Dobrý den. Fotku hory Bjelašnica jsem dal proto, abyste se trochu ochladili. Tam je čtvrtá kontrola a dosud jsem vám neřekl, že se zavírá v sobotu ve 22 hodin. Což znamená, že to Leoš nestihne (jak už se ví asi dva dny), avšak přesto pojede dál, protože jeho cílem nikdy nebylo soutěžit s nejlepšími, nýbrž ujet to a přitom propagovat dosud v ČR neexistující službu seniorům, kteří se sami špatně pohybují. To je to CWA (cycling without age, cyklistika v každém věku), pro kterou je zapotřebí mít elektrotříkolo, na němž budou dobrovolníci tyto lidi, ale i tělesně postižené všeho věku, vozit. Ve světě to funguje v mnoha zemích asi na 1100 místech. Takže Leoš jede třeba kvůli neznámým stařenkám, které budou mít radost, až zase ucítí vítr ve vlasech nebo budou moci poklábosit na chodníku se známými.
Zrovna dnes jsem si v domovu pro seniory, kde jsem znovu navštívil tchyni, vyhlídl jednu půvabnou osůbku, která ve stylovém zákoutí chodby luštila křížovku. Stalo se to tak, že jsem razil rychle do schodů a nahoře mi ta paní v kolečkovém křesle řekla: „No vám to pěkně běhá.“ Neřekl jsem jí o tom, že v sobotu běžím silniční závod na 10 km ve Skuhrově nad Bělou (ve svém žlutém tričku!), ale dal se s ní do řeči. „Vy mě neznáte, tak vám to můžu říct,“ překvapila mě docela logickou úvahou. „Hned bych si vyšla někam na výlet, když vidím, jak se příjemně ochladilo. Ale copak můžu?“ Málem jsem jí vyprávěl o CWA, ale to bych mohl vzbudit nějaké naděje, tady v podhůří Orlických hor se CWA moc nehodí, všude jsou kopce.
Hlavní zpráva pro příznivce CWA je ovšem ta, že dvě města si už kola objednávají (přes dovozce) a do konce září tu snad budou, takže by se mohl stihnout závěr sezóny. Vlastně ono se může jezdit třeba v lednu, když se senioři obléknou a nebude všude sněhová čvachtanice. Hned jsem psal SMS Leošovi, že po X měsících úsilí máme první výsledky. Sláva!
K závodu: Peloton je až na několik opozdilců roztažen mezi Krkonošemi a Řeckem, většina závodníků je v Bosně, před a za kontrolou. My jsme však v myšlenkách s Leošem. Vítr se v Maďarsku skutečně obrátil a vane od severu, ochladilo se a střídají se tam bouřky a přeháňky. Leošovi to nedalo a vyfotil nám něco jako sochu klášterního komplexu v městečku Pannonhalmi. Vypadá jak z bronzu. Na Bjelašnicu mu chybí méně než 400 kilometrů, jenže na to právě jeden den nestačí, ledaže by vůbec nespal, což bych nedoporučil.
Ono je to s tím spaním vůbec všelijaký. Někdo jede celou noc, někdo celou noc naopak spí a ostatní jedou aspoň část noci. Přidávám snímek z typické noci a doufám, že jste všichni poznali, že tam spí Lionel Bobb J .
Zase ty drby
Podobně jako včera, shromáždil jsem během dne několik zpráv, událostí a vzpomínek.
Začínáme být s Leošem nějak podezřele populární dvojice, protože jsem už zachytil fámu, že Leoš je můj utajený syn, ke kterému se nechci přihlásit. Ještě že to Leoš neví a šlape dál. Já jen poznamenám, že nejsme vůbec žádní příbuzní. Prostě já loni napsal dva články na i60 o CWA, Leoš se taky něco dozvěděl a pak mě kontaktoval. Víte, kdy a jak jsme se poprvé sešli? Už loni na podzim, bylo docela chladno, jsme se sešli na půli cesty mezi Plzní a Libercem. Bylo to v pražských Kobylisích. Hned jsme věděli, že budeme spolupracovat. Dva chlapi se k tomu nemusí setkávat, úplně jim stačí, že to mezi nimi od počátku funguje. Takže občasný telefonát nebo mail všechno řešil. Podruhé jsme se sešli až v Plzni po památném jarním srazu íčkařů (proto vkládám fotku z Plzně).
Koukám, že Leoš je už tak slavný, že se o něm píší oslavné básně. Přečetl jsem na facebooku: „Leoš jede, drtí šlapky, vletí tryskem do zatáčky. Tachometr hlásí stovku, nepřehlídni rudou stopku. Nezastavuj, šlapej dál, věříme ti, budeš král. Dej si kafe, naber sílu, fandíme ti, máme víru. Odpočívej jenom chvíli, rodina už čeká v cíli.“ – Teda přátelé, je v tom sice pár nadsázek, ale chápu to jako umělecké dílo slušné kvality. Co bude dál? Jistě co nejdřív přijde oslavná píseň skupiny Chinaski a pak pamětní deska. Kam ji dáme? Asi doprostřed silnice 1. třídy č. 37 nebo tak nějak.
Jestli mě po včerejšku bolely nohy (jel jsem 110 km v horkém dni za svou tchyní): Nebolely. Místo toho jsem dostával, vím že to zní podivně, křeče do prstů u rukou a později i do prstů levé nohy. Jestli chcete radit, abych jedl hořčík, tak zadržte, protože ho jím tolik, že mi leze ušima. Mě chytají křeče do lýtek běžně i v noci, když spím v posteli (ve své). Moje snacha k tomu pouze podotkla, že jsem asi těhotný. (Drzé mládí, co?)
Kdo zmeškal předvčerejší video již z 1. dne závodu, má možnost vidět ho na https://www.youtube.com/channel/UCWF2RE5ClKHoavfuH0OdlPg/videos?app=desktop čili zkráceno: https://bit.ly/2APCoK5.
Celkový průběh Transkontinentálního závodu, jak se správně nazývá (nikoliv inkontinentního!) je na https://www.transcontinental.cc/map Leoš si razí cestu na https://bit.ly/2vtlhIT, avšak má problémy s krabičkou, která vysílá informace o jeho poloze. Prostě došly baterie a nejdou tam jakékoli. Už to prý vyřešil. To je důležité, protože když se číslo na mapě víc než dva dny nehýbá a závodník o sobě nedá vědět ani jinak, tak ze soutěže vypadává. To by byl smutný konec v ceně desetikorunové baterie.
A jdu přemýšlet, jak povzbudit lidi, aby ještě přispěli na nákup elektrokola prostřednictvím transparentního účtu ve Fio bance https://bit.ly/2M3g6pr. Myslíte, že na něco přijdu? Co byste udělali vy?