Ze statistik vyplývá, že přibližně každá osmá česká žena se někdy v životě setkala s takzvaným domácím násilím. Tedy tím, že ji parter, ať už manžel či přítel, nějakým způsobem ponižoval, bil, týral, zkrátka nutil k něčemu, co jí nebylo příjemné. Dobrou zprávou však je, že většina mužů násilnické chování vůči ženám odsuzuje.
Organizace Liga otevřených mužů si nechala udělat průzkum, jak se muži k násilí na ženách staví. Výsledkem je, že 43 procent dotázaných projevilo ochotu se nějakým způsobem zapojit do kampaně proti němu.
„Ukazuje se, že muži chápou násilí na ženách také jako své téma. A to napříč sociodemografickým spektrem, muži mladí i starší, svobodní i rozvedení, bezdětní i tátové od rodin,“ říká sociolog Josef Petr, jeden z autorů výzkumu. Je to hodně dobrá zpráva, protože především ženy vyššího věku se mnohokrát setkaly s případy, kdy bylo násilnické chování jejich partnerů spíše zlehčováno. Když měly problém, nenašly potřebné zastání.
„Můj první muž mě několikrát uhodil,“ vypráví třiasedmdesátiletá Olga z malé vesnice na Ostravsku. „Prostě si občas dal v hospodě pár panáků a pak byl doma agresivní. Já to trpěla, protože jsem měla tři malé děti. Neměla bych stejně kam jít, kdybych od něj odešla. Když jsem se tehdy svěřila matce, řekla, že to musím vydržet, že to chlapi tak prostě dělají. Stejně se k tomu stavěla i moje kamarádka. Říkala, že Honza je šikovný chlap, který se o mě i děti vždy postará. A že to, že si občas bouchne do stolu, je maličkost. Jenže on si čím dál častěji bouchnul i do mě. Byla jsem s ním dvacet let. Z dnešního pohledu to hodnotím jako svou pitomost. Dnes kdyby muž udeřil mou vnučku, okamžitě by ho nechala vykázat z bytu a už by s ním v životě nepromluvila. Líbí se mi na dnešních mladých ženách, že si nenechají líbit to, co jsme si nechávaly líbit my,“ tvrdí.
Dříve rozhodně neexistovalo tolik různých organizací, které týraným ženám pomáhají. Mnohé jsou schopné ženám zajistit i ubytování, právní pomoc a vše nezbytné, co jim má pomoct v rozhodnutí se osamostatnit a od agresivního muže odejít. Fajn je, že se do těchto projektů čím dál častěji zapojují i muži. Liga otevřených mužů je například patronem kampaně Bílá stužka, která se stala symbolem boje mužů proti násilí na ženách.
„Soustředíme se také na muže, kteří svou agresi nezvládají a nebojí se to přiznat. Nabízíme jim poradenství a tematické kurzy, na kterých mají možnost naučit se svůj vztek poznat a zkrotit,“ vysvětluje šéf Ligy otevřených mužů Martin Jára.
Tak si dejme ještě jeden příběh, který s tímto souvisí. Vypráví ho čtyřiašedesátiletý bývalý lékař Vladimír: „Měl jsem v práci sestřičku, která pravidelně chodila na směny uplakaná, s modřinami na rukách. Její muž byl lékař, měl u nás v nemocnici významné postavení. Všichni si šeptali o tom, že ji mlátí, nikdo s tím nic neudělal. Jednou přišla s modřinou pod okem. To už jsem nevydržel. Řekl jsem jí, že jí pomůžu, že přechodně může bydlet u nás, měli jsme s manželkou velký dům. Děkovala mi, ale prosila mě, abych o tom s ní už nikdy více nemluvil. Že ví, že vím, ale že za žádnou cenu nepřizná, že je její manželství peklo. Zdůvodnila to tím, že u nich na vesnici jí všichni závidí, že si vzala pana doktora. A že by měli škodolibou radost z toho, že ji mlátí.“
Ano, vztahy mezi muži a ženami jsou různé. Jsou případy, kdy se žena nechá terorizovat celý život a je se agresivním partnerem až do smrti. A naopak, jsou případy, kdy se žena chová k muži tak ošklivě, že v pozici týraného je on. Tak buďme rádi, že žijeme v době, kdy toto téma už dávno není tabu a je mnoho mužů, kteří proti němu otevřeně vystupují.
Setkali jste se někdy ve svém okolí s případy týrání mezi partnery? Máte s ním nějakou zkušenost? A myslíte, že se v tomto směru doba změnila k lepšímu a lidé s problémy mají více možností, jak najít pomoc?
