Chodím, jak se říká, na facebook, kde mám svůj profil, tam se "bavím" se svými příbuznými a kamarádkami a kamarády. Samozřejmě s oblibou sleduji události kulturní, nebo novinky v kosmetice a uděluji smajlíky u různých zajímavých článků a profilů. Také mě upoutala výzva Domova důchodců na Dubině Pardubice. Ne jen proto, že na tomto sídlišti bydlím, ale tato výzva mě zaujala díky žádosti nebo prosbě o to, udělat radost důchodcům, kteří nikoho nemají a my obyčejní lidé by jsme mohli trošku pomoc.
Samozřejmě mě chytla velká energie, a chtěla jsem některému z těch babiček a dědečků udělat malým dárkem radost. Sociální pracovnice napsala u některých těch lidiček, co by si přáli k Vánocům. Zavolala jsem sociální pracovnici, aby jsem se zeptala, jestli jsou tam také nějacé dědečkové. Pro babičky jsem už měla připravené balíčky a chtěla jsem i nějakým mužům udělat radost.
V příštím týdnu se objevila na facebooku informace, co by si přál pan Miroslav a pan Ladislav (myslím, že se tak jmenovali). Ihned jsme vyběhla do obchodu, zakoupila zboží dle přání dědečků a vytvořila balíčky s přáním hodně zdraví a prožití krásných Vánoc. Pan na vrátnici mě uvedl za sociální pracovnicí, kde jsem všechny balíčky předala. Sklidila jsem velké děkování od pracovníků z Domova důchodců. Odcházela jsem s velkým potěšením v srdci, že jsem mohla někomu udělat radost.
Když jsem potom viděla na facebooku jednotlivá jména nás dárců a pak fotky obdarovaných, vyhrkly mi slzy dojetí, obzvlášť když jsem viděla na fotografii dědečka, který svírá můj balíček. Báječný pocit jsem měla, pocit radosti a dojetí. Musíme si pomáhat navzájem. Bylo by to tak správné.
Já jsem Dobrý anděl, měsíčně přispívám na konto. Sice je to jen stokoruna měsíčně, jsem také důchodkyně. Ale mám dobrý pocit, že dělám dobrou věc. Dobrou věc pro ty, kteří jsou nemocní a nebo pro ty, kteří nikoho nemají.