21. srpen 1968: Den, který si každý pamatuje
Foto: www.wikipedia.org

21. srpen 1968: Den, který si každý pamatuje

20. 8. 2018

Česko si letos připomíná 50. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Čtěte, jak na 21. srpen 1968 vzpomínají čtenáři a čtenářky portálu i60.cz. V jednom se shodnou: je to den, kdy si každý pamatuje, co dělal.

Elena Valeriánová: Lidi, běžte domů
V půl páté ráno 21. srpna 1968 na autobusové zastávce v malé pohraniční obci na polských hranicích stojí hlouček čekající na první linkový spoj, který je odveze na ranní směnu. Lidé se choulí do svetrů a ve stoje dospávají poslední vteřiny. Chichotá se jen parta šestnáctiletých děvčat. Na cestě se objeví mihotavé světlo jízdního kola. Jede na něm nějaká vesnická babka, nezastavuje, jen plačíc volá na čekající skupinku. „Lidi, běžte domů, napadli nás Rusi!“
I spáči se probouzí. „Co to říkala?“
„Jak, napadli nás Rusi?“
„Co je to za blábol?“
Otázky padají jedna přes druhou. Konečně do rozpačitého ticha přijíždí autobus, je nezvykle tichý. Kdosi má malý tranzistorák, z kterého jsou za silného praskotu slyšet úryvky zpráv: "Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů," Někde vzadu se ozve přidušený vzlyk.

Helena Votíková: Ani na krok ven
Bylo mi 12, rodiče mi nakázali, že nesmím na krok z domu. Při pohledu z okna bych ani nešla. Stálii tam dva „regulčíci“, jeden se samopalem, a kolem jezdily tanky směr raketová základna v blízkém sousedství. Všechny boční ulice byly navíc plné tanků. Během další noci zmizely všechny cedule kudy, kam a vysoká zeď u kostela byla pomalovaná nápisy v ruštině „zachvatčici domoj“.
Z magnetofonů hrál Karel Kryl a máma plakala.

Zdenka Jírová: Proč nesnáším lečo
S manželem jsme byli třetí den na podnikové dovolené v Bulharsku. O invazi jsme se dozvěděli až 25. srpna od náhodného turisty v Burgasu. Nechtěli jsme tomu věřit, dokud nám nějací francouzští turisté nepůjčili své rádio, kde jsme si to poslechli v pražském rozhlase. Byl to obrovský šok: před pár dny jsme odlétali z mírumilovné země s vidinou „růžových zítřků“! Všichni jsme plakali, i muži. Báli jsme se o své blízké doma. Také jsme se dozvěděli, že byla „na neurčito“ přerušena letecká a snad i pozemská doprava a my nevěděli, kdy se budeme moci vrátit.
V kempu nás hlídala bulharská milice. Tato dovolená skončila dříve, než začala. Bulhaři k nám nebyli vstřícní, podléhali sovětským zprávám o kontrarevoluci. Při nejbližší příležitosti nás vyhodili z restaurace, kde jsme se stravovali a my si zbytek pobytu vařili na malém vařiči lečo, protože tam nebylo k dostání nic jiného než rajčata a papriky. Dodnes lečo nejím a nikdy už jsem nejela do Bulharska.

Jitka Valachovičová: Bude asi válka
Bylo půl osmé ráno, když slyším babičku, která bydlela v přízemí. Přišla do pokoje a povídá: „Jituško, vstávej, bude asi válka, přijeli Rusové!“ V ten moment mně poprvé v životě naskočil opar. Rychle jsem se oblékla a šla nakoupit. Doma skoro nic nebylo, jen pár brambor, kousek chleba, trochu mouky. Lidé nakupovali jako zběsilí, takže jsem toho moc domů nepřinesla.
S napětím jsme poslouchali zprávy v rozhlase, co všechno se děje v Praze. První noc byla hrozná, kolem našeho domu nahoru k lesu jezdily dlouhé hodiny tanky. Ráno mně a bráchovi táta řekl, že si večer musíme vedle postele připravit oblečení tak, abychom se mohli rychle obléci, kdybychom museli utíkat z domu. Ruská vojska se utábořila na kraji lesa, kam lidé vojákům nosili jídlo a pítí, což jsem nechápala. Jednou u našeho domu zazvonil ruský voják, ptal se na cestu, a protože jsem maturovala z ruštiny, tak jsem mu to rusky vysvětlila. Když jsem o tom vyprávěla tátovi, moc mi vyhuboval, viděl samé katastrofické konce. 

Ilona Kolářová: Srpen 1968 očima dítěte
Za měsíc mi bude devět let, půjdu do čtvrté třídy a z bratra se stane prvňáček. Před třemi dny jsme se vrátili z dovolené v Bulharsku a jsem plná dojmů. Těším se, až budu vše vyprávět kamarádkám. Ráno, 21. srpna 1968,  mě budí divné zvuky. Dům se otřásá v základech, táta s mámou koukají vyplašeně v kuchyni z okna na silnici, na stole leží rádio, odkud se ozývají zprávy. Táta nemohl odjet do práce, jezdil vlakem, tzv. „kozí dráhou“ do Mostu, ale ten den žádný vlak nevyjel.
Za chvíli se vzbudil i bratr. Celý vystrašený přiběhl a začal brečet. Bál se a já také. Nejen toho temného dunění, ale i o tátu, neboť pořád přemýšlel, čím se dopravit do zaměstnání. Dodnes si pamatuji, jak na něj máma křičela, že ho nikam nepustí. Kolony projíždějících vojenských aut a transportérů byly na denním pořádku, dodnes mám panickou hrůzu z hrozivého dunění tanků, kdy se nám otřásal celý barák.

