Václav Hybš: Měl jsem štěstí na lidi kolem sebe

Zúčastnil jste se všesokolského sletu v roce 1948. Můžete zavzpomínat na tuto dobu?
Byla to neuvěřitelná šance. Jako třináctiletý chlapec jsem vedl šedesátičlennou kapelu svého otce, která šla ve sletovém průvodu. Mám fotografii, na níž jdu v čele kapely s dirigentskou holí. Můj otec byl obchodním zástupcem slavé firmy Petrof a prodával piána. Měl svoji kapelu. Když  starého pana Petrofa odstavili, zatočili s mým otcem podobně jako s ostatními drobnými živnostníky. Já jsem komunisty proto celou dobu nenáviděl. Na ten slet si pamatuji především pro jeho skvělou atmosféru a proto, že to byla jedna z posledních akcí prodchnutých nadšením. Podobnou atmosféru jsem pak dlouhá léta nezažil a povedlo se to až v Kyjově na slováckých slavnostech.

A když se vrátíme ke sletu 1948...
Byl jsem venkovský kluk. Pocházím z Police nad Metují. Praha sama pro mě byla zážitek a byl jsem přesvědčen, že celá žije sletem. Chodil jsem cvičit do sokola. V té době byla v každém městě sokolovna, kde se odehrával veškerý společenský život. Sokolové měli také svoje kapely a já jsem po revoluci 1989 nahrál na CD i na LP sokolské pochody.

Ráda bych se Vás zeptala na Vaše hudební začátky...
Já pocházím z muzikantské rodiny.Můj táta i můj dědeček byli kapelníci. Můj dědeček hrál u hudebního skladatele Julia Fučíka. A právě děda mě přitáhl k trumpetě. Vystudoval jsem to na konzervatoři a poté se dostal do orchestru Karla Kraugartnera. Tam jsem byl deset let. On však v roce 1968 emigroval. On mě také dosadil do orchestru divadla Rokoko. Postupně se můj malý orchestr rozrůstal, až jsem měl někdy taky sto třicet muzikantů. Měl jsem v životě velké štěstí na lidi, které jsem potkal. Na jednom festivalu jsem třeba potkal Chaplina, hrál jsem v divadelním orchestru, když byl na jevišti Vlasta Burian nebo Jaroslav Marvan. Znal jsem i Jana Wericha. Mým sousedem byl fotbalový brankář František Plánička.

S kým z našich zpěváků jste dělal nejdéle?
Myslím, že s Waldemarem Matuškou.Ten se mnou pracoval čtrnáct let. Byl jsem také u začátku kariéry Karla Gotta, natočil jsem s ním jeho první písničku. Znal jsem jeho rodiče a musím říct, že je skvělý. Je to fenomenální umělec, je velmi pracovitý. Není mu zatěžko se po koncertě podepisovat svým fanouškům třeba dvě hodiny.

Jak se díváte na současnou hudební scénu?
Víte, je to všechno o penězích. Snažím se muzikantům, kteří chtějí moc peněz, vyhýbat. Ale bohužel taky nástroje jsou dost drahé. Slušnou trumpetu pořídíte za dvacet tisíc korun a trombon za stopadesát tisíc. Já jsem přišel do Prahy, když mi bylo patnáct let, a musel jsem se živit sám. Dopoledne jsem hrál v kostele, odpoledne na pohřbech nebo v cirkuse a večer na zábavách. Můj nejhorší zážitek byl, když jsem v dřevěném cirkuse Praga na Karlově náměstí musel lézt do orchestřiště po žebříku mezi hlavami velbloudů a slonů.

A kterou muziku  máte nejraději?
 Všechnu. Ať je to folklor, vážná hudba či pop music. Já mám například stálé předplatné na operu do Národního divadla. Velmi jsem si třeba vážil toho, že se mnou zpíval operní zpěvák Eduard Haken. S Josefem Sukem jsem natočil více jak padesát titulů. Byl jsem vyzván dirigentem Václavem Neumannem ke spolupráci s Českou filharmonií. Lidi z mého oboru to nechápou. Proč se motám kolem vážné hudby? Ale já jsem rád, že jsem k ní přitáhl i ty, kteří by nikdy nešli do Národního divadla.

Jak vlastně došlo na spolupráci s Josefem Sukem?
Měl jsem poté, kdy jsem nahrál Modlitbu pro Martu, zákaz činnosti. Zpěváci se mnou nesměli spolupracovat. A v té chvíli přišel Josef Suk. Říkal jsem mu o této svízelné situaci a on opáčil, že přece není zpěvák. To byl náš začátek a pak se z nás stali doživotní přátelé.

Vy ještě stále aktivně muzicírujete..
Ano, ale už jen rozkazuji. Mám před sebou jako každý rok třicet vánočních koncertů. Loni s námi po republice cestoval Josef Laufer a letos to bude Pavla Břínková z Hudebního divadla v Karlíně.

A máte hudební následovníky, jako měl Váš děd a otec?
Bohužel ne. Byla to má vina, že jsem se synům-dvojčatům a dceři po této stránce nevěnoval. A přitom naše syny zná celá republika. Jsou to ta dvojčata ze seriálu Taková normální rodinka.

Kde berete ve svých 83 letech pozitivní přístup k životu?
Musíte se stále o vše zajímat a chodit mezi lidi. Mám v orchestru dvacet pět mladých muzikantů. Oni se učí ode mě a já od nich. A hlavně se celý život nezajímám o politiku, takže mi nemůže kazit náladu...
 
Děkuji moc za rozhovor a věřím, že čtenáři portálu i60.cz se budou moct s Vámi brzy setkat na přátelském posezení.

Božena Hažová