Mám to od očitého svědka, od jedné z těch krásných dívek, které vidíte na fotografii. Hádejte, od které. A víte, co? Já vám to neřeknu. J
Dětství jsem prožil v Náchodě. Bydleli jsme v bývalém mlýně na Karlově náměstí, odkud se stále čerpala voda nahoru na zámek. Někteří spolužáci mi to záviděli, protože byt byl zvláštně uspořádán a zdi byly kamenné a metr silné. Já zas záviděl jim. Třeba to, že měli přímo v bytě záchod a taky vodovod. Ale o to teď nejde.
Jde o to, že do našeho domu se přistěhovala nová rodina. Stalo se tak brzy po válce. Právě ty dvě dívky, ovšemže mnohem mladší, zhruba desetileté, se k nám přistěhovaly a především jedna z nich, Inka, o mě a mou sestru ve volném čase pečovala, neboť moji rodiče byli zaměstnáni a jejich rodiče na tom byli ještě hůř: maminka si brala přesčasy, aby rodinu uživila, a otec s nimi v té době nežil. Ne, že by utekl či se rozvedl, jak to dnes pánové dělají. Ani nebyl ve vězení. On byl v zajetí, neboť patřil k armádě státu, který prohrál válku.
Obě dvě, Inka a Růženka Týfovy, měly původně německá jména, Ingeborg a Rosemarie, a s rodiči bydleli v malé obci, která se jmenovala Velká Čermná. Je to kousíček, doslova jen pár metrů „daleko“ za našimi hranicemi, v Polsku. Dnes se obec jmenuje jen Czermna. Obec Malá Čermná totiž byla vždy na českém území. Ovšem, jak asi víte, kdysi se žilo v pohraničí mnohem volněji, lidé přecházeli hranici, jak zrovna potřebovali, což u nás opět obnovila až Evropská unie. Proto také mohl obchůdek Týfových prosperovat: chodili k nim lidé z obou stran hranice.
Přestože jsou obě Čermné stavebně propojené, slité do souvislé zástavby, je dnes mezi nimi hranice. Tehdy před rokem 1945 byla také, ovšem na druhé straně nebylo Polsko, nýbrž Německo. V této části Kladska však bylo celkem 11 vesnic s mnoha českými obyvateli, kteří zde žili v klidu a míru s Němci. Říkalo se zde: český koutek, po německu jen Grenzeck.
Také pan Týfa, otec obou děvčat, byl české národnosti stejně jako jeho otec. Vždy se k ní hlásili. Oba Týfové však udělali obrovskou chybu, o které tehdy netušili. Kdybychom tak vždycky věděli, jestli se v životě rozhodujeme dobře, nebo špatně! Jak lépe by nám bylo, kdybychom předem věděli, k čemu naše rozhodnutí povede. Byl by to život bez problémů, a určitě taky bez toho pravého koření života.
Německá správa přišla – ještě před 2. světovou válkou – s požadavkem, že každý obyvatel buď musí přijmout německou státní příslušnost, anebo se vystěhovat bez jakéhokoli majetku. Dnes si to možná neumíme představit, ale Týfovi by museli opustit naprosto všechno, dobře zavedený obchod, dům, veškerý majetek a s holýma rukama přejít hranice do Čech?! Oba Týfové se rozhodli: přijmou německé občanství, avšak česká národnost jim zůstane. V čem bylo jejich rozhodnutí špatné? V tom, že netušili, že jako němečtí občané budou muset za války narukovat do Wehrmachtu a riskovat, že padnou v bojích za Hitlerovu Tisíciletou říši.
A tak, nepočítáme-li příbuzné, tu zůstala paní Týfová s oběma dceruškami. Rodina dál provozovala obchod. Když do vesnice v květnu 1945 přišli Rusové, ze všeho nejdřív jim vypili všechen líh, který měli v obchodě na prodej. Ženy se schovávaly, kde se dalo, a dobře udělaly. Sovětští vojáci „věděli“, že všechno, co najdou, je jejich válečná kořist. Po uklidnění situace začali všichni opět budovat svůj krámek. To však trvalo jen několik měsíců. Nakonec se rozhodlo, že musí být odsunuti, neboť území připadlo Polsku. Protože se hlásili k české národnosti (nevím, zda i jejich matka Charlotte), mohli by zůstat v Čechách. Ale kam jít? Jejich manžel a otec byl stále v zajetí u západních spojenců.
