbalila zavazadla, vzala zhruba sedmiletého syna a vydala se s jinými Němci pryč směrem na Západ. Došli až do prostoru Karlových Varů. Sovětské vojsko tam přišlo až za nimi. Protože však už nemohla nést dva těžké kufry, schovala si je někde v lese. Když se pro ně vracela, sovětští vojáci ji chytili a uvěznili ve svém táboře. Několik měsíců ji znásilňovali. Syn se zatím s pomocí jiných lidí dostal zpátky do Brna. Do jejich bytu se mezitím přestěhoval otec matky, který se z válečného příznivce nacismu stal velkým komunistou. Proto také vyhodil od dveří chlapcova tatínka, když se vrátil ze zajetí. Také matka se po čase vrátila zpátky domů, ale obnovit vztah se synem se jí už nepodařilo. Syn se s matkou sblížil až v době své dospělosti a nevím, jestli se podařilo obnovit přirozený vztah mezi nimi. Obávám se, že nikoli.

Už takhle neúplnou rodinu pronásledoval osud i později. Když našli nový domov a chlapec nového otce, dříve úspěšného stavitele, přišli jim v roce 1954 komunisté zabavit veškerý majetek. Matka se tomu bránila tak sveřepě, že režim použil oblíbenou fintu a zavřel ji do blázince. Takhle začínal ten kluk svůj život.

Když si to vše přečtete ještě jednou, uvidíte hloubku té tragédie. Kdo způsobil tak šílený osud této rodiny? Kdo všechno se podepsal na té nekonečné tragédii? Útěk z domova (aniž by se něčím provinili), měsíce se sovětskými vojáky, touha po ztraceném synu atd. Nestačí říkat: „Taková byla doba.“ Takovou dobu spoluutvářely miliony lidí. Někteří aktivně rozšiřováním zla a většina tím, že tomuto zlu včas nevzdorovala, že přihlížela, že se přizpůsobovala. 

Promiňte, že mě napadlo hned několik citátů: „Svět nebude zničen těmi, kdo páchají zlo, nýbrž těmi, kdo mu přihlížejí, aniž by něco podnikli“ (A. Einstein). „Zlu se neustupuje. Se zlem se bojuje. Zlo se poráží.“ (T. G. Masaryk). „Jediné, co ďábel potřebuje na to, aby uspěl, je, že mravná většina lidstva neudělá nic“ (E. Burke). Poslední citát si teď nevybavím přesně. Hanna Arendtová poukázala na to, že na počátku nejhroznějších tragédií stojí tzv. banální zlo, které skoro lidem nestojí za zastavení, za zmínku. Teprve později se diví, čeho byli nebo jsou svědky.

S tím synem se znám, stále žije, je o deset let starší než já, velmi dobrý malíř a vynikající horolezec. Život jej nezlomil. Co se nakonec stalo s jeho matkou, už nevím. Lituju, že vám nemohu vyprávět celý příběh, znám jen fragmenty. Život druhého člověka se před námi někdy odehrává jen ve zlomcích, sem tam, když jej potkáme, když s ním promluvíme, a pak se zase zavine do tmy a mlčení.

 

A udělat nějaký závěr k těmto příběhům? Snad jedině – nedopustit, aby se opakovaly. Vím, že jich byly tisíce a tisíce. Avšak jde o to, abychom je zapsali a poskytli mladým lidem. Abychom nezapomněli, co se může stát, když většina mlčí.

 

Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Ježková
Velmi působivé příběhy. Asi každý z nás nějaký podobný zná, nebo dokonce prožil. Díky.
Dana Puchalská
Moc hezký článek. Každá doba měla své hrdiny. A je smutné, že dnes si někteří lidé tohle neuvědomují. Nebo snad si to uvědomit ani nechtějí. Děkuju moc.
Jitka Caklová
Takovýchto krátkých příběhů plných bolesti mám prožitých na celou knížku, kterou jsem, jen tak mimochodem, chtěla napsat. Ale pro koho? Koho to dnes zajímá? Stejně sytý hladovému neuvěří a zkušenost je nepřenosná. Jak jsem napsala na závěr svého článku, Můj nejen 21.srpen 1968, "Kdo mne dnes může soudit za moje názory, přece jsme také měli možnost pohodlně žít v nevědomosti." Přesně jak píše Mirek H. v příspěvku níže......
Mirek Hahn
Každý asi není statečný... Ale ani dnes bychom neměli mávnout rukou nad bagatelizováním toho temného období. Nemohu se smířit s přístupem typu: "Mě se tenkrát nic zlého nedělo. A že se dělo jiným ? Kdoví, jestli si za to nemohli sami. Kdyby byli zticha, nic by se jim nestalo".
Blanka Macháčková
Nejsmutnější na tom je, že většina z nás patří k těm, co přihlížejí. Osobní statečnost je velká věc.
ivana kosťunová
To jsou silné příběhy. A podobných takových je u nás spousta. Troufám si tvrdit,že každý z nás pamětníků má svůj vlastní příběh, jen ho napsat. Jenže někteří z nás na to vzpomínat nechtějí a naopak se snaží to špatné ze své mysli vytěsnit.
Zuzana Pivcová
Oldo, za zveřejnění těchto příběhů Ti moc děkuji. Jsou pro mě zcela věrohodné, protože jsem se i já s obdobnými osobnostmi i jejich osudy náhodně setkala. O některých příbězích jsem se dozvěděla ve vojenském archivu při pátrání lidí po předcích. Bylo by to také na samostatný článek, ale něco někteří lidé nechtějí číst.
Ivona Lachová
Moc hezké, děkuji, že jste to napsal.