Milá Evičko,
jak jsem slíbila, píšu ti dopis z naší cyklistické jízdy z Prahy do Olomouce. Napsala jsem ho rukou, ale protože ty už neumíš psané písmo přečíst, datluju ho teď do klá-vesnice. Je to všechno opravdu hustý, jak vy mladí říkáte, tvoje máma by řekla super a my tady říkáme, že se nám to moc líbí. Jako že bychom to lajkovali.
Jsme parta osmi seniorů. Senioři, to jsou hodně starý lidi z 20. století čili hned po bitvě na Bílé hoře, abych ti to přiblížila. Třeba včera jsme jeli opravdu těžký úsek od sečské přehrady směrem na Nasavrky. Celá vedla lesem (jak vypadá les, to si snadno zjistíš pomocí googlu) a byla to kamenitá cesta. Nejdřív těžké stoupání, OMG, všichni jsme se pořádně zapotili. Ale nebylo to, že bychom byli nemocní, potili jsme se, protože jsme se fyzicky namáhali, čili ne jako se potíš ty před zkouškou. Ale pak ten sjezd, wow!, divoký sjezd kamenitou cestou plnou výmolů, kamenů a kořenů. Tak to byl vlastně takový adrenalin. Ale jiný, než když si nasadíš v kině 3D brýle a sleduješ katastrofický nebo sci-fi film.
Skoro všichni používáme přilbu, ale tu opravdickou, která nám chrání hlavu. Většinou jsme však jeli po silničkách, projíždějící auta nás téměř nikdy neohrozila a na děravém a hrbolatém českém povrchu my jezdit umíme. To víš, že už nás taky pobolívaly nohy, ale to bylo od šlapání, ne od toho, že jsme si je přeseděli, jako se stává vám u počítače. Opravdovým zážitkem byl ale závěrečný sjezd k chatě Polánka v Nových hradech. Byl asi tři kilometry dlouhý a zrovna se silně rozpršelo. A my jsme se v tom lijáku na té české silnici řítili až čtyřicetikilometrovou rychlostí. Jupí! To byl adrenalin. My se řítili dolů jak husiti.
Už jsme na té cestě byli v Poděbradech, Kolíně, Litomyšli nebo Moravské Třebové a měla jsi, Evičko, pravdu, že mnohem víc bychom z těch měst viděli, kdybychom si našli fotky na počítači. A že bychom si ušetřili čas a námahu,. to je taky pravda. Ale víš, Evičko, my jsme staří a tak to bereme jinak. Jen si to představ:
1. Když si chceme něco říct, tak si neposíláme esemesky. My si to prostě řekneme přímo, z úst do ucha, a ještě se u toho na sebe díváme.
2. Když jedeme krajinou a cítíme, že nás bolí svaly v lýtkách a ve stehnech, víme, že bolí úplně jinak a zdravěji, než když ty sedíš dlouho u televize.
3. A když si někdy sundáme přilbu z hlavy a cítíme ten vítr ve vlasech a taky to, že fungujeme, že to tělo pracuje, jak má, tak to nám žádný počítač ani ten nejchytřejší telefon na světě prostě nemůže dát.
Přeju ti, abys tohle všechno mohla zažít už teď, v dětském věku. Na opravdické zážitky nemusíš čekat až do stáří. To my dnes sklízíme celoživotní prémii za to, jak jsme žili dosud.
