Zážitek roku: Adresát udivených pohledů
Ilustrace: pixabay.com

Zážitek roku: Adresát udivených pohledů

8. 12. 2016

Připadám si jako podezřelá osoba. Sedím ve vlaku. Lidé se otáčejí a v jejich očích pozoruji soucit. Já si totiž nahlas předčítám.

Předčítám si svoje povídky, protože mám před sebou vrchol snažení. Jsem pozván na autorské čtení! Jakožto ostraha v prodejně s drahými parfémy v Brně míjím často velkou reklamní plochu. A tam čas od času zvou někam pořadatelé čtenáře na autorské čtení. Nevím, jestli bych dokázal někde sedět na židli a poslouchat autora, přednášejícího svůj výtvor. A co když třeba ráčkuje nebo mluví uspávacím tonem jako poslanec Laudát? A teď to čtení čeká mne. Naposledy jsem nahlas četl v páté třídě Základní školy. Budu-li huhlat svoje podle mne humoristické povídky, lidé se začnou vytrácet a zbytek probudí pořadatelé. Ponesu kůži na trh a budu hrát na svůj úkor, jak říkal herec Eduard Kohout. Tak si nahlas předčítám, moduluji hlasem, učím se v podstatě hledět na text i do publika.

Všechno začalo odchodem do důchodu. Políbila mne sice obstarožní, leč skutečná múza. Jakožto dlouholetý dopisovatel do železničářského tisku jsem získal jistou průpravu, doplněnou častými školeními. Do důchodu jsem si pořídil počítač, tiskárnu a napsal paměti.. Můj kamarád,šéfredaktor Vyškovských novin, prohlásil že je to dobré a bude to otiskovat v novinách jako seriál. Byl odejit a s tím zmizela tahle varianta. Nabídl jsem elaborát třem nakladatelstvím. Zbytečně. A tak jsem paměti rozepsal do tří knih. Opustil jsem Ich formu a začal psát o někom. Najednou jsem si vystavěl cíl svého konání. V cestě se mi objevil Everest. Na pultech knihkupectví se musí objevit moje kniha!

Jako vytrvalý polární pes jsem začal jít za svým cílem. Založil jsem vlastní nakladatelství a vydal jeho jedinou knihu. Pochopitelně vlastním nákladem, neboť za peníze v Praze dům a dnes ti otisknou i morbidní sbírku rodinných úmrtních oznámení. Akorát se slečna patřičného ústavu divila, když se mne ptala kde to nakladatelství sídlí. Pravil jsem: "V obýváku!“

Druhou knihu už mi vydal opravdový soukromý nakladatel. Musel jsem ale přispět jistou částkou a místo honoráře jsem obdržel čtyři sta knih! Marnost nad marnost. Nakladatel mne ale ujistil, že se u nás ročně vydává sedmnáct tisíc titulů! Po deseti letech mi zbylo ještě deset knih! Nevím, jestli jsem alespoň částečně literátem , ale chudým určitě.

Moji druhou knihu o dráze a škole jsem poslal do redakce celostátního časopisu Železničář. A spustila se lavina uveřejňování povídek. No a dodnes píši a dodnes mi to ve Vyškovských novinách každý týden vychází. Už pátý rok!

Ten telefonát se zdál být naprosto neskutečný a šokující. "Zveme vás na autorské čtení v naší knihovně v Hodoníně!“
Dostavil jsem se tři hodiny předem. Očekával mne můj spolužák Vašek, tohoto času po mozkové mrtvici a na vozíku. Tréma počala pomalu ustupovat. Zasloužily se o to dva půllitry piva a dva panáky. Přesto jsem přicházel do budovy poněkud roztřesen. Přivítání bylo ale neuvěřitelné. Přivítala mne paní vedoucí a k vedle stojící staré paní pronesla: "Tak tady ho máte!“ Dostalo se mi ocenění, které mne velice překvapilo. Paní třímala moji druhou knížku a pravila: "Pane, ta knížka je lék!“ A tak poprvé v životě budu někomu předčítat, pominu-li vnoučky.

Na stolku se objevy koláčky a káva. Sál se začínal plnit dámami, většinou seniorkami. A najednou ze mne všechno spadlo. Myslím, že se pak hodinu a půl všichni dobře bavili. Skončilo to kyticí, kterou jsem promptně daroval paní vedoucí.

"Uděláme vám reklamu, otiskneme článek v časopisu Knihoven. Určitě se ohlásí i další zájemci!“ Tak pravila paní vedoucí při loučení. Odnesl jsem si igelitku propagačních materiálů a příslib jistého obnosu na základě Smlouvy o dílo. Tak čekám.

Potom mi to došlo. Moje povídky přece vycházejí na okrese Vyškov a já byl v Hodoníně! A že jsem byl uveden v pamětní knize a podepsal se na čistý list jako nějaká celebrita. Měli ale moji knihu ve fundusu a byla často půjčována. Prostě záhada a já po příčině nepátrám, stejně jako se nemá pátrat po manželské nevěře. Můj kolega Hambálek to parafrázoval rčením: "Kdo se moc ptá, moc se doví!“

Nenápadně jsem se zmínil o mém autorském čtení šéfredaktorovi Vyškovských novin. Tady mne přece čtenáři znají. Předal mi telefonní číslo jisté paní, která má podobné akce na starosti. Mám ji pozdravovat a upozornit, že mne pan šéfredaktor doporučuje.

A tak tato nejlepší událost roku 2016 v mém životě zanechala otazník. Mám čekat, až se ozve někdo z mého okresu, nebo se přihlásit na uvedeném čísle. Nerad bych se někam vnucoval a choval se jako herec národního divadla. Ten jako důchodce obtěžoval školy a vynucoval si chvilky poezie, aby mohl předčítáním vylepšit svůj jistě nemalý důchod!

 

Soutěžní příspěvek na téma "Zážitek roku 2016". Jaký byl pro vás rok 2016? Zažili jste letos něco mimořádného? Byl to pro vás pozitivní rok nebo máte za sebou spíše negativní zkušenost či událost? Vložte i vy do soutěže svůj příspěvek a vyhrajte velkokapacitní flashdisk. Více informací o soutěži včetně pravidel najdete zde.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.