Věřte - nevěřte, ale hlavně buďte opatrní!
Foto: autorka

Věřte - nevěřte, ale hlavně buďte opatrní!

6. 1. 2018

Začal nový rok, dny budou utíkat jako obvykle a zanedlouho budou mnozí z nás, pokud to už neudělali, vybírat letošní dovolenou. O řadě čtenářů je známo, že cestují i do zahraničí. A většinou za sluncem k moři.

Krátce po vypuknutí nového tisíciletí jsem jela na svůj první zájezd do Řecka, přesněji řečeno, na největší z řeckých ostrovů Krétu. Ta mě tak okouzlila, že po ní následovaly ostrovy další a další, někdy prostřídány pevninou. Jezdila jsem buď před hlavní sezónou nebo až po ní, nejen kvůli nižší ceně, ale hlavně, abych se vyhnula velkému vedru, před kterým mě někdo ze známých varoval. Je pravda, že i tak jsem se někdy poněkud připálila, ale celkově jsem si tyto pobyty užila bez potíží.

V květnu 2007 jsem si pro dovolenou vybrala ostrov Samos, destinaci Pythagorion, což je hlavní město celkem nenápadného ostrova. Bydleli jsme v malém hotelu ve svahu nad mořem, avšak vlastní město bylo vzdáleno 3 kilometry a dalo se dosáhnout pouze po silnici. Delegátka nás informovala, že tam můžeme dojet hotelovým mikrobusem, který pro potřebu hostů jezdil dvakrát denně tam a zpět.

Já jsem však byla hned po příjezdu jako obvykle zvědavá na vše kolem, a tak jsem se vydala okamžitě do města sama pěšky. Tři kilometry nejsou žádná velká vzdálenost, na Krétě jsem šla po ránu asi 8 kilometrů bez problému. Ovšem od té doby uběhlo 5 let a prožívala jsem období, kdy mě začala trápit arytmie. Do Pythagorionu jsem dorazila po poledni, a protože bylo město rozeseto ve svahu, musela jsem k místnímu centru s přístavem sejít s kopce. Ve městě jsem se nějakou hodinku nadšeně potulovala a fotografovala, aniž bych nějak výrazně vnímala, že na mě stále praží slunce. Pak už jsem toho měla dost, a abych si nadešla, šplhala jsem zpátky na silnici po místních nekonečných schodech, vedoucích do kopce. Ty mi daly už pořádně zabrat, a to mě čekaly zpáteční 3 kilometry po silnici, nad níž stálo přímo slunce a nikde nebyl ani kousek stínu. Tak jsem šla, ale cítila jsem, že jsem přehřátá, bylo mi hůř a hůř a pak už úplně zle. Měla jsem s sebou malou lahev s vodou, která ještě úplně nezteplala, a tu jsem si dávala na hrudník, abych mohla alespoň trochu dýchat. Pak už jsem se začala modlit. Bože, přece jsem sem nepřijela umřít? Občas kolem projelo auto, ale nikdo si mě nevšiml. Cítila jsem, že mi docházejí síly a že za chviličku zkolabuji. V zoufalství jsem vytáhla z kabelky malý dřevěný malovaný medailonek Madony, který jsem si rok před tím koupila na výletě do klášterů Meteora. Ten jsem prosebně sevřela v dlani. Najednou jsem na pravé straně silnice uviděla husté křoví. Jediné křoví na celé volné silnici. Pod ním byl stín. Z posledních sil jsem k němu dolezla a sedla si pod něj. Seděla jsem tam skrytá asi půl hodiny a to mi hodně pomohlo. Udělalo se mi lépe a zbývající necelý kilometr jsem pak už zvládla. I když mi až do večera nebylo moc dobře, byla jsem zachráněna.

Když jsem v příštích dnech jela tudy několikrát autobusem, marně jsem očima hledala to křoví. Nikdy už se mi nepodařilo ho zahlédnout. Ať už to byl můj pud sebezáchovy a zmobilizování zbytku vlastních sil, co mi v poslední chvíli pomohlo, nebo mi přispěchal někdo Blízký nebo Vyšší na pomoc, byla jsem za svou záchranu nesmírně vděčná. Od té doby dobře vím, že mám určité hranice a že mám i povinnost si své zdraví, které mi bylo svěřeno do péče, chránit. A proto jsem napsala i tento článek. Buďte, prosím, opatrní!

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.