13. března 1946 se matka s oběma dcerami vystěhovaly, nejdřív do nedalekých Žďárek. Tam měly mnoho známých, pomohli jim především Volhejnovi. Pak šly dál. Obě holky se chtěly dostat do nedalekého Hronova, protože tam se stěhovaly jejich spolužačky, avšak máma rozhodla: My půjdeme do Náchoda, protože tam je víc škol a já chci, abyste měly lepší vzdělání než my… Tomu se říká rodičovská moudrost a dříve to vůbec nebyla samozřejmost. Samozřejmost byla, že se dědilo povolání i bída.
Národní výbor jim přidělil byt v přízemí mlýna na Karlově náměstí, a tak se všechny tři nastěhovaly. Náhoda tomu chtěla, že paní Týfová se s mým tátou již znala, neboť se s ním radila o koupi pianina. To ještě, když bydleli v Čermné. Táta byl totiž dobře známý jako muzikant, dirigent, učitel hudby, skladatel a spoluorganizátor hudebního života ve městě. Takže se z tohoto „obchodního“ vztahu trochu znali. Teď si představte, jaké překvapení, klidně napíšu: šok, oba zažili hned první noc.
Musím vysvětlit, že v našem ani jejich bytě nebyl záchod. My museli vyjít dozadu směrem k vantrokům (to je část vodního mlýna), přejít po vnitřní dřevěné pavlači s chatrným zábradlím a vstoupit do malé místnůstky, v níž byl jen suchý záchod a půlené okénko, které nešlo mýt, protože se k němu zvenčí nikdo nedostal a zevnitř bylo rozděleno zdí. Za zdí byl ještě jeden záchod, který užívali ti, kteří bydleli dole. Ti museli navíc vystoupat po dřevěných schodech do prvního patra.
A ještě dvě věci jsou nutné k pochopení. První, že jsme tam neměli zavedenou elektřinu. Chodili jsme proto se svíčkou nebo popaměti za mdlého odlesku hvězd. Chci také připomenout, že brzy po válce ještě nebyla rozšířena pyžama a pánové doma spali běžně v nočním košilích.
Teď už tušíte, co se asi stalo. Když paní Týfová potřebovala hned první noc na malou, vzala si svíčku a šla nahoru, aby se po pavlači dostala na záchod. Vystoupala nahoru – a tam uviděla postavu v bílé noční košili, s čepičkou (protože byla zrovna zima) a se svíčkou v ruce, jak se pomalu krade týmž směrem. Pan Čepelka?! Ten, který jí kdysi radil s nákupem pianina?!
Takže takhle se opět setkali a tím začala naše letitá známost, postupně pevné přátelství dvou rodin. Důkazem je, že obě rodiny pořádaly o vánocích společné setkání. Vždy 25. prosince. O každých vánocích od roku 1946. Třiatřicetkrát za sebou!!
Trochu jsem odbočil. Protože otec jako válečný zajatec byl ve vězení (na poetickém ostrově Helgoland), maminka obou dívek musela o to víc pracovat. Pracovala v textilním průmyslu a někdy po roce 1948 se stala – ač nechtěně – druhou nejlepší údernicí v celém Náchodě.
Oběma dcerám, už jako dospělým, říkala, když se jí svěřovaly se svými známostmi: „Láska je šimrání u srdce, které se nedá podrbat.“ No a vidíte, jedna si vzala syna majitele řeznictví, tvrdě postiženého komunisty, a druhá si vzala muže, který právě přišel z vojenské služby, kde byl u nechvalně proslulého praporu technických prací – PTP. Byl tam za trest, že jeho otec byl aktivním občanem. Komunisty bavilo trestat lidi za to, co sami nezpůsobili, však víme.
Ince je 83 a já ji jezdím do Náchoda navštěvovat. Vždyť to byla moje chůvička. Právě od ní většinu z tohoto příběhu vím. A mě teď taky „šimrá u srdce“. Chtěl bych se s nimi se všemi vidět. I s paní Týfovou a s Franzem Týfou. S Růženkou. A s tátou.
Na snímcích:
Holky Týfovy.
Předválečná fotka z náchodského „Karláku“. Vpravo Podbuční mlýn. V přízemí bydleli Týfovi, v prvním poschodí Čepelkovi.
Jediná fotka z doby, o níž vyprávím: máma a táta s mou sestrou.
