Již léta si dělám soukromý výzkum domácích výstavních síní. Lidé si totiž doma vystavují věci, s kterými prožili velkou část života, na které mají většinou příjemné vzpomínky, či věci, které jim byly darovány nebo které si sami vyrobili. Tyto exponáty většinou nespatří světlo profesionálních výstavních síní, neboť jsou buď příliš intimní, nebo příliš nevkusné.
Ale často jsou - řekl bych, že téměř vždy - doma vystavovány bez vědomí nějaké vyššího významu. Jednoduše buď krášlí byt, nebo vyplňují police, které by byly jinak prázdné. Možná je v tom i kus atavismu, kus geneticky předávané snahy pravěkého lovce odlišit si svou část stěny jeskyně od zcela stejné části jeskynní stěny souseda. Odlišit ji nějakou ozdobou.
Desetiposchoďový panelák je vlastně ohromná jeskyně, kde u stejných stěn žijí stovky potomků pravěkých neandrtálců. Je proto potřeba svou stěnu odlišit od stěny sousedovy. Mohu říct, že takového „jeskynní“ výstavní síně panelákových domů bývají nejvíce náchylné kýčovitému (nevkusnému, přeplácanému) zdobení, hned za stěnami starších činžovních domů a starších rodinných domů. V případě paneláků je možná na vině ona zrůdná uniformita bytů, která vede ke snaze udělat si ze svého životního prostoru buď supermoderní velkoobjemové akvárium, nebo valašskou chalupu s dřevotřískovými napodobeninami lidových (folklórních) nábytkových motivů, či holywoodský interiér pokojů Ludvíka XV. s komodami a postelovými baldachýny nebo sklo-ocelový, technicistní sci-fi kosmický apartmán s vysouvacími roboty. Tato pseudoobydlí jsou výstavními síněmi nevkusu. Věřte, viděl jsem je.
Náš pravý nevkus hnaný touhou vystavovat, a tím se odlišovat, se však projevuje nejvíce na stěnách a na poličkách, nikoliv ve výběru nábytku samotného. Řekl bych, že ze čtyřiceti procent je tvořena výzdoba obydlí (podle mého výzkumu dělaného během návštěv) z prefabrikovaných reprodukcí nejslavnějších světových malířů (vede Vincent van Gogh, následuje Cézanne, Modigliani - ach ano, mám ho doma taky -, Slavíček, Mánes, Picasso), třicet procent tvoří dekorační plakáty (včetně obrazových tapet), dvacet procent reprodukované fotografie (velmi „in“ je Jan Saudek) a deset procent originály, ať obrazy, tisky nebo fotografie. Mezi tím je široké pole využití kreseb a maleb vlastních dětí, vzpomínky na vlastní malířské pokusy, koláže, výstřižky atd. Meze nevkusu se tu nekladou, ale většinou se překračují.
Nicméně právě vlastní umělecké snahy vytvářejí nejvýraznější osobitost prostředí, ve kterém trávíme většinu času svého života. Poličky, zasklené vitríny a stoly jsou nejlákavější vystavovatelskou plochou. Nejvíce podléháme jakési rodinné nutnosti vystavit broušené sklo, a to v podobě servisu skleniček (většinou jde o svatební dar). Tyto skleničky pohříchu slouží pouze k tomu, aby se z nich vytíral prach. Pít se z nich zakazuje. Potom je tu porcelánový hrníčkový servis, který má podobný osud jako broušené sklo a s lítostí shlíží na otlučené hrnky s nápisy Mamka, Taťka nebo Ranní cloumák, které sice neoplývají krásou, zato „žijí“ a může se z nich pít. V neposlední řadě se u domácích vystavovatelů jako houby po dešti množí hrníčky a dózičky s nápisy účelu použití, jako Na zuby, Na milenku, Na řecké moře, Na sex v důchodu apod. K nim se připojují vypalované keramické rozšklebené figurky s nápisy Mincožrout vybíravý, Držgrešle obecná, Kakáč spořivý. Zde klesá úroveň vkusu pod bod mrazu.
Nevysmívám se, jen konstatuji, co často vidím při návštěvách. Existuje nějaká obecná rada, jak si domácí prostředí proměnit ve vytříbenou a originální výstavní síň, aniž za to obětujeme všechny úspory? Kdo takovou radu hledá, najde ji jenom v sobě a ve svém vkusu. Musí ale počítat s tím, že eventuální návštěvník po odchodu z bytu se zapřísáhne, že již nikdy zpět nevkročí (což v některých případech uvítáte), neboť z vašeho bytu zmizela hřejivost a líbeznost, roztomilost a veselost, byť třeba trochu nevkusná. A nebo musíte počítat s tím, že se vám tam vrátí, ale v noci, s páčidlem v ruce a s pytlem přes rameno.