Stilnox, Lexaurin, Neurol, Ibalgin... To jsou názvy nejčastěji užívaných léků. Často si je lidé shánějí přes internet, protože v mnoha případech jim je už lékaři nechtějí předepisovat. Jako například šedesátileté paní z Opavy, která bere uklidňující léky pravidelně každý večer už deset let. Když jí je obvodní lékař dál odmítl předepisovat, přihlásila se k jinému. Když po pár letech odmítl i on, shání je přes internet. „Prostě bez nich neusnu. Vím, jsem závislá, ale v mém věku už nemám sílu ani motivaci se závislostí bojovat,“ říká.
Ibalgin – můj spasitel?
Na Facebooku se vytvořily skupiny pod názvy Ibalgin – spasitel, Ibáček je kamarád a s jinými podobnými názvy. V těchto komunitách se s uklidňujícími léky čile obchoduje. V jedné rodině nedávno došlo k hádce, když vyšlo najevo, že babička dávala Ibalgin a Stilnox sedmnáctileté vnučce, která si stěžovala, že ji kvůli spoustě učení bolí hlava a nemůže spát. „Tchýně vůbec nechápala, že v ní může vytvořit závislost,“ zlobí se matka dívky. „Kdyby dcera brala drogy, všichni by se zhroutili. Ale když bere nesmyslně léky, nepřipadá na tom nikomu nic divného,“ podotýká.
Zajímavé je, že závislost na uklidňujících lécích se objevuje velmi často u žen, u mužů minimálně. „S mužem závislým na lécích, jsem se nesetkala,“ říká adiktoložka Monika Plocová, která provozuje soukromé odvykací zařízení a také na téma závislosti na lécích napsala několik knížek. „Naopak žen u nás přibývá. Jsou to ženy všech typů a různého věku,“ vysvětluje.
Václav Dvořák, primář oddělení léčby závislostí žen v psychiatrické léčebně v Praze – Bohnicích varuje: „Na rozdíl od alkoholu léky není cítit, takže okolí často dlouhou dobu nepozná, že se ženou něco není v pořádku. Podobně jako alkoholici si však tyto ženy udržují takzvaný hladinkářský proces. Mnozí lidé závislí na alkoholu si udržují svou hladinku, přitom normálně fungují, takže okolí nic nepozná. Jen se tím postupně odrovnávají. U léků je to podobné, dlouho není poznat, že je problém.“
Pohodlně proti stresu
Jak pak takový problém vypadá, vědí například v rodině osmapadesátileté bývalé zdravotní sestry z Ostravy. Protože pracovala na směny, zvykla si brát prášky na spaní, aby usnula, když přišla z noční. Postupně už bez nich nebyla schopna usnout vůbec. Když jí k tomu zemřel manžel, kamarádka jí dala Lexaurin. Řekla, že jí v těžkých životních situacích také pomohl, že ho při stresu bere každý. Ano, je to paradoxní, že do závislosti spadne právě zdravotní sestra, ale je to tak. Výsledek? Vnuk několikrát řekl rodičům, že se mu babička zdá nějaká divná. „To víš, je jí smutno po dědovi, má to těžké,“ říkali rodiče. Nepoznali, že se něco děje. Paní si mezitím odrovnala játra, ledviny a lékař konstatoval, že je zralá na odvykací léčbu. Odmítla však na ni nastoupit, přestala se s rodinou stýkat. Nikdo neví, co s ní bude dál. Její syn má podezření, že prášky kupuje dál přes internet.
Co bude se ženami, které do závislosti na lécích spadly v mnohem mladším věku? Na internetových diskusních fórech shánějí prášky na spaní a na uklidnění studentky, maminky na mateřské, vystresované manažerky, učitelky i dělnice. Je jim teprve třeba třicet a už neusnou bez Stilnoxu. Lékaři se obávají toho, že právě tato generace bude mít časem obrovské problémy, protože se závislostí nejde žít věčně. Možná, že z nich ve čtyřiceti či v padesáti budou penzistky s invalidními důchody.
Nevěřme ale tomu, že třeba v šedesáti se už závislost vypěstovat nedá. Dá a velice rychle. A nemusí to způsobit jen léky proti úzkosti a na spaní, ale třeba právě ten úplně obyčejný Ibalgin, který si dáme pokaždé, když nás někde něco zabolí. Navíc, čím je tělo starší, tím je méně odolné, takže si na něj může zvyknout pěkně brzy.
