Protože se vám pohádka líbila, přidávám ještě dnešní. Vždy večer po přečtení mi Matýsek má říct slovo, o kterém mám napsat další příběh. Tak už dal slovo hasič, policista, koloběžka...A včera večer řekl - červený tulipán. Chvíli jsem nechala šrotovat mozkovnu a pohádka už je tady. Tak se pěkně usaďte, přeji pěkný zážitek:
Zase prší. Hanička si hraje s panenkami. Při oblékání jedné panence ulomila ruku. „Babičko, podívej, panenka bez ruky.“ Babička se ptá: „Proč ty oblečky na tu panenku tak rveš? Hanička se durdí: „To já ne, to samo.“
Babička hudruje: „Samo, samo, samo, samo se nic neudělá. To musely něčí ručičky. Tak se rozhlédni, čí asi byly?" „Ale babičko, maminka říkala, že panenka je křehká a nic nevydrží.“ „Když to říkala maminka, tak to asi bude pravda. Třeba to dědeček opraví.“
Dědeček něco montuje v dílně. „Dědo, dědo, opravíš mi panenku?“ Dědeček dál šroubuje a na Haničku se ani nepodívá. Pak mávne nad sebe šroubovákem: „Kouzelné slůvko, přijď k nám!“
Hanička pochopila: „Prosím, prosím, dědo, dědečku, prosím, spravíš mi panenku?“ Děda se na Haničku podívá přes brýle: „Pokusím se, ty plasty nic nevydrží.“ Nasadí panence zpět ruku: „Tady to musím zesílit, ale nejsem kouzelník,“ řekne dědeček a rozhlíží se. „Panenka bude mít trvalé následky, bude tu mít kousek jiného těla, jakou mám použít barvu? Asi bílou, a zpevním to celé dokolečka a bude to vypadat jak podprsenka, co ty na to?“ Hanička souhlasí a dívá se, jak dědeček bere do ruky nějakou pistolku. Potom odstřihne proužek z bílé plastové lahve a tou pistolkou ho rozehřívá. „To je pájka," vysvětluje dědeček Haničce. Za chvíli už má panenka podprsenku a dědeček zkouší, jak se kloub ruky otáčí. „Prosím, slečno, tady máte pacientku a dávejte na ni pozor.“
„Děkuji, dědečku!“ vlepí mu Hanička pusu. Dědeček sice není kouzelník, ale do kouzelnické školy určitě chodil, vždyť to říkala i Mýdlenka. Jé, Mýdlenka, vzpomene si Hanička a běží do prádelny. Mydli, mydli, fouká do bublinek. „Dobrý den, Haničko. Prší, to se ti určitě nelíbí. Tak co podnikneme?“ zeptá se mýdlová víla a točí se nad velkým sítem, které dědeček babičce vyrobil na sušení bylinek. Včera tam Hanička s babičkou dávaly sušit ostříhanou levanduli. Mýdlenka čichne k jednomu levandulovému kvítku: „Co takhle do říše květin?“ Hanička nadšeně souhlasí. Mýdlenka máchne na bublinku, ta se zvětší, Hanička vstoupí do bubliny a letí. „Zatím si rozmysli, jakými květinkami bychom mohly být!“ Přistanou v nějaké zámecké kašně. „Už máš vybráno?“
„Ano, mohla bych být pampeliškou a ty sedmikráskou?“ „Dobrá volba!“ mávne víla hůlkou a z Haničky je žlutá pampeliška. Zatočí hůlkou a sama se změní v sedmikrásku. Hanička se rozhlíží a neví, kam dřív koukat. V zámeckém parku to vypadá jak v květinářství. Po cestičkách chodí květinky různých barev. Některé mají slunečníky, některé kloboučky, pánové v buřinkách se před dámami uklání. Tady chrpa veze v kočárku malou chrpičku. Na koloběžce jedou dva malé petrklíče. Před Haničkou se právě uklonil červený tulipán: „Slečno Pampeliško, smím vám nabídnout rámě?“
Už si červený tulipán vede pampelišku. Sedmikrásku vzali mezi sebe narcis a modřenec. Procházejí se zámeckým parkem. „Žlutý tulipán se žení, pojďme, svatební průvod už se řadí.“ Hanička je zvědavá, koho si tulipán vybral za nevěstu. A už ji vidí. Bodlák vede kopretinu v dlouhých šatech s kyticí z pomněnek. Družičky macešky drží dlouhý závoj. Slunečnice předstupuje před snoubence a spustí slavnostní řeč: „Dnešní den je pro vás dnem nového společného života. Važte si jeden druhého, buďte si vždy oporou.“ Růžičky pláčou dojetím a utírají si slzičky do kapesníčků. Žlutý tulipán si s kopretinou nasadí snubní prsteny a dají si první manželský polibek. Zvonky klinkají a květinová kapela hraje svatební pochod. Začíná svatební hostina. Pivoňky nosí talíře s jídlem, lekníny roznášejí skleničky s nápoji. Krájí se třípatrový svatební dort. Hudba hraje a bodlák zve všechny ke svatebnímu tanci. Ženich protáčí nevěstu a všechny květiny kolem nich udělali velikánský kruh. A potom už tančí všichni. Červený tulipán tancuje pořád jen s pampeliškou a nikomu ji nepůjčí. Může na ní oči nechat. „Asi jsem se do vás, slečno Pampeliško, zamiloval,“ šeptá tulipán při tanci pampelišce. Možná by se tam točili do rána, ale v pravý čas se k tančícímu páru přitočila sedmikráska a pošeptala: „Už je čas, Haničko, rozluč se a letíme.“
Hanička pampeliška se uklonila před červeným tulipánem: „Děkuji za pěkný svatební den, mladý muži, už opravdu musím domů.“ Červený tulipán posmutněl: „Tak aspoň přijměte ode mne kvítek ze svatební kytice.“ Pak z kytice vytáhl modrý kvítek pomněnky a poklekl před Haničku pampelišku.
„S drobným kvítkem vám předávám i své srdíčko
a rád bych vás požádal o ruku,“ řekl třesoucím se hlasem tulipán. Zakročila sedmikráska: „Pampeliška se ještě nemůže vdávat, čeká ji mnoho let studia. A opravdu už se musíme rozloučit, nashledanou, pane tulipáne!“ A už utíkají ke kašně, kde malí leknínci na sebe cákají vodu. Mýdlenka máchne hůlkou, obě vstoupí do bubliny a ta začne stoupat. Červený tulipán je menší a menší a menší, až zmizí docela. Mýdlenka mávnutím hůlky vrátí oběma svou podobu a nechávají pod sebou květinovou říši. Hanička vzdychne: „Mýdlenko, to byla krása, děkuji.“
„A není ti líto, že si nevezmeš tulipána?“ „Kdepak, Mýdlenko, já už mám dávno vybraného ženicha, já si vezmu našeho dědečka.“
