Nové ráno zdobily šedivé mraky a provázky deště. Naštěstí naši dva průvodci byli skvěle sehraná dvojka, která pozorně sledovala stále neblahý vývoj počasí a přizpůsobovala naše aktivity aktuálním předpovědím.
Déšť nedéšť téměř všichni se vydali do starobylého městečka Kamnik. A protože cestou liják, který jsme sledovali oknem při snídani, zmírnil, vypravili jsme se nejdřív do arboreta, které se nachází nedaleko v místě zvaném Volčji Potok (Vlčí Potok). Jeho pokladna se nachází pod vzrostlými kaštany, které lemují jednu z cest arboretem. Na prohlídku jsme měli jen dvě hodiny, které se ukázaly být velmi krátkými vzhledem k tomu, co všechno bylo k vidění. Kdyby nepršelo, určitě bychom se prodírali davem návštěvníků. Vlevo velká expozice kytovců v životní velikosti, vpravo rozlehlé plochy parku plného záhonů a vzácných dřevin. I když se mohlo po trávnících chodit, drželi jsme se na cestičkách, protože všude jinde čvachtala voda. Ta, kalná, bystře protékala i potůčkem kolem cesty.
V této fázi prohlídky na chvíli vysvitlo slunce. Vydali jsme se doprava, kde jsme narazili na zajímavý koutek pro maminky s dětmi, na labyrint, uprostřed něhož se vypínala zajímavá dřevěná rozhledna, ze které byl mimo jiné i výhled na prehistorická zvířata rozmístěná v této části parku. Záhony s květinami byly bohužel naprosto nefotogenické – květiny většinou polehávaly v bahně úplně rozmáčené.
V dálce jsme zahlédli výstavnou budovu. Když jsme se k ní dostatečně přiblížili, pobavilo nás to. Viz foto. Potěšila nás krásná francouzská zahrada.
A zase se rozpršelo. Chtěli jsme ještě vidět druhou část arboreta. Bohužel už jsme nestihli pavilon s živými tropickými motýly, expozici skalniček, orchidejí, kaktusů, rozárium. Za krásného počasí by se tu dalo strávit celý den. Než jsme prošli expozicí kytovců, opět lilo.
Do Kamniku jsme odjížděli rozhodnuti najít kavárničku a počkat tam, jestli se počasí neumoudří, ale měli jsme štěstí. Když jsme dojeli na místo určení, přestávalo pršet. Před námi byla prohlídka historického centra a zříceniny jednoho z hradů, kterými bylo kdysi městečko střeženo.
Z náměstíčka, na kterém se nachází turistické informační centrum jsme procházeli starobylými uličkami. Navštívili jsme kostel sv. Jakuba z počátku 15. století, který je součástí františkánského kláštera. Nynější podoba je barokní. Nachází se tu i Kaple Božího Hrobu, kterou vytvořil známý slovinský architekt Jože Plečnik, který bývá nazýván “dvorním architektem” našeho 1. prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.
Vyšlapali jsme na kopeček, na kterém jsou pozůstatky Malého hradu a odkud jsou krásné výhledy na velkou část města. Právě tam jsme si poslechli, jak postupně odbíjely zvony tří kostelů poledne. Mraky nad městem chvílemi odhalovaly a zas zahalovaly vrcholky Alp.
V kavárničce jsme si dali první výbornou slovinskou kávu a ochutnali baklavu. Je to orientální zákusek z tenkého listového těsta a sekaných ořechů přelitý hustým sladkým sirupem nebo medem. Ještě nikdy jsem nejedla nic tak sladkého. I když jsem na sladké, jednou stačilo.
Než jsme odjeli, už zase pršelo. Přestože mi bylo všelijak, po návratu jsem se rozhodla jít si vyhřát promrzlé tělo do bazénu. Pobyli jsme tam dvě hodiny a byl čas k večeři.
Snídaně a večeře probíhaly formou švédských stolů. Vybrat si z té spousty dobrot nebylo vůbec snadné. Já hledala hlavně to, co nemohu ochutnat doma. Vařili výborný hovězí vývar, dýňovou polévku, rozmanité zeleninové. Vedle všelijak upravených různých druhů masa a mořských plodů byla vždy spousta čerstvé, dušené nebo pečené zeleniny, jako přílohy brambory na různé způsoby, noky, rýže, nudle, pohanka. Po každé večeři zákusky podle vlastního výběru a sklenička bílého nebo červeného vína. Kdybychom chtěli ochutnat všechno, museli bychom pobýt podstatně déle.
Večer se obvykle rozhodlo podle počasí, kam vyrazíme příští den. Tentokrát nás čekal zájezd k jezeru Bled, kolem kterého jsem kdysi jela.
