Podzimní návraty Němky a Židovky
Ilustrační foto: Pixabay

Podzimní návraty Němky a Židovky

18. 10. 2021

V našem domě v 6. poschodí bydlí drobná hubená stařenka, pani Safinová, která mne občas požádá o nějakou malou pomoc. Jednou se na mne dlouze zadívala a pravila.

"Chtěla bych vás o něco poprosit. Máme chalupu v Jizerských horách, je tam moc krásně, jezdili jsme tam mnoho let. Jsem už stará a chtěla bych se tam ještě naposledy podívat. Nejela byste alespoň na týden se mnou? Nechtěla bych nic než uvařit, syn by nás tam odvezl autem a mohla byste si vzít s sebou Pavla.“ Pavlovi bylo čtrnáct, byl pro a tak jsme jeli.

 

Kryštofovo údolí v Jizerských horách nás přivítalo rozkvetlými loukami a vůní pryskyřice z nedalekých lesů a nad tím vším vévodil Ještěd. Hned jsme věděli, že se nám tu bude líbit. Zastavili jsme u roubené chalupy posazené jen několik metrů nad silnicí. Dívám se na břízku a nemohu uvěřit svým očím. Na břízce je připevněná dřevěná tabulka s vypáleným jménem U Waltrů. Pani Safinová netuší, že jsem rozená Waltrová, ale s touhle chalupou nemám určitě nic společného. Prožili jsme tu pěkný týden. Počasí nám přálo a s Pavlem jsme udělali i pár výletů. Paní Safinová většinou sedávala na lehátku pod stromem a snila.

Poslední den před odjezdem zastavil ve vsi autobus. Vyrojili se Němci. Pani Safinová je Židovka, stojí u okna a dívá se: "Tak tohle znám, ale sem nevkročí, ani přes moji mrtvolu." Stařičká, hubeňoučká postavička se napřímila, rty se semkly a přivřené temné oči trochu ztvrdly. "Ne, sem nevkročí, sem ne!!!"

K chalupě se blíží vysoká štíhlá stařena o berlích.
Ne, sem ji nepustím!
Nesmělé zaťukání na dveře... a znovu.
K mému údivu najednou vedle sebe slyším "Bitte, kommen Sie waiter" a pani Safinová otvírá dveře.
Stojí tu šedovlasá Němka s modrýma očima.
"Bitte, bitte, mohu na chvíli dál?"
Pani Safinová přikývne.

"Danke, danke... Chtěla jsem ještě vidět naši chalupu, ale nepustili mne dovnitř. Herzliche Dank. Tady žila moje teta, bývala jsem tu každý den." Stojí na prahu světnice a oči se jí rozzáří: "Ano, je to ta pec, na té jsme v zimě leželi a stůl a lavice, ty dělal strýček... a z trámu na ni volá starý kafrmlejnek Kaffee, Kaffee... a tenhle obrázek taky znám. Danke, danke schön."

"Bitte, mohla bych ještě do chlívka?“

„Ano, ale syn tam má teď dílnu a věci na auto." Ano, ano, pokyvuje babička hlavou a vidí tam tetiny stračeny, šeptá si jejich jména. Sáhne do kapsy a podává Pavlovi penízek pro štěstí. Teď tu stojí tiše vedle sebe dvě stařenky, každá tu prožila kus života. Jedna dětství a mládí, druhá dospělost a stáří a mezi těmi životy byla nesmírně krutá válka. Po vrásčitých tvářích pomalu stéká slza. Obě jsou tu dnes naposled. Podají si ruce.

Herzliche dank, herzliche dank, šeptá ještě německá babička, když prochází kolem cedulky "U Waltrů".

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 28 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.