Ludmila Váchová: Nemoc
mi přinesla úplně nový život

Ludmila Váchová: Nemoc
mi přinesla úplně nový život

7. 1. 2012

Před třiadvaceti lety onemocněla rakovinou prsu. Pak v Ostravě založila občanské sdružení Onko-Amazonky pro stejně postižené dámy.  Aby viděly, že se s tou nemocí dá žít. Ludmila Váchová už pomohla více než stovce žen.

Není pro vás těžké stýkat se stále s nemocnými a tím si připomínat, čím jste prošla?

Takhle neuvažuju. Bude mi sedmdesát, ale nedovedu si představit, že bych byla ve starobním důchodu. Když jsme měli v kanceláři občanského sdružení přes Vánoce zavřeno, vylehávala jsem do osmé, do deváté. Za chvíli mi bylo jasné, že takhle žít nemůžu. Aspoň mám kam jít. Donutilo mě to pracovat s počítačem, naučila jsem se používat internet, seznámila jsem se se spoustou lidí. Naučila jsem se mít tu nemoc ráda.

To byl váš nápad založit sdružení Onko-Amazonky?

Můj muž mě k tomu nabádal. Scházela jsem se totiž se ženami, se kterými jsem se setkala na ozařování. Povídaly jsme si, jak se máme, potřebovaly jsme si sdělovat své pocity. Manžela napadlo, že bych to mohla dělat jako občanské sdružení a zkusit získat různé dotace.

Před dvaceti lety asi podobné organizace na pomoc pacientům nebyly obvyklé, že?

Byly jsme jedna z prvních. Tehdy o rakovině nebylo tolik informací jako dnes. Pamatuji si, že když jsem onemocněla, přečetla jsem si v novinách článek, v němž primář onkologie říkal, že s rakovinou prsu se žije nejdéle pět let. Pořád jsem na to myslela. Počítala jsem každý měsíc. Byla jsem přesvědčená, že do pěti let umřu. Proto je důležité, aby ženy viděly, že se dá přežít mnohem déle.

Změnilo se za tu dobu hodně?

Ano. Dříve rakovinu prsu většina žen tajila. Dnes se jí některé populární osobnosti téměř vychloubají. Každému moc přeju, aby se uzdravil, ale když slyším, jak kdejaká hvězda hlásí, že překonala rakovinu, připadá mi to zvláštní. Ta nemoc nejde rychle a snadno překonat. Zpěvačka si může domluvit jednou za čas vystoupení a zazpívat, když se cítí dobře, ale pro ženu s běžným zaměstnáním je to těžší.

Co je pro ženu nejhorší, když jí lékaři řeknou diagnózu?

Strach, že nebude patřit mezi ty vyvolené, které přežijí. Je to obava z neznáma. Některé sepisují závěť, už když nastupují léčbu. Spousta žen nám říkala, že byly v šoku, když viděly, jak se bavíme. Každá nejdříve přišla vystresovaná. Pak třeba povídá, že má metastáze a slyší od druhé, že to měla před pár lety také. A vidí, že ta paní žije. Smývá to z nich strach.

Jaké ženy k vám chodí?

Věkový průměr je kolem šedesáti. Měli jsme tu i čtyřiadvacetiletou dívku, která na to, že má nádor, přišla při kojení. Malý nechtěl z toho prsu pít. Teď má naše nejmladší členka přes čtyřicet, máme i
několik žen, které přišly v osmdesáti letech. Ano, v osmdesáti si nahmataly bulku. Chodívala sem i devadesátiletá paní, která onemocněla až po sedmdesátce.

Co ve sdružení podnikáte?

Jednou měsíčně se scházíme v diagnostickém centru na přednáškách o tom, co už dnes všechno lékaři v léčbě rakoviny dokáží. Máte také cvičitelku jógy. Jezdíme na rekondiční pobyty, na zájezdy, chodíme do galerií. Scházíme se a povídáme si. Například o přednášky je velký zájem. Měli jsme tady například primáře, který vyprávěl o biologické léčbě. Zmínil se, že stojí přes milion. Jedna naše členka, které je přes sedmdesát, se pak velmi divila, že ve svém věku tak drahou léčbu dostala. To všechno jsou věci, které člověku pomohou, dají mu víru do budoucna.

Jak se má člověk chovat k nemocnému? Je vhodné se na rakovinu vyptávat, mluvit o ní?

Nejdůležitější je chovat se normálně. Někdo je uzavřené povahy, tak o nemoci mluvit nechce, jiný se naopak potřebuje vypovídat. Znám ženy, které nemoc tají. Jedna členka je po zákroku dvacet let, ale její maminka to stále neví. U další to zase neví její syn. Myslím si, že to nemá smysl, ale záleží na povaze každého.

A jaká jste vy? Jak zvládáte, když některá z vašich známých zemře?

Samozřejmě je mi to líto. Nedávno zemřela paní, se kterou jsem si velmi rozuměla. Ale naučila jsem se s tím žít. Žiju tím, že žiju. Plánuju, kam pojedu, co budu dělat, nevyhýbám se manuální práci. Protože nejhorší je, když člověk jen přemýšlí nad smutnými věcmi, nemá přátele a nemá kam jít.

sw

nemoci rakovina rozhovor
Autor: Redakce
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.