21.srpen 1968: Den plný hrůzy a strachu
FOTO: pinterest.com

21.srpen 1968: Den plný hrůzy a strachu

19. 8. 2018

Bylo mi 33 let a mým dětem necelých šestnáct a čtrnáct let. Syn Mirek měl jet se spolužáky na chmel. Měli odjíždět ve čtvrtek 22. srpna, a tak jsem ve středu večer, na poslední chvíli, něco zašívala. Poslouchala jsem rádio, snad tam byla nějaká hra a náhle začalo hlášení, že jsme byli přepadeni vojsky Varšavské smlouvy. Zdálo se mi, že ta hra nějak divně pokračuje, a nechápala jsem. Můj manžel byl služebně mimo Prahu, a tak jsem honem telefonovala své sestře a s pláčem ji žádala, ať honem pustí rádio, že se děje něco strašného. Ani její manžel nebyl v Praze a i jejich syn měl se školou odjíždět na chmel. A ona mě chlácholila, že to je určitě nějaký nepovedený žert.

Po pár minutách jsme obě uvěřily. Takže jsme po telefonu rozhodly děti nikam nepustit, ale do práce že obě půjdeme. Do rána jsem už neusnula, celou noc byla slyšet letadla, hodně letadel. Před domem jsem měla služební auto, a tak jsem ráno usedla do vozu a rozjela se z Dejvic do Břevnova, kde jsem pracovala. Musela jsem přes Kulaťák, tehdy Náměstí VŘSR v Dejvicích. A tam hrůza - plné náměstí tanků, sídlí tam Hlavní štáb naší armády (tehdy i dnes). Na tancích vojáci v černých uniformách, na hlavách černé přilby, hlavně tanků namířené na všechny strany. Bože, takový strach a děs jsem už nikdy nezažila.

Na pracoviště jsem dojela skoro šílená. Pracovala jsem na OÚNZ, naše vedoucí rozhodla, že dnes nikdo nikam nepojede, jen s lékařem na urgentní návštěvy, a kupodivu, ten den jich nebylo moc, to až ty další dny. My, ženy řidičky, jsme dostaly na dvě hodiny volno a měly jsme si jít nakoupit, protože se začaly před obchody tvořit fronty a zboží mizelo z regálů. Z našich odloučených pracovišť jsme se dozvídali zprávy, co se kde děje. U rozhlasu se střílelo, hořela tam tramvaj, na letišti ruští vojáci rozbíjeli skleněné stěny v nové letišťní hale, která ještě nebyla otevřená, hledali tam zbraně. Můj muž se vrátil ze služební cesty a vyprávěl o nekončících kolonách vojáků, které cestou potkával.

Večer jsme se vydali na Hrad a takových nás byly stovky. Všude tanky, vojenská auta, vojáci, oficíři a lidé s nimi mluvili a ujišťovali, že se tu nic neděje, ať se vrátí domů. Brzy vznikla panika, že prý zatýkají ty, kdo fotí, že berou foťáky. I můj muž fotil za mým ramenem, pak  začali vojáci se samopaly vyklízet prostor a začalo to vypadat dost nebezpečně.

Pak začalo dvacet nekonečných let, ale to už jsou zase jiné přiběhy.

Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Růžena Kuželková
S malou troškou se připojím i já.21.8.68 jsem jela do práce vlakem(předtím mě a mého hocha budila skorotchýně s tím,že v 5hodin ráno dávají nějakou "přiblblou hru v radiu.Bohužel nebyla to hra,ale pravda.Vlak zastavil mimo stanici a čekali jsme,až přejedou tanky.Pracovala jsem na nádraží,když se ozval telefon a bylo mi sděleno,že musím zakrýt název stanice(nevím,kdo mi volal,ale se zlou se potázal) odpověděla jsem,že tanky už jsou za horama a pokud chce ještě zakrývat název,nechť vstane z polstrované židle a jde to udělat,protože je to ve výšce 5-7metrů a že se nehodlám zmrzačit.Víc se nikdo neozval a název tam je doposud.
Olga Štolbová
Děkuji za všechny komentáře. A to jsem ještě nenapsala, jak moji dva puberťáci chtěli bojovat, s kamarády domlouvali partyzánštinu, jak budou vojákům ničit techniku, seženou si zbraně a podobně. Naštěstí jsme jim to, s ostatními rodiči, vysvětlili a rozmluvili. Vůbec to nebylo lehké.
Libor Ptáček
Fuj, už nikdy.....
Elena Valeriánová
Olinko, svůj příspěvek si napsala velmi emotivně, působivě. Četla jsem se zatajeným dechem. My jsme byli daleko od středu dění. V Jeseníku nahradila naše vojáky ruská posádka. Takže střety s nimi byly, hlavně po Palachovi a pak po hokeji.
Eva Balúchová
Pamatuji se i na 1.výročí.To jsem pracovala na nám.Svobody.Celé náměstí bylo obklíčené,uzavřené a ve všech ulicích plno stávkujících.U Moravanky vodní dělo,cestou na vlak nás zasáhl i slzný plyn.
Lenka Kuchařová
Já jsem v té době byla čerstvě po maturitě,takže jsem v Brně před pobočkou Českého rozhlasu na Leninově ulici mluvila do vojáčka,který ,,bránil " rozhlas a kolem mne stála skupina lidí a žádali mne,abych mu překládala jejich otázky.To byl te lepší zážitek.Mnohem horší bylo koukat se do hlavně tanku,který a nás mířil na náměstí Svobody.A nejhorší zážitky má můj bratr,který při 1.výročí 21.8. demonstroval na brněnském nám.Svobody a tehdy je mlátili čeští milicionáři.Bráškovi se podařilo utéct po nějakém lešení,ale jeho spolužák neměl to štěstí,skončil ve vězení a pak ho vyhodili z dvanáctiletky.Milicionáři se chovali hůř,než ti vykulení ruští vojáci.
Věra Ježková
Olinko, v Praze jste to měli „z první ruky“. Nepovedené to bylo, bohužel ne žert.
Libor Farský
Sice jsem to přímo nezažil, byl jsem v té době na studentském táboře v Anglii, ale dokážu si to přestavit. Pokusím se tedy také napsat něco o tom, jak jsme ten hrozný den prožívali v Anglii.
Marie Seitlová
Olinko, při čtení mi běhal mráz po zádech. Byl to strašný den a pak následovala dlouhá doba...… I u nás byly tanky a nakonec mnoho let kasárna plná Rusů. Moc dobře se na to nevzpomíná.
Jana Slavíková
Ani na "venkově" to nebylo méně děsivé. Tanky kolem nás jely od německých hranic. Dodnes mi běhá mráz po zádech. Ten den se nejen pro mě z Rusů stali rusáci.
ivana kosťunová
V Praze to muselo být děsivé. Fotky rozstříleného Muzea se šířily různými kanály i na venkov - něde je mám schované, ala zatím jsem nenašla.
Jana Šenbergerová
Pro nás byla Praha daleko, ale tanky na dosah. Přijížděly přes hranici z Polska. Byli jsme jimi doslova obklíčeni. Ten temný hukot slyším ještě dnes. V ulicích Prahy to muselo být ještě děsivější.
Eva Balúchová
I tvoje vyprávění ve mně probudilo vzpomínky.
Zuzana Pivcová
Olinko, i po těch letech mám husí kůži. Vážím si Tvého vyprávění a moc děkuji.