Dověděla jsem se, že bude uspořádána 8. září 2017 pěší pouť na Vranov a byla jsem moc ráda, že mne poutnice přijaly dobře mezi sebe. V počtu třinácti jsme se sešly na vlakovém nádraží v Boskovicích a dobře dojely do Adamova a odtud vyrazily 5 km lesní pěšinkou na Vranov. Někdo si našel v lese i vhodnou hůl a tou se podpíral při výstupu - já se občas podívala na prudké stráně pod námi a v duchu si myslela - kdyby zde někdo spadl, tak ho snad dokáže vysvobodit jen helikoptéra...
Došly jsme dobře ke kostelu ve Vranově. V roce 1992 se na toto místo vrátili pauláni - je to Řád nejmenších bratří. Jsou to muži víry, kteří žijí v pokoře a prostotě - mají hlubokou zkušenost modlitby, ticha a tou je právě ztišení a naslouchání. Paulanští řeholníci se postí a nejí maso, mají schopnost žasnout a radovat se nad krásou přírody, celého Božího díla. Poutní místo se nachází uprostřed krásné přírody - je v místech, kterému se dříve říkalo Moravské Švýcarsko. V roce 2000 zde vzniklo Duchovní centrum pro ekumenické setkávání a vzdělávání...
Následovala nádherná sváteční bohoslužba s procítěnou promluvou i melodickými lidovými zpěvy. V promluvě mne nejvíc zaujaly věty, v kterých kazatel hovořil o tom, že bychom neměli žít s Pánem Bohem jen právě v kostele, ale měli bychom s ním být duchovně ve styku neustále... Každý večer si trochu projít den a uvědomit si, co dobrého jsme prožili a také za to poděkovali, ale i za další dobro prosili - já sama už to tak dlouho dělám a velmi mi to pomáhá. Byly to skutečně pro nás všechny i celý zaplněný kostel nádherné a procítěné okamžiky hlubokého setkání s Bohem.
Cesta zpět už mohla být hračkou, protože se jde hezky z kopce...
Jenže já s kamarádkou jsme potřebovaly být dříve v Boskovicích, tak jsme se rozhodly, že vyjdeme hned po skončení bohoslužby, abychom mohly stihnout v Adamově první vlak. Já jsem tak pěšky chodívala s menšími dětmi i jinými maminkami před mnoha desítkami let, ale cestu už jsem nepoznávala...
Přišly jsme na rozcestí z Vranova a daly se jednou cestou - zdálo se mi, že jdeme špatně - ale už jsme se nechtěly vracet - měli jsme už určitě kilometr špatného směru za sebou. Takže jsme zkoušely jít dál a hledat Adamov. Po delší době jsme ho z vysoké dálky uviděly - jenže už jsme nebyly na žádné cestě, ale v hlubokém lese - spíše neschůdné stráni. Nezbylo nám nic jiného než jít dolů...
Šly jsme pohádkovým lesem, který ale připomínal prales. Všude spousty listí, kamenů, spadlých stromů už mnohde trouchnivějících, větví, prohnilých pařezů. Klopýtaly jsme, padaly obě a zase vstávaly - mne při tom sestupu podpíraly jen střelné modlitby. Nejdříve jsem je vystřelovala jen v duchu, ale pak, protože jsem už neviděla vůbec nikoho - jsem je vyslovovala i pusou a ona určitě letěla raketovou rychlostí přímo k Pánu Bohu i mým andělíčkům strážným... Měla jsem totiž moc nevhodnou obuv - sandály - a proto jsem tak moc a moc padala. V jednu chvíli už jsem zase seděla po pádu na zemi v listí a už jsem si říkala - vždyť já se odtud asi nedostanu. A právě v té chvíli se mi jen mihla taková spásná myšlenka - sjet tu dlouhou, příkrou a nebezpečnou stráń vsedě.
A od této chvíle jsem už nevstávala, jen jela a neustále se i překulovala a to po kamenech, větvích, listí, prohnilých kmenech...
Pak už jsme slyšely obě jezdit vlaky, sešly jsme přes neprostupný terén až k železničnímu náspu a zase dál dobrodružnou, ale moc nebezpečnou adrenalinovou necestou. Často kolem nás přejel vysokou rychlostí vlak, tak jsme se rychle otočily a přiblížily k zemi, aby nás prudký vír neodhodil... Tak jsme "doputovaly" až k nádraží v Adamově, kam právě přijel vlak - my do něj rychle nastoupily a až v Boskovicích viděly, že s námi přijely i naše ostatní poutnice, které ovšem měly cestu hezkou, protože ji dobře znaly...
Já jsem všem ukázala na světlých riflích "otisky pralesa" z naší nebezpečné cesty, kterou bychom my obě již nikdy nechtěly opakovat - tento zážitek bereme obě jako Boží milost, že se nám nic zlého nepřihodilo a to nejvíce v podobě zlomenin.
Ale večer - stále celá ještě roztřesená - jsem ještě jednou moc a moc děkovala, že jsem tuto cestu vůbec přežila v neposkvrněné - moc divoké - ovšem velmi krásné Boží přírodě a věřila v sílu střelných modliteb...
Když zase pojedu vlakem do Brna a budu se dívat z okna, tak se mi asi vždy bude vybavovat melodická píseň:
Zpívám píseň o setkání, zpívám píseň laskavou...
... Tak chvíli stůj u Adamovských mlýnů, jen chvíli stůj a poznáš sám,
proč kraj moudrých lišek, krasů a pampelišek měl tolik rád básník dávný, měl tak rád...