Věra Ježková: Lidi nás budou věšet na lucerny
Dobře si pamatuji ráno 21. srpna 1968: bylo mi 14 let, byla jsem na prázdninách v jedné vesničce u Příbrami. S kamarádkou a našimi prarodiči jsme stáli na zahradě a poslouchali rádio. Babička a děda kamarádky, komunisté, byli bledí strachem – báli se, že „je lidi budou věšet na lucerny“. My holky jsme jezdili na kolech na nákup do sousední větší vesnice po výpadovce z Příbrami na Rožmitál pod Třemšínem. Metr od nás jezdily ruské tanky. Někdy nám vojáci mávali. Byly jsme hloupé, ještě děti, neuvědomovaly jsme si nebezpečí, které nám hrozilo. Třeba „jen“ dopravní nehoda. Ale naši prarodiče nás tam pouštěli, dokonce posílali. Z legrace jsme si zapisovaly nápisy na silnicích a domech určené vojákům.

Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ivona Lachová
Čekání před obchodem na mléko, chléb, rohlíky, máslo ….. a čekala jsem 3 dny od 6 ráno do 15 hodin a stále nebylo … to je má noční můra. Nakonec jsem byla ráda, že selka mi řekla, vezmi si baňku a přijď, dám ti mléko a trošku másla.
Elena Valeriánová
"KOLDER, NEROB BORDEL!" Pamatuji si i na nápis "IVANE TÁHNI, BUDE TI TU HORKO!" 21. srpen o třicet let později mám spojený úplně s něčím jiným, krásným. To se nám narodila první vnučka, jedno ze čtyř štěstíček, které máme. Omlouvám se, že zasahuju do vzpomínek, ale nedalo mi to.
Danka Rotyková
Každý rok na 21. srpen vzpomenu, zatím vždy se zvláštním pocitem. Už sice nemám strach, ale přepadnou mi vždy negativní myšlenky. Bylo mi 13, žili jsme na vesnici. Šla jsem pro chleba do našeho malého obchůdku a bylo mi divné, proč tam postává tolik lidí. Až od nich jsem slyšela, co se stalo. Ten den pekárny přivezli chleba až odpoledne, proto jsem se vrátila hned domů. To už babička vše slyšela v rádiu a tak jsem nemusela ani moc vysvětlovat. Ale na její slzy nezapomenu. Protože jsem do té doby nic ošklivého nezažila, neuměla jsem si to vysvětlit. Byla jsem jen strašně vyděšená. Moje starší sestry na tom byly podobně. A rodiče jsem to odpoledne viděla nešťastné a zlomené. A pak už jsme všichni dlouhých 21 let jen trpně přežívali. Jsem ráda, že to další generace nezažila, ale mám obavu, že se budou muset potýkat s daleko horšími situacemi.
Oldřich Čepelka
Taky jsem napsal příspvěk, dlouhý, jak mám ve zvyku :-) a doufám, že do zítřka vyjde. O barikádách v Náchodě...
Marie Ženatová
Bylo mi už 22 let, byla jsem už zaměstnaná a mimo to se velmi angažovala tím, že jsem hodně psala do okresních novin jako dopisovatelka /ovšem nebyla jsem v žádné politické straně/ a skutečně viděla do budoucna tu naši zemi také v růžovějších zítřcích... 21. srpen 1968 byl pro mne takovým šokem, že jsem se z něho přímo zhroutila, onemocněla a čekalo mne pak moc dlouhé, špatné a až moc zlé období...
Blanka Macháčková
Hrozné datum. Nerada vzpomínám a zapomenout nemohu. Pro naši rodinu (a samozřejmě nejen naši) to přineslo fatální změny.
Zuzana Pivcová
Děkuji za ukázky z vyprávění pamětníků. Každý příspěvek, jak už jsem někde napsala, je pro mě cennou výpovědí.
Jitka Chodorová
oprava: postýlky
Jitka Chodorová
Na to se nedá zapomenout, bylo mi 20let, naší dcerce 10neděl, a před měsícem jsem se přistěhovala z města na venkov. K nám domů přiběhla mužova teta, abychom si pustili rádio, že v Praze se střílí a teče krev. Děsný šok, první, co mě napadlo byla válka, zděšeně jsem se podívala do pstýlky, kde ležela naše malá dcerka, která ten den měla svůj první svátek. Strach a nervozita, jinak se to nedá popsat. Později Jana z kalendáře 21.8. zmizela, tak dcera začala slavit v květnu, docela se mi ulevilo, protože slavit svátek v tak nešťastný den by nebylo pro nikoho dobré.
ivana kosťunová
Nápis na řeznictví : " Okupantům ani špek - na jeden už skočili "
Eva Balúchová
Při čtení článku se mě vrací vzpomínky.Pamatujete si na nějaké nápisy,kterých bylo plné určitě nejen Brno.Já jsem si teď vzpoměla:Koldere,Koldere,český lev tě sežere.
Dana Puchalská
Byla jsem malá a byla jsem u babičky na venkově. Měli jsme všichni strach. Můj otec měl 22.8.narozeniny. Vím že říkal, že horší dárek snad ani dostat nemohl.