Zastupoval jsem zde Banku Bohemia a smyslem této cesty byla prezentace této nové privátní české banky. Ačkoliv se jednalo o menší českou a navíc úplně novou banku, byly na prezentaci zastoupeny a přitom na vysoké úrovni, všechny hlavní kanadské banky. Bylo to díky tomu, že já jsem pomohl svým kanadským přátelům při organizaci návštěvy významné bankovní delegace provincie Ontario v Praze. A ti mi to takto vrátili. Přitom ale prezentace Banky Bohemia nebylo to nejzajímavější, co jsem v Torontu při této návštěvě zažil.
Daleko nejzajímavější při této cestě byla nesporně návštěva rodinné koňské farmy jedné z nejvýše postavených kanadských bankéřek, která se předmětné prezentace aktivně zúčastnila. Cesta autem z Toronta na farmu trvala zhruba jednu hodinu. A potom už jsem se nestačil divit. Připadal jsem si, jako bych se pojednou ocitl mezi hrdiny filmů Walta Disneye. Drželi jsme se za ruce a divoce křepčili kolem kamen, na kterých byl velký hrnec, u nás v Západních Čechách se mu říkalo pařák a v tomto hrnci se vařila kukuřice, tedy kukuřičné klasy. A naše křepčení mi připomnělo Sněhurku a sedm trpaslíků právě Walta Disneye, když se společně pustili do tance. Že je to kukuřice jsme zjistili podle toho, že vroucí voda dělala svoje a kukuřičné klasy nadzvedávaly poklici. Vypadalo to tak, jakoby kukuřičné klasy zvědavě pozorovaly naše křepčení. Posléze dva statní mužští členové rodiny sundali hrnec z kamen a každý z nás obdržel jeden krásný kukuřičný klas. Musím říci, že byl ohromně chutný. Sotva jsme dojedli, objevili se dva houslisté a křepčení začalo nanovo. A začalo se k tomu ještě zpívat. Mezitím se na plotně vařila druhá várka kukuřice. I tu jsme úspěšně zdolali a náležitě to zapili kanadskou whisky. Kolem půlnoci jsme vyrazili zpět do Toronta. Upřímně řečeno, koně jsme neviděli. Nebyl čas! Slyšeli jsme je však řehtat a tak nepochybuji o tom, že jsme byli skutečně na koňské farmě.
Kanadu jsme poměrně důkladně projeli o několik let později v rámci SuperExpedice Money Club. Říkám úmyslně poměrně důkladně, protože projet druhou největší zemi na světě, jejíž plocha představuje téměř 10 miliónů km2, není vůbec jednoduchá záležitost. Lépe řečeno, není prostě možná. My jsme si naši cestu rozdělili na tři hlavní části.
Východní část země si sám pro sebe „pracovně “ označuji jako „Americkou Kanadu“. Velká města, hodně lidí a především nezbytné mrakodrapy. Všechna tato velká města jsme samozřejmě navštívili a v rámci daných možností si je poměrně důkladně také prohlédli. Tedy, Toronto, Montréal, Ottawu a Québec. V Québec City jsme si pochopitelně připomněli, že toto krásné město je kolébkou francouzského osídlení a kolonizace Kanady. Neopomenuli jsme přirozeně návštěvu úžasných Niagarských vodopádů a nedaleko Toronta jsme navštívili nádhernou vinici a ochutnali výborné kanadské víno.
Následovala oblast Střed. Sem jsme se dostali letecky. Jednalo se o let z Montréalu do Calgary. Calgary, indiánské jméno, které znamená „Čistá proudící voda“. Po mimořádně zajímavé prohlídce Calgary jsme se vydali do Banffu. A musím přiznat, že jen stěží jsme dokázali absorbovat všechnu tu nádheru zdejší kanadské přírody. Cesta nás dále vedla do kouzelného Národního parku Yoho. Dočista nás okouzlilo Smaragdové jezero, vodopády či spirálové tunely pod Průsmykem kopajícího koně. Neméně krásné bylo jezero Peytoa, jezero Louise a Moraine. Naprosto úžasná byla dobrodružná cesta obrovitým speciálním terénním vozidlem na ledovec Athabaska. Jeden úsek cesty byl natolik strmý, že se nám nechtělo věřit, že se toto skutečně úplně obludné vozidlo dokáže na tento strmý kopec vyškrábat. A vyškrábalo se. Navíc ho řídila velice subtilní blondýnka. A třeba říci, že výborně ! Ledovec Athabaska je součástí Columbia Icefield, tedy největšího ledového pole v Kanadě, vyjma arktické oblasti. Následoval nádherný Národní park Jasper a senzační plavba po jezeře Maligne Lake.
Všude během celé naší dlouhé cesty v oblasti Skalistých hor byly nádherné lesy, divoké peřeje, vodopády, mohutné řeky a nádherná jezera. No a potom nás již očekávala závěrečná západní část naší superexpedice. Západ – Město Vancouver ! Po cestě do Vancouveru jsme se ještě zastavili v Hope, kde jsme si připomněli období zlaté horečky.
Nesporně zlatým hřebem této poslední etapy naší cesty byla plavba za velrybami – kosatkami. A také za tuleni. Měli jsme nesporně štěstí, počasí bylo výborné a kosatek jsme viděli skutečně hodně a navíc velmi blízko. V podstatě přímo u lodě. Je pochopitelné, že jsme si velmi důkladně prošli a prohlédli i samotný Vancouver. Zejména nás zaujala elegantní přístavní část a městský park Stanley.
Můj kamarád, který prožil v Kanadě více než 30 let, mi již při přípravě naší superexedice řekl, že při návštěvě Kanady nemůžeme a nesmíme v žádném případě opomenout Vancouver. To by nám podle jeho slov žádný milovník a znalec Kanady neodpustil. Dali jsme mu všichni za pravdu.
