Do života tedy Jan Paukert vstupoval skvěle připraven. To mu také po založení a při provozování lahůdkářství na Národní třídě - v roce 1916 - moc pomohlo. Často totiž tvrdil, že při jednáních s dodavateli, mluvil-li jejich jazykem, znamenalo to při jednáních deset procent v jeho prospěch Lahůdkářství, které Jan Paukert v roce 1916 otevřel, sídlilo původně ve vedlejším domě čp. 984. Popularita prodejny a tím i její tržby brzy vzrostly na tolik, že po relativně krátkém čase zakoupil vedlejší dům čp. 981, Národní třída 17. Nebylo divu, udivující sortiment, co do skladby i kvality, francouzská vína pod vlastní etiketou, destiláty a likéry v nevídané šíři nabídky, saláty, uzeniny – a chlebíčky!
Asi se nedopátráme, zda byl Jan Paukert opravdu jejich stvořitelem. Produkty pod tímto jménem existovaly totiž i u konkurenčních firem. Měl je Linka, nabízel je i Lippert, narazili jste na ně u Zoufalých. Ovšem nevíme, a asi už nezjistíme, jak vypadaly. Mohlo jít o obdélníkové krajíčky chleba s pomazánkou à la Franciszek Trzesniewski ve Vídni. Docela dobře to mohla být i forma sendvičů. Co ale Paukertovi nikdo neupře, to je „český chlebíček“. Tedy na šikmo seříznutém plátku bílé veky navršená malá přehlídka tehdy nejvyhlášenějších lahůdek. I když, i zde se jedná o produkt vznikající v čase. První chlebíčky tak, jak se s nimi setkal Jan Paukert mladší při svém povinném praktikování ve firemní výrobně, vypadaly jinak.
Zrodily se z pevné spolupráce mezi Paukertem a jeho dodavatelem, rybářstvím rodiny Kettnerových. A ne hned v roce založení. Teprve, když po akci „kulový blesk“ byla prodejna během noci přestěhována tunelem do vedlejší budovy, když za obchodem vznikla vinárna U Fausta a Markétky. Právě ta byla rodištěm chlebíčku. Ještě však trvala válka a zboží nebylo nebo byly dodávky nárazové. Navíc, malíř Skramlík měl rád ryby. Takže, svým způsobem jako z nouze ctnost, vznikl první chlebíček ze zpracovaných ořezů ryb, jakési antipasty. Všechny jejich pozdější slavné varianty přišly později.
Díky Národnímu divadlu naproti a o kousek dál sídlícímu Topičovu nakladatelství se u Paukerta scházela umělecká elita. Prvorepublikové dostaveníčko si v lahůdkářství Paukert nad čerstvě připravovanými obloženými chlebíčky dávali například Ema Destinová, Jaroslav Seifert, Jan Werich, Jiří Voskovec, Vlasta Burian, Hugo Haas či Lída Baarová. Vlasta Burian miloval Paukertovy chlebíčky natolik, že zde dokonce pořádal slavné chlebíčkové hostiny pro své přátele. A chlebíčky z dílny Jana Paukerta nechyběly ani na prezidentském stole T. G. Masaryka.
Ať tak či tak, jméno Jan Paukert žije dodnes. Jako rodinná – už to je s podivem, fungovala firma do roku 1952. A potom, snad pro oblibu chlebíčků coby občerstvení všech partajních a odborářských taškařic, přežilo jak lahůdkářství, tak chlebíčky.
V roce 1991 bylo lahůdkářství vráceno v restituci synovi Jana Paukerta, Janu Paukertovi mladšímu. Jeho první kroky vedly k pilíři, ze kterého vykopal sbírku vzácných koňaků z 19. století, které tam se svým otcem v roce 1938 ukryli před nacisty. Před Hitlerem schovali 1 200 lahví těch nejlepších koňaků a likérů, tehdy však on ani jeho otec netušili, že znovu spatří světlo světa až po více jak 50 letech a už jen za přítomnosti Jana mladšího. Jan Paukert ml. se pustil do rozsáhlé rekonstrukce a znovuobnovení rodinné tradice tak, jak to slíbil svému otci. K slavnostnímu znovuotevření lahůdkářství došlo 14. října 2008. Znovuobnovené tradice výroby si však Jan Paukert ml. moc dlouho neužil. Zemřel po krátké vážné nemoci v lednu 2010 a gastronomické kruhy tak přišly o skvělého umělce.
Když se v roce 2015 do Paláce Paukert nastěhovala pivnice, chopilo se korouhve velkého jména zařízení na karlínské náplavce. I když o lahůdkářství v pravém smyslu nejde - spíš o polyfunkční bistro, které si ovšem na tradici rodiny Paukertů stále zakládá.
MIlan Ballík
