„Paní Olga na Wericha hodně vzpomínala. Werich prý byl jejich nejmilejší host, míval prý ve vinárně své místečko. Babička říkala, že do Mýta jezdil strašně rád a býval tu často. Jednou přijel i s dcerou,“ vzpomíná žena. Olga a Jan Žižkovi měli do padesátých let lahůdkářství a vinárnu v historickém centru města. Vinárna se otevírala až večer a Jan Werich sem večer chodil na pstruhy, které ulovil a vyhlášení lahůdkáři mu je připravovali. „Měl dovoleno lovit i tam, kde se ryby chytat nesmí. Majitelé Žižkovi připravovali ve vinárně marinované ryby, ryby na modro, chlebíčky, saláty,“ vzpomíná Milada Žižková.
Ona sama Wericha osobně viděla jen jednou, možná někdy v deseti letech. „Měli jsme s pod vedením paní Jarky Melšové jako dívky vystoupení na rybářském plese v sále hotelu U Tejnorů. Pamatuji se, že Werich nám tehdy objednal večeři a byli to samozřejmě pstruzi. Víc si nepamatuji, byla jsem ještě dítě,“ vzpomíná Milada Žižková. Od Olgy Žižkové si pamatuje ještě historku, kdy ji Werich už po komunistickém převratu upozornil na závadný nápis na vinárenských toaletách. „Babička mu něco nesla na stůl a on jí povídá: milostivá paní, jděte se podívat na záchod a vezměte si něco na čištění. Babička tam šla a už sháněla maltu. Na stěně záchodu prý bylo napsáno: Smrt komunismu,“ líčí Milada Žižková.
Paní Olga Žižková prý byla krásná žena. Když v Mýtě pobýval Gustav Frištenský, vždy se prý kolem ní točil. Její manžel Jan prý musel několikrát významně zvednout obočí a důrazně zavelet: „Olgo, domů!“ „Ale s Werichem prý nebyl problém. Byl to gentleman,“ směje se Milada Žižková.
Žižkovi prodávali v lahůdkářství bažanty, zajíce a čerstvé, voňavé kafe. „Takže lahůdkářství strašně krásně vonělo, to si pamatuju jako malá holka. Ve sklepě byl takový bazén, v němž se uchovávala vejce. Koupili je za levno a dali je do vodního skla. Takže v obchodě byly pořád vejce, i když je třeba slepice nenesly. Dědeček předělal osobní auto od Sodomky na malý náklaďák a tím přivážel zboží,“ vzpomíná žena.
K vinárně patřila i vzácná kronika, do níž prý Jan Werich napsal spoustu příspěvků, stejně jako jiní známí herci nebo osobnosti. Třeba Emil Zátopek, Gustav Frištenský nebo Lída Baarová. Ta měla v kronice i fotku, na níž byla s prstenem, který jí dal zamilovaný nacistický ministr propagandy Josef Goebbels. Babička tu fotku raději pak schovala, aby mého muže Jendu nevyhodili z medicíny. Tu fotku jsem tam později vrátila já,“ směje se paní Žižková a dodává, že vinárna byla oblíbeným podnikem vojenských důstojníků z Vysokého Mýta.
Při přestavbě domu ale vzácná kronika vinárny, která byla složena na půdě domu, zmizela. „Možná ji prostě někam někdo vyhodil. Pokud ji ale má někdo doma, obávám se, že pro něj nemá moc význam,“ říká smutně Milada Žižková. Samozřejmě by byla ráda, kdyby ji někdo, kdo kroniku třeba i od zloděje koupil nebo někde našel, jakýmkoliv způsobem vrátil. „Byl to vzácný dokument o tom, kdo do vyhlášené vinárny chodil. Byla nádherná, měla samet, měla kovový znak, byla v krabici. Kdyby ten člověk, co to vzal, byl trochu chytrý, tak to někam dal třeba do zastavárny. Já jsem o tom nemohla před Jendou ani mluvit, strašně ho to mrzelo,“ říká žena.
Jako vzpomínku na Jana Wericha ochraňuje zarámovaný poslední pozdrav, který posílaly jeho přátelům Werichova vnučka Zdena Kvapilová, dcera Jana a Jiří Voskovec Žižkům 31. října roku 1980. Tedy v den, kdy milovaný umělec zemřel. Na obrázku jsou jejich jména a tužkou ručně psaná krátká zpráva: Vyřizujeme poslední Janovo přání: A mějte se tu dobře. Jan Werich.“
Petr Broulík pro portál i60